Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

29. 6. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Klaus s kupónovou privatizací neuspěl (Joseph Stiglitz)

Autor: Lukáš Kovanda

29.09.2008 08:33

Foto Lukáš Kovanda„Václav Klaus s kupónovou privatizací neuspěl. Čekal jsem, že to nedopadne dobře, ale skutečnost je ještě horší," říká Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý hlavní ekonom Světové banky.

Jste jedním z těch, kdo uváděli pojem „morální hazard" (viz níže Co je to morální hazard) do ekonomie. Březnová sanace investiční banky Bear Stearns, nedávná záchrana hypotečních ústavů Fannie Mae a Freddie Mac i aktuální převzetí pojišťovny AIG, jsou prý ukázkami morálního hazardu v praxi. Souhlasíte? Zaděláváme si tím na budoucí ještě hlubší problémy?

Ano. Samozřejmě, ti, co přehnaně riskovali, nyní nenesou plnou odpovědnost za všechny důsledky. Povědomí, že „bude-li nejhůře, vláda to zatáhne", ovlivňuje management, akcionáře i věřitele těch ústavů. Je to pro trh jako takový velmi špatné.

 

Proč vláda k masivním záchranným akciím privátních společností přistoupila?

Úvahy o morálním hazardu, o spravedlnosti, šly prostě stranou. Vláda si jako prioritu vytkla zajištění likvidity na trzích, zejména pak plynulého peněžního toku do sektoru nemovitostí. Bylo to ale špatně provedeno, obrátilo se to proti záměrům kongresu i vlády, takže se ve skutečnosti riziko morálního hazardu zvýšilo a problém zůstává nevyřešen.

 

Soukromá sféra dle vás tlačí na vládu, aby ty ústavy sanovala.

Ano. A vláda na tom má zájem. Chce zabránit tomu, aby se ekonomika sesypala. Chce udržet plynulé peněžní toky. Vláda jedná v takovém spěchu - téměř bez rozmyslu -, že se sanacemi neuspěje, a to hlavně v případech převzetí Fannie Mae a Freddie Mac. Nepodaří se ji totiž udržet peněžní tok.

 

V čem vláda konkrétně chybuje?

Prostě nedomyslela motivy manažerů a akcionářů do důsledků. Například manažeři se budou chtít co nejvíce vyhnout čerpání z vládních peněz - což je pozitivní, ale, aby to mohli udělat, budou potřebovat zvýšit příjmy, což povede k růstu poplatků. Jsou tak velkými hráči na trhu, že jsou vlastně monopolisty. Když ceny zvednou, nikdo nepřijde a neřekne, že jim bude konkurovat nižšími poplatky. Zdraží, rekapitalizují Fannie a Freddie, aniž by museli čerpat z vládních peněz. Ale to samozřejmě zdraží hypotéky. Problém s hypotékami to tedy nevyřeší.

 

Je záchrana Fannie a Freddie společným podnikem vlády a velkých firem z Wall Streetu?

Ano, Wall Street řekl: „My potřebujeme sanaci našich investorů." Vláda souhlasila. Nejlepším řešením by bylo plné znárodnění nebo bankrot. Zkrátka začít úplně nový systém. To by maximalizovalo plynulost toku peněz a minimalizovalo náklady pro daňové poplatníky. Wall Street obecně nechce takové řezy, pouze sanace. Ač pro ekonomiku jako celek je lepší nový start, investoři si pochopitelně chtějí uchovat tolik bohatství, kolik je jen možné. Dělají to dvěma způsoby - svými penězi a vlivem na jedné straně a hrozbami na straně druhé. Když neuděláte tohle, trh zareaguje takhle a vy poneste důsledky. V uplynulých letech katastrofálně odhadovali riziko a nyní uplatňují vliv a dožadují se, aby je z chyb vláda vykoupila.

  

Ve svých modelech prosazujete osvícenou vládou, jež napravuje dle vašeho názoru nezbytná selhání trhu. Nyní je však vláda zjevně minimálně spoluviníkem těch problémů. Není tak osvícená, jak předpokládají vaše modely.

V mých modelech popisuji, co by vláda měla činit. Měla by regulovat. V případě, že dojde k nějakému neblahému vývoji, měla by se snažit jej řešit, snažit se oživit trh, chránit však prostředky daňových poplatníků. Zároveň nebýt natolik zaslepenou, aby nerozpoznala sílu Wall Streetu. Wall Street přesvědčil Bushe, Greenspana a spol. - všichni jsou podobného smýšlení -, aby neregulovali trhy. A to je příčinou nynější pohromy. Teď Wall Street vládu přesvědčuje, aby sektor ozdravila - na úkor daňových poplatníků a za cenu dalších budoucích neblahých událostí. To je realita politiky, jež vstupuje do procesu.

 

Jaké řešení proto navrhujete?

Měli bychom podrobně analyzovat situaci, odhalit, jak jsme se do nynějšího problému dostali, a zejména jak odstřihnout vládu od těch zhoubných vlivových skupin. Víme, jak se z problému dostat - máme kvalitní instituce, čímž však neříkám, že dokonalé. Stále ještě není pozdě: přijde nový prezident, nová vláda. V současnosti někteří republikáni v senátu říkají, že budou vetovat cokoli, co je - alespoň z mého pohledu - dobrým řešením. Pod hrozbou veta musíte činit kompromisy. Kompromisy mohou být špatné, ale mohou být těž pořad lepší, než nedělat nic.

 

Může mít USA vůbec vládu, jež odolá všem těm tlakům z Wall Streetu, jež zmiňujete? Bude příští prezident natolik silný?

Ano. Bude silnější. Nevím ale, zda to bude stačit. Podívejte se, mluví se třeba o vytvoření Financial Product Safety Commission - předtím, než bude chtít daný finanční ústav uvést produkt, bude jej muset podrobit analýze, zda odpovídá standardům. Po přihlédnutí k současným problémům na finančních trzích by bylo záhodné, abychom prosadili takovou legislativu, jež zaručí, že v té komisi nebudou lidi z Wall Streetu. Že tam budou spíše zástupci spotřebitelů, penzijních fondů a dalších.

 

Není ta komise jen dalším regulačním úřadem, jehož zřízení může vést k dnes nezamýšleným negativním důsledkům?

Máme komisi - Food Safety Commission -, jež posuzuje nezávadnost potravin. Je důležitá. Bez ní by bylo mnohem více případů otravy jídlem. Potravinářské společnosti by občas jistě uvítaly, kdyby komise neexistovala či byla méně svědomitá. Ale komise si může dovolit říci, že primární je zdraví spotřebitelů, jelikož každý chápe, jak důležitá je bezpečnost potravin. Nyní by měl zase každý konečně chápat, jak důležitá je bezpečnost finančních produktů.

 

Kdo pravděpodobněji odolá tlakům z Wall Streetu - Obama, nebo McCain?

Zcela určitě Obama. McCain stále zastává názor, že trhy by se měly postarat samy o sebe. Když se podíváte na ten nynější kolaps, opravdu upřímně tomuhle už skoro nikdo nevěří.    

 

Debata volný trh versus zásahy státu jsou velkým tématem ekonomie podobně jako šoková terapie versus gradualismus. Po pádu železné opony jste doporučoval gradualistický způsob transformace ve střední a východní Evropě, včetně České republiky. Stojíte se za tím stále?

Existuje spousta důkazů, že gradualismus funguje mnohem lépe. Ta debata se z počátku nesla v tom duchu, že ti, kdo nechtějí šokovou terapii, nýbrž postupné změny, zvyšují riziko, že se region vrátí zpět ke komunismu. To se nestalo. Šoková terapie, jak jsme mohli pozorovat v případě Ruska, zato byla totální pohromou. A to do té míry, že události, jež nyní sledujeme a jež mají vliv na globální geopolitiky, jsou vyústěním této šokové terapie. HDP totiž kleslo až o čtyřicet procent, což otevřelo dveře nacionalistickým vůdcům typu Putina. A korporativistickým skupinám, které jsou zasaženy ještě mnohem více korupcí než někdejší sovětské státní podniky - mám na mysli společnosti, které zůstaly v půli cesty mezi státním a soukromým (jakoby soukromé, ale ve skutečnosti vůbec ne tak soukromé), například Gazprom.

  

V čem přesně ta terapie selhala?

Udělali to tak rychle, že se nevytvořil potřebný právní rámec a další nutnosti, jež charakterizují skutečně tržní ekonomiku. Vlastně si ani nikdo nemyslí, že Rusko - které si prošlo tou šokovou terapii - je dnes tržní ekonomikou.

 

Obáváte se „studené války 2"?

Ano, jistě. Rusko je terapií zdevastováno. S těžkostmi usiluje o znovuustavení svoji identity, přičemž se stává hrozbou celému světu. Šoková terapie nebyla jen ekonomickou katastrofou, nýbrž i katastrofou z hlediska globální politiky.

 

Jste kritikem české kuponové privatizace. Nedávno někdejší ministr pro privatizaci Tomáš Ježek napsal knihu, v níž uvádí, že klíčovým problémem privatizace bylo, že zákony umožnily neoddělovat majetek diků a správců fondů. Správci tedy mohli nakládat s majetkem, jenž jim nenáležel, což prý vyústilo v tunelování a ztráty kolem 50 miliard korun. Mohli jsme se těmto ztrátám vyhnout?

Jistě. Ten proces nevytvořil skutečně konkurenční a tržní ekonomiku. České země se historicky potýkaly s problémem nerovnosti, měly tedy s tímto zkušenost, což jim po pádu železné opony dalo dobrou šanci vytvořit tržní, ale přitom docela spravedlivou, docela rovnostářskou - prostě soudržnou - společnost. Samozřejmě, jistý stupeň nerovnosti tu bude vždy - lidé mají různé schopnosti, různé podmínky. Česká republika z minulosti nezdědila zátěž v podobě do široka rozevřených nůžek. Nepodařilo se jí vytvořit tržní a přitom soudržnou ekonomiku, nýbrž hospodářství, jež se potýká se všemi problémy typu corporate governance (správa společností, pozn. red.). Česká republika tak má nyní pověst jako ne příliš dobrý region z hlediska corporate governance. Má vlastně špatnou reputaci.

 

Míníte, že i její pověst mezi investory je špatná? Českému hospodářství se stále docela daří.

Pravda, České republice se ekonomicky daří, ale to zejména díky vstupu do Evropské unie a geografické blízkosti k Německu, které je ekonomickým tahounem - hlavně z hlediska vývozů - celé Evropy. Už z dřívějších dob má Česko kvalitní pracovní sílu. Zkrátka, na začátku měla země velkou výhodu, ale zvolila takový způsob šokové terapie, že nebyla schopna rozvíjet lidský kapitál a podcenila záležitosti typu corporate governance. Před nejhorším ji zachránily ty objektivní faktory typu geografické lokalizace. Z hlediska toho, co země mohla dosáhnout, jde o velké zklamání.

 

Zemi se docela daří i v porovnání s dalšími státy v regionu, které stihl podobný osud.

Ano ostatní země mají také problémy, ale Česká republika privatizaci opravdu nezvládla nejlépe.

 

Problém, říkáte, spočíval ve zvoleném, poměrně specifickém způsobu české privatizace.

Kuponová privatizace byla velice špatně řízena. Kniha, již jste zmínil, identifikuje správně některé z problémů. Původní idea dává jistý smysl, jež ovšem mizí, dojde-li na otázkou, jak to vše provést. Původní idea byla totiž taková, že přerozdělíte bohatství a vytvoříte docela rovnostářský kapitalismus. Vše ale bylo provedeno předtím, než vznikly zákony o corporate governance, o ochraně investorů. Proto to tunelování a další negativní jevy. Bylo to celé provedeno naivně. Nevím přitom, zda šlo o naivitu úmyslnou, či nikoli.

 

Mohly existovat tlaky, aby ta naivita byla úmyslná?

Ano, některým lidem se daří docela dobře.

 

Přibližuje se česká ekonomika k té americké v tom smyslu, že se budou více rozevírat nůžky mezi chudými a bohatými?

Česko mělo příležitost vytvořit více rovnostářskou a soudržnou společnost, leč promarnilo to. Tyto změny přitom mizí v nenávratnu. Existuje však ještě jeden hlubší ekonomický problém: vláda potřebuje příjmy, zdroje, prostředky aby mohla poskytovat vzdělání, budovat infrastrukturu a tak dále. To dnes činí společnost a ekonomiku více dynamickou a konkurenceschopnou. Vláda České republiky počátkem devadesátých let vlastnila všechna tato aktiva. Pak je prodala těm různým Harvardským fondům, které majetek oškubaly, přičemž nevytvořily žádné bohatství. To znamená ztráty. Nyní musí česká vláda dostat peníze zpět do veřejného sektoru, aby mohla vše výše zmíněné financovat. To je zakletý koloběh. Nejdříve se něčeho zbavovat - se ztrátou - a pak to potřebovat zpět - opět se ztrátou. To je velmi hloupé. Pokud nepodléháte určité ideologii, je zjevné, že tento koloběh je stupidním nesmyslem. Proč ztrácet peníze na obou jeho koncích.

 

Kdo nese hlavní díl zodpovědnosti za ty ztráty?

Byla to pravicová ideologie. Byla to vina nejen české vlády, která nevěděla kudy kam, ale i Mezinárodního měnového fondu. Jste zodpovědní za svá rozhodnutí, ale mnozí vás v nich utvrzovali. Například spousta těch už vzpomínaných lidí z Wall Streetu. Oni též vydělávali na špatně vedené privatizaci - západní společnosti z ní vysoce profitovaly. Během privatizace, v de facto hromadném výprodeji, mohli nakupovat s poměrně velkými zisky. Váš premiér (Václav Klaus, pozn. red.) si toho byl vědomý, proto nechtěl úplně otevřenou privatizaci, nechtěl dávat tuze velkou šanci cizím subjektům. Zvolil proto kupony, což byla cesta jak nevycházet vstříc cizímu kapitálu. Nechtěl aukce jako v Maďarsku, protože nejvyšší nabídku mohli dát přirozeně právě cizinci. Jenže dopadlo to tak, že cizinci nakonec kupony koupili, a to velmi levně. Neuspěl tedy.

 

Kenneth Rogoff (tehdy ředitel ekonomického výzkumu Mezinárodního měnového fondu, pozn. red.) o vás řekl, že nejste schopen uznat svoji chybu v žádné ze skutečně podstatných otázek. Tedy: Kde a kdy jste udělal zásadní chybu, jíž nyní litujete?

Velmi zajímavé v této souvislosti je Ken RogofF teď konečně souhlasí s tím, že liberalizace kapitálových trhů není přínosná - jak tvrdil Mezinárodní měnový fond. Konečně prohlédl, otočil, vidí data, a souhlasí se mnou. Předtím nerozuměl moderní hospodářské teorii - tomu, že existuje nedokonalá informovanost, nedokonalé trhy. Ano, dělal jsem chyby. Například jsme nepředpokládal, že kuponová privatizace dopadne až tak zle. Také jsem upozorňoval na špatný management bank, ale nikdy by mě nenapadlo, že bude až tak zlý, jak teď vidíme.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, New York

 

Joseph Stiglitz (65)

Profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (získal ji roku 2001), a bývalý hlavní ekonom Světové banky je řazen spíše k americké liberální levici. Na poli ekonomických teorií mé nejblíže k neokeynesovství. Ostře kritizuje, jak říká, pravicové „tržní fundamentalisty". Je typickým představitelem nynější ekonomie hlavního proudu: zastává názor, že ekonomie má být vědecky důsledná - stavět na matematice a statistice. Třeba závěry ekonomie ve verbálním pojetí, jak ji uplatňoval Friedrich von Hayek, pokládá za „neuchopitelné a rozplizlé". Stiglitzův pradědeček pocházel z Rakouska-Uherska, možná i z území dnešní České republiky. Potřetí ženatý Stiglitz má rád jazz, keltskou hudbu a písně indonéských sborů gamelan. Vůz nevlastní, míní, že hrozby globálního oteplování je třeba brát vážně, a proto používá hromadnou dopravu.

 

Co je to morální hazard

„Navrhovaná záchrana ústavů Fannie Mae a Freddie Mac s sebou nese socializaci rizika se všemi dlouhodobými negativními dopady morálního hazardu," uvedl v červenci Joseph Stiglitz na stránkách Financial Times. „A to všechno nám předkládá vláda, která je údajně zavázaná pravidlům volného trhu," dodal. Pojem morální hazard přechází z ekonomických učebnic do médií. A Stiglitz jej do učebnic pomohl uvést. Pojem vyjadřuje prostou skutečnost, že člověk či firma, kteří ví či tuší, že nebudou muset nést následky rizikového činu, změní chování v porovnání se k situaci, v níž by museli nést plní riziko. Velké finanční ústavy - označované jako „to big to fail", tedy jako příliš velké (mocné, vlivné), aby mohly padnout - v minulých letech „jely na doraz", nakupovaly rizikové hypotéky a navázaná aktiva, přičemž tiše předpokládali, že dojde-li na nejhorší, vláda je zachrání, jelikož, aby nenastal totální rozvrat, je bude muset zachránit. Ústavům Bear Stearns, Fannie Mae, Freddie Mac i AIG pomoženo skutečně bylo, investiční banka Lehman Brothers se přepočítala - a zkrachovala. Dokáží přeživší pro příště odolat, nebo pojedou ještě více „na doraz"? Mnozí ekonomové soudí, že neodolají. A morální hazard tak bude zase o stupeň vyšší.

   



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.07

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červen 2016

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930