Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

27. 5. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Zrušme bankéřům bonusy, v Praze je draze (Bruno Frey)

Autor: Lukáš Kovanda

30.04.2008 13:15

Foto: Týden - Petra MášováJak být v životě co nejšťastnější? „Nepřeceňovat význam materiálního zboží," říká Bruno Frey, přední světový ekonom, jenž převratně uvádí psychologické prvky a patří k průkopníkům „ekonomie štěstí".

 

Jak hledí akademický ekonom jako vy na americkou hypoteční krizi, aktuální strašák tvůrců hospodářských politik?

Především musím říci, že jsem byl nepříjemně zaskočen, že opravdu velmi dobře placení bankéři nevěděli, co dělají. Neměli nejmenší tuchu, čím jsou reálně kryty cenné papíry, s nimiž obchodovali. A že za to ještě dostávali tak závratné bonusy, to byla neskutečná chyba, z níž jsem mrzutý. Motivace v bankách pak fungovala úplně pokřiveně: kdo nakoupil nejvíce - bez ohledu na kvalitu -, měl nejvyšší bonus. Tohle se, teď když bublina splaskla, musí od základů změnit.

Kde začít?

Už dlouho tvrdím, že lidé by měli mít fixní platy. Dobré, tržní, ale fixní. Zavádějící jsou také matematické modely rizik a programy, jež banky používají. Jsou užitečné při tvorbě zisků z malých cenových změn v sekundových rozmezích, nelze s nimi ale pohlédnout na finanční trh komplexně a v globálu. Dobří bankéři by si měli umět udělat celkový obrázek, nespoléhat se v takové míře na matematické modely.

Jenže celá ekonomie hlavního proudu - ta, co se přednáší na univerzitách - je nyní nerozlišitelná od exaktních věd typu matematiky. Přestože pojednává o chování lidí, ne strojů.

Jsem rozhodně proti přemíře vzorečků a rovnic v ekonomii. Matematizace ji smrskává na vědu, která si hraje s vnitřně definovanými vzorečky a nehledí na skutečný svět kolem nás. Nejsem proti užívání technických modelů, ale všeho s mírou. Současná ekonomie už ve snaze napodobit matematiku zašla příliš daleko. Vlastní obsah, na rozdíl od formy, nehraje roli a to je špatně. Ekonomie se tím též vzdává vlivu na politiku.

Je možné tohle změnit?

Pravděpodobně ne. Dnes celý svět akceptuje matematizovanou ekonomii. Co ale možné je, ukázat, že nematematická ekonomie, jež pohlíží na skutečný svět, a zabývá se opravdovými, nikoli modelovými problémy, je fascinující a že ji lze vhodně pojmout verbálně - zejména, je-li doprovázena empirickým výzkumem.

Váš výzkum je typický právě tím, že se snaží dívat na opravdový svět. Jste průkopníkem ekonomie ocenění. Proč právě toto „exotické" zaměření?

Lidé milují medaile, řády, tituly, vyznamenání, čestné tituly. Je to druh motivace, jež je svým způsobem významnější než obyčejné peníze. Má to co dělat s uznáním, jehož se vyznamenanému dostává. Uznání od ostatních, to je totiž jedna z nejdůležitějších věcí v životě - důležitější než peníze. Nejde jen o vyznamenání ve státní sféře, od prezidentů či monarchů, ale i ve sféře byznysu - třeba „manažer roku".

Jedinou zemí na světě, kde se ocenění na státní úrovni neudílí, je vaše domovina, Švýcarsko. Jak si to vysvětlujete?

Mám za to, že je tomu tak, neboť Švýcarsko je velmi malá, hornatá země, jež je navíc rozdělena na mnoho odlišných regionů. Lidé žijí převážně v údolích. V každé dolině všichni docela dobře vědí, kdo a čím je významný - není potřeba to vyzdvihovat státními medailemi. Přesně naopak je tomu ve vysoce centralizovaných státech, jako je třeba Francie.

Tvrdíte, že čím méně demokracie, tím více státních řádů.

Dobře si to pamatujete ze socialistického Československa. Stejně tak Rusko udílí doslova stovky a stovky ocenění. Je to způsob, jímž si totalitární režimy či vlády jedné strany zavazují oceněné. Laureáti se stávají závislými na režimu.

Roli hraje i to, v jaké míře je země tržní ekonomikou. Proč?

V centrálně plánovaných ekonomikách, třeba v socialistických, jsou mzdy zaměstnanců oficiálně víceméně stejné. Neoficiálně tomu tak není, ale to je jiná věc. Státní ocenění jsou pak hojně užívána, jelikož zprostředkují společenské rozvrstvení. V tržních ekonomikách signalizuje společenské postavení zejména výše příjmu. Ocenění jsou méně důležitá.

Přesto, ocenění jsou oblíbena i v tradičně tržních zemích. 

Řád ani státní medaili si nemůžete koupit. Kdyby tomu tak bylo, lidé by se jen smáli - „ó, vždyť jste si to koupil". Opravdové uznání jde ruku v ruce právě s faktem, že ocenění si nelze koupit. Vidí-li lidé, že jste nositelem vyznamenání, řeknou jsi, že jste musel odvést skutečně velmi dobrou práci - a to právě vytváří společenské uznání. To zvyšuje vaši spokojenost mnohem více než nákup té medaile za peníze.

Co se v mysli oceněného po obřadu vlastně změní?

Určitě se upevní loajalita vzhledem k instituci, jež jej vyznamenala. To se odráží ve vyšším uspokojení z práce, ve vyšší vnitřní motivaci odvést skutečně dobrý výkon. 

To je spokojenost s prací. Vaše studie ale ukazují, že lidé nedokáží dobře posoudit, co je učiní spokojenými obecně.

Ano, lidé přeceňují význam materiálních statků. Míní, že až si koupí nové auto, nový byt, budou mnohem, mnohem šťastnější. Náš empirický výzkum ale ukázal, že lidé si během krátké doby na novou věc zvykají, berou ji za samozřejmou, normální - a to i v případě, že se jedná o opravdu luxusní vůz nebo drahý byt. Na druhou stranu, lidé podceňují „statky" nemateriální povahy, jako je přátelství, vztahy k bližním, rodinný život. Považují je za nedůležité, ačkoli ve skutečnosti jsou to právě tyto nehmatatelnosti, jež jsou podstatné. A není to tak, že bychom my jako výzkumníci hlásali, že takto je to správně, naopak, lidé na to přicházejí nakonec sami od sebe.

Kde hledat příčinu lidské touhy po pozlátku „materie".

Je dána psychologickým vychýlením: auto nebo byt jsou mnohem více viditelné. Lidé si snáze představí, vizualizují, jak to bude vypadat, až si tyhle věci dopřejí. Je jednoduché toužit po mercedesu. Mnohem obtížnější je docenit hluboké přátelství.

A vaše doporučení, jak být v životě stále šťastný?

To není možné univerzálně vyslovit, lze jen podat několik „zlepšováků". Zásadní je určitě nepřeceňovat materiální zboží.   

Království Bhútán měří kromě hrubého domácího produktu též „hrubý produkt štěstí". Měly by je následovat i jiné země?

Ne, dává to vládě přílišnou moc nad lidmi. Vlády nejsou od toho, aby lidem říkaly, co je učiní šťastnými. Měly by pouze vytvářet podmínky, v nichž je možné být šťastným - tedy prosazovat demokracii a decentralizaci. Navíc, štěstí není jediná věc, o niž se má usilovat - odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné.

Pocit štěstí ale mohou narušit i jevy na nás zcela nezávislé, třeba terorismus. K němu zastáváte alternativní přístup.

Současná opatření vycházejí ze strategie odrazování - z tvrdého postupu vůči předpokládanému i skutečnému terorismu, a to ve stylu „uvěznit nebo zabít". Tuto politiku prosazují po jedenáctém září bohužel i Spojené státy. Výzkum ale ukazuje, že je nefunkční: jedni teroristé jsou uvězněni či zabiti, nově nabraní zájemci putují do výcvikových táborů - žene je tam touha po pomstě. Uvědomme si, že terorismus tu bude vždy, stejně tak i to, že tu v minulosti vždy byl. Musíme se s tím naučit žít, vymýtit jej je v otevřené společnosti vyloučené.

Co tedy dělat? Jak se s tím naučit žít?  

Jednat s teroristy a možnými teroristy, snažit se je integrovat do politického procesu (například jako IRA v Severním Irsku), dokonce jim i poskytnout prostor v médiích, aby kladli své požadavky. Často totiž žádají blázniviny. Nepochybuji o tom, že veřejnost je v takovém případě odmítne. Požadují-li ale teroristé něco, co má i pro veřejnost smysl, je nakonec asi dobré o tom diskutovat. Spáchají-li atak, je lépe v médiích nejmenovat konkrétního viníka. K útoku se obyčejně hlásí čtyři až pět skupin a přirozeně, nebude-li jasné, kdo to provedl, autentický pachatel se velmi rozlítí (provést atak bylo tak nebezpečné a kýžená publicita nikde). Může se snažit veřejnost opakovaně přesvědčovat, že je strůjcem, a udělat chybu. Pak bude snazší jej vypátrat.     

Ekonomicky zkoumáte nejen terorismus, leč i příjemnější fenomén - umění. Co jste zjistil?

Ekonomie a umění jsou spojené nádoby: umělci musí být z něčeho živi, z ekonomického hlediska jsou zajímavé mechanismy dražeb a v neposlední řadě i chování kulturních institucí typu divadel či muzeí. Zajímavé je třeba hledat odpověď, jakou cenu stanovit na vstupném do památkového objektu. V Praze jsem zatím navštívil tři muzea - pokaždé tam bylo prázdno. Je to tím, že ceny lístků tu jsou velmi vysoké. V Lobkowiczkém paláci třeba zaplatíte 275 korun - viděl jsem dost lidí, co se u pokladny otočili zády. Z ekonomického hlediska to není efektivní. Vstupenky by měly zlevnit. Dodatečný návštěvník nezvyšuje dodatečný náklad na provoz a návštěva muzea zvýší jeho potěšení. Lze i měnit ceny v závislosti na denní době, po ránu začít levně a pak postupně zdražovat.

Možná ale síně zejí prázdnotou, poněvadž Češi se o kulturu a památky zase tolik nezajímají.

To si nemyslím. Češi mají ke kultuře velký vztah: nyní čtu výtečnou knihu Obsluhoval jsem anglického krále. Vícekrát jsem četl i Kafkův Proces.

Máte pocit, že žijeme v kafkovském světě?

Nyní již ne. Míval jsem jej před pádem komunismu. Když jsem navštívil Prahu v roce 1969, zašel jsem do restaurace, byla prázdná, ale číšník mi řekl, že je plno. To bylo vskutku kafkovské.

 

Bruno Frey (66)

Kritik konceptu „homo oeconomicus" (předpokladu mnohých ekonomů, že člověk je vždy perfektně racionální bytostí) se narodil v roce 1941 ve švýcarském Basileji, kde navštěvoval i univerzitu. Zatímco bratr René získal na této univerzitě profesuru, Bruno zakotvil po pobytech v britské Cambridge a v USA na univerzitě v německé Kostnici. Po sedmi letech přešel na Curyšskou univerzitu, kde je nyní zejména výzkumným pracovníkem na pomezí ekonomie a psychologie - učí pouze na několika seminářích. S bratrem jsou editory významného ekonomického žurnálu Kyklos. Z ostatních ekonomů obdivuje nejvíce Alberta Hirschmana, Mancura Olsona a Jamese Buchanana. Do Prahy přijel počtvrté, tentokrát jako jeden z hlavních řečníků konference Prague Conference on Political Economy, jejímiž hlavními pořadateli jsou Liberální institut a Vysoká škola ekonomická. Jediné slovo, jež umí Frey říci česky, je „pivo". Dříve se věnoval lehké atletice. Auto momentálně nevlastní, neboť žije v úplném centru Cyruchu a po světě výhradně létá. Líbí se mu vozy značek BMW a Alfa Romeo.

 

Týden, 21.4.2008, rozšířená verze



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.56

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   květen 2016

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031