Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

22. 11. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Bush zničil dolar (Ivo Feierabend)

Autor: Lukáš Kovanda

31.07.2008 07:00

Foto Týden - Robert ZlatohlávekPoznámka na úvod: Tato blogová rubrika se jmenuje "Hovory s ekonomy" a až doposud svým obsahem název plně pečetila. Nyní se ovšem, výjimečně, zjevuje hovor s ne-ekonomem, profesorem politologie. Zcela "mimo mísu" nebude, a to je příčinou jeho zařazení, poněvadž, například, pan Feierabend je synem československého exilového ministra financí, který mimo jiné reprezentoval zemi na památném brettonwoodském jednání, jež zcela mimořádným způsobem ovlivnilo podobu světového hospodářství zejména v prvních dvou poválečných dekádách.

„Ústup demokracie se týká celého světa - je to skoro krize. Důvodem je korupce, a zejména korupce elit,“ říká Ivo Feierabend, syn ministra financí Benešových exilových vlád a emeritní profesor na San Diego State University.

Váš otec (viz text "Ladislav Karel Feierabend" níže) byl coby ministr protektorátní vlády vyzrazen - gestapo se dozvědělo i o jeho činnosti v podzemní skupině Politické ústředí. Podařilo se mu prchnout. To se Němcům často nestávalo, aby jim unikl přímo ministr.
Jeho útěk byl jako z Jamese Bonda. Je zázrak, že se mu to povedlo - Němci zuřili. Opravdu, ještě se nestalo, aby člověk v tak vysoké funkci - kdekoli - prchl. Na jeho hlavu byla vypsána velká odměna. Pomohly mu desítky lidí, solidarita byla k neuvěření.

Jak se protloukal?
Z Čech na Slovensko odjel jako topič. Říkal, jak to neuměl, jak byl špinavý v obličeji. Schovával ho strojvůdce, otec se při pohledu do zrcátka lokomotivy ani nepoznal. Sám se pak probíjel Slovenskem - pomohli mu opět sedláci a družstevníci. Ve vánici přešel do Maďarska a přes Jugoslávii do Francie a poté do Anglie - Beneš jej jmenoval do exilových vlád jako ministra financí. V roce 1943 byli oba v Americe. Podruhé se tam účastnil roku 1944 Brettonwoodské konference - byl československým delegátem.

Zůstali jste v protektorátu. Věděl, co s vámi je?
Nejdříve nevěděl, zda jsme s máti a s Hanou, mojí sestrou, mrtví, nebo ne. Měl ale mojí fotografii z doby, když mi bylo jedenáct. Požádal, aby moje podobizna byla použita jako vodotisk na exilových bankovkách - ty vycházely v Londýně s jeho podpisem. Vždy, když mě kolegové v USA žádají o přednášky o dvacátém století, chtějí ty bankovky ukázat jako atrakci; ten vodotisk byl na tisícikoruně a pětisetkoruně. Emise platila i po válce, snad až do reformy v roce 1953.

Co zbytek rodiny?
Gestapo si po otcově úniku přišlo pro všechny Feierabendy. Nám se sestrou ještě nebylo šestnáct, tak jsme si mysleli, že nás nevzali kvůli tomu. Mému dědečkovi bylo 81 let, když jej zatkli - byl vůbec nejstarší vězeň, který přežil Dachau - po převozu po osvobození ale hned zemřel. Zatkli strýce, máti, tetu - ženy šly do Ravensbrücku s lidickými ženami - a dva bratrance. Všichni se vrátili.

A po válce?
Beneš vlastně nemusel jet do Moskvy, měl zrovna slabý záchvat mrtvice. Otec jej přemlouval, aby nejel. Předtím v USA mu Evžen Löbl, ten komunista, co byl popraven spolu se Slánským (nebyl popraven, byl uvržen do žaláře; zemřel roku 1987 - pozn. LK), nabízel všechno možné, když se připojí jako kolaborant ke komunistům - že může být ministrem zemědělství nebo opět ředitelem Kooperativy, střechové organizace zemědělského družstevnictví. Otec to odmítl. Po moskevském diktátu a zákazu stran otec jako jediný rezignoval.

Vy jste v té době dělal co?
Právě jsem teprve maturoval. Krátce před šestnáctinami mi dědeček i strýc, byli doktoři, našli tuberkulózu - schovali mě do sanatoria. Nemocný jsem nebyl, ale neodvedli mě do koncentráku, ani coby nuceně nasazeného, ani jsem nebyl v uklízecích četách, jež odstraňovaly následky bombardování. Po maturitě jsem studoval práva na Univerzitě Karlově. V roce 1948, v době puče, jsem skládal státnice. Komunistický profesor mě málem nechal propadnout.

Otec ale musel zase začít utíkat...
Bydleli jsme v domě v Praze na Ořechovce. Byli jsme smluveni se sestrou, že když u vrátek uvidím někoho podezřelého, dám si fajfku do pusy. To bude znamení. A taková situace nastala. Ještě jsem viděl, jak sestra odbíhá od okna. Otec vmžiku prchl přes sousedovu zahradu. Komunistům trvalo asi dvě hodiny, než na to přišli - navzdory šlépějím ve sněhu. Ukrýval se, nám se potom všem podařilo utéct na bárce do Hamburku a pak po měsíci do Anglie. Hodně vzdálený strýček mi umožnil, abych získal studentské vízum v USA. Sedmnáctého září tam budu šedesát let.

Čím jste se tam zabýval?
Svoji disertaci jsem napsal o komunistické infiltraci v letech 1945 až 1948. Doktorskou práci jsem věnoval druhé československé republice - to byla dlouho jediná práce, jež na toto téma byla vytvořena. Zajímavé, že americké univerzity byly perfektně vybavené, co se týče materiálů. Měly i parlamentní zápisy z té doby nebo Rudé právo z těch let. Mojí specialitou -společně s první manželkou, která již zemřela - byla politická psychologie a otázky politického násilí. Dělali jsme korelační studie, měřili jsme svobodu ve světě - podobně jako to dnes dělá Freedom House. Zkoumali jsme represe ze strany vlád.

Co říkáte současné zahraniční politice USA, válce v Iráku a možnému konfliktu s Íránem? S tím souvisí zdražující ropa.
Takovou pavládu jsem v Americe ještě neviděl -a já jsem tam prosím od doby Trumanovy. Trumana jsem dokonce potkal za studií na Yaleově univerzitě - vedl tam semináře. Vážil jsem si jej. Ale současnou vládu vidím negativně.

V čem konkrétně?
Zastávám náhledy Brzezinského - ještě se dá napravit, co Bush pokazil, ještě je druhá šance - a Albrightové, jejíhož otce Korbela, u nějž zase studovala Condoleezza Riceová, jsem dobře znal. Albrightová říká, že Irák, debakl prvého řádu, byla „war of choice“ - tedy válka, která vůbec nemusela být. Chcete-li být ostřejší, můžete říct, že to byla válka, již Bush vyprovokoval a lhal o ní. Spojení al-Kajdy se Saddámem Husajnem je absolutní lež. Že se mu to povedlo - to byl trik jeho propagandy. Před 11. zářím to byl nikdo. Útoky spojily zemi a toho Bush využil. Každý, kdo by mu tehdy odporoval, by nebyl patriot. Lidé se začali bát kritizovat, selhala Demokratická strana coby opozice. Tehdy byl národ tak sjednocený, nyní je tak rozdělený.

Prý politiku neřídí ani tak Bush jako rádci v pozadí.
Neokonzervativci jsou fanatikové. Irving Kristol byl zamlada marxista. Když někdo takhle mění názory, je ťululum. A jeho syn v tom pokračuje. Nebo ten Wolfowitz. Myslet si, že demokracie se dá zavést násilím - to je přece kontradikce! Amerika si to za posledních osm let tak zkazila v celém světě - a úplně zbytečně.

Kdo bude další americký prezident?
Myslím, že Obama. Nová Republikánská strana byla taková zvláštní koalice - vedle neokonzervativců tam byli zastánci laissez-faire kapitalismu 18. století, dle nichž má vláda být jen nočním hlídačem, který dbá, aby se nekradlo, ale jinak nic nedělá. Jenže Bush už není v osmnáctém století, takže to laissez-faire vyšlo vstříc nikoli obyčejným jednotlivcům, nýbrž velkým korporacím a bohatým lidem. A k tomu ti američtí protestantští fundamentalisté. Jsou obdobně blázniví jako náboženští fundamentalisté všude jinde, třeba ti islámští. Jediný rozdíl je, že v USA panuje demokratická situace, jež je mírní.

Americké zahraniční výboje významně oslabují i dolar.
To je moje privátní zloba. Nyní dostanu za dolar patnáct korun. Loni to bylo ještě 23 a předtím 35. Bush zničil dolar. Nikdy se ještě nestalo, když je Amerika ve válce, že by si za to sama nezaplatila. Nyní si na to vypůjčila. A pořád půjčuje. A komu dluží nejvíc, je Čína. To je problém. K tomu ty nemovitosti. Ceny šly dolů a nesplacené hypotéky jsou náhle vyšší než cena domu. Je tam jeden bankrot za druhým, lidé ztrácejí nemovitosti, úspory - to je další krize.

Bude se to zhoršovat?
Nevím. Amerika je tak neuvěřitelně dynamická země, že o ni nemám žádný strach. Četl jsem statistiku, že jen 49 procent Čechů soudí, že demokracie je nejlepší způsob vlády. V Americe si to proti tomu myslí téměř všichni - snad až na nějakých pět procent bláznů. Bushův unilateralismus je prostě takový - a to je poprvé, co pamatuji -, že Amerika je viděna jako negativní země. To nikdy předtím nebylo. Zejména Evropa na ni spíše žárlila -ptala se, jak to, že jsou ti jednoduší Američané ve všem tak pokročilí a bohatí. A když takhle žárlíte (a na to jsou psychologické výzkumy), začnete kopírovat. Ale je to globálnější fenomén. Freedom House i Transparency International shledávají, že ve světě je v posledních letech méně a méně demokracie.

V čem je příčina?
V jednom z posledních čísel Foreign Affairs je článek od prominentního politologa Larry Diamonda, jenž říká, že ústup demokracie se týká celého světa - je to skoro krize. Podle Huntingtona se demokracie vyvíjí v cyklech konjunktur a propadů. A Diamond míní, že nyní to jde dolů, do útlumu; a důvodem je korupce, zejména korupce elit.

To je zjevně obrovský problém i v České republice - ale, samozřejmě, zpravidla nikdo o ničem neví.
Jezdím sem každý rok, ale letos si lidé stěžují nejvíce. Říkají, že už vůbec nevědí, koho volit. Boj o moc musí v demokracii být, ale nesmí být zkorumpovaný. Korupce musí být potírána. Beztrestnost ohrožuje svobodu samotnou.

Dá se tento trend, ten globální ústup demokracie, nějak demokraticky zvrátit?
V Americe je občanská společnost na takové úrovni, že když něco podobného lidé vidí, dají se dohromady a snaží se něco udělat. Ten politik vyletí. Tentokráte se mnou nepřijela moje paní, neboť se chce v rámci komunální politiky zbavit lidí, kteří to podle ní dělají nikoli protizákonně, ale neeticky. To je ale jenom lokální politika v Del Maru, kde bydlíme. Na celostátní úrovni existují tradiční společnosti, jako je American Civil Liberties Union, ACLU, jež si třeba berou případy lidí, kteří byli poškozeni, a dávají je k soudu - mají svoje advokáty a hodně toho vyhrávají.

Je kromě korupce ještě něco, co dáví Českou republiku?
Druhá nepříjemná věc je, že se země nevyrovnala s komunistickou stranou. Už vůbec to, že ta strana tu stále je - vzniká dvojí standard. O nacismu se ví, že byl hrozný, kdežto komunismus byl jen jakýsi „omyl“. Ve dvacátém století - a čísla, která dávám, jsou, myslím, přesná - bylo zavražděno 170 milionů lidí vlastní vládou. Z toho asi 81 procent byly vlády totalitní, a to v pořadí Stalin, Mao a až třetí Hitler. Obyčejné diktatury vraždily méně a demokracie maličko. Je hrůzně zajímavé, že ve válkách dvacátého století padla asi jen jedna třetina - vojáci - toho čísla. Vedl Sovětský svaz za Stalina, přičemž v Československu byl stalinismus i po jeho smrti.

Mohou se Češi vyrovnat s touto minulostí?
Je dobré, že jsou archivy otevřené - není snadné to udělat, neboť rodiče mnoha lidí byli komunisty, mnoho lidí bylo či znalo nějakého komunistu. Musí se o tom ale mluvit, a zejména s mladou generací, jinak bude duše národa korumpovaná. To pak vede i ke korupci faktické. Třeba Němci se, myslím, vyrovnali s nacismem, stydí se za něj. Mladí se starším smějí - jak jste si mohli myslet, že Hitler je takový rytíř. Naopak Rakušané se s nacismem tak nevyrovnali. Vždy se měli za oběti. V Česku je takový zvláštní alibismus - projevuje se například v reakci na Mašíny. Když se zeptáte Čecha, proč se země stala komunistickou, řekne, my jsme nemohli nic dělat. Jako za Mnichova - strčili nás za železnou oponu. Zapomíná se, že tu byl jiný národ za železnou oponou, který si demokracii zachoval, a sice Finsko. Hned za hranicemi přitom měli Sověti vojenskou námořní základnu, jíž se obávali i Američané, a Leningrad byl doslova za rohem.

Jsou mladší generace Čechů odlišné od té vaší, nějak poznamenané?
Patřím k poslední masarykovské generaci. Byli jsme vychováváni slávou legionářů. Byli jsme bojová, nikoliv pasivní generace. Hrdinství, nikoli poddanost. Žádné chytráctví nebo korupce. To bylo masarykovské. Vždy si vzpomenu na tuhle historku: Masaryk je za legiemi v Moskvě, na ulici se střílí, on buší na vrata hotelu, aby se skryl. Portýr se táže, zda je hotelový host, a on, že nikoli - nebyla to prostě pravda. Portýra přemluvil, ale nelhal přitom, že je host. To je, pane, něco. Mám dojem, že taková byla naše generace.
Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.


Ivo Feierabend (81)
Syn Ladislava Karla Feierabenda. Po emigraci v roce 1948 vystudoval v USA (občanem od roku 1954) politické vědy na univerzitách v Berkeley a na Yale. Živil se ale také jako zahradník či popelář u kalifornského jezera Tahoe. Veterán korejské války. Působil hlavně na San Diego State University, kde se věnoval výzkumu politického násilí i vládních represí. Od roku 1992 emeritní profesor. Čtyřicet let žije v městečku Del Mar v Jižní Kalifornii. S nadsázkou říká, že češtinu zapomněl a angličtinu se nenaučil. Je podruhé ženatý. Má tři děti - filmaře, lékařku a jazzového saxofonistu - a osm vnoučat. Vlastní tři auta, neboť „dvě jsou vždy rozbitá“ - Volkswagen Camper, červený jeep do sněhu i pouště a toyotu. Ač chodí o holích, lyžuje. A jezdí na kole a plave, jelikož bydlí u oceánu - surfovat se ale nikdy nenaučil.


Ladislav Karel Feierabend (1891-1969)
Významný český národohospodář a politik, otec Iva Feierabenda. Narodil se v Kostelci nad Orlicí, studoval práva v Praze, Anglii a Švýcarsku. Roku 1930 se stal vrchním ředitelem Kooperativy a předsedou Pražské plodinové burzy, v roce 1934 jej vláda jmenovala předsedou Čs. obilní společnosti. Po Mnichově jej prezident Beneš jmenoval do druhé vlády generála Syrového jako ministra zemědělství. Zůstal ve vládě Rudolfa Berana a po německé okupaci ve vládě generála Eliáše až do útěku z vlasti v lednu 1940, kdy unikl zatčení po vyzrazení své práce v odbojové skupině Politické ústředí. V exilu byl 6 členem všech československých vlád, nejdříve jako státní ministr a od roku 1941 jako ministr financí. Z vlády odešel v únoru 1945 proti přání prezidenta Beneše, poněvadž nesouhlasil s politickou linií vlády. V červnu 1945 se jako soukromá osoba vrátil domů a patřil k těm, kteří se nekompromisně stavěli proti komunistickým snahám. Ve svém druhém exilu nejdříve žil od dubna 1948 ve Velké Británii a od roku 1950 ve Spojených státech. Od roku 1955 až smrti působil jako ekonomický a hospodářský odborník v Hlasu Ameriky, kde koncipoval vysílání pro Československo. Stálá expozice o L. K. Feierabendovi je na zámku Mirošov. Sepsal cenné memoáry z let 1938 až 1948.


Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.5

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930