Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

21. 11. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

1968: Klaus, jediný kritik marxismu (Jiří Kosta)

Autor: Lukáš Kovanda

21.11.2008 10:16

Foto Týden - Jan SchejbalDokud bude Číně vládnout jedna strana, nic dobrého nečekám

  „Je jasné, že musíme zachovat sociální síť. Je však třeba stále zdůrazňovat, ze potřebujeme „trh bez přívlastku"," řekl Václav Klaus v první půli devadesátých let Jiřímu Kostovi, významnému exilovému ekonomovi, jenž v šedesátých letech - před emigrací - úzce spolupracoval s reformátorem Otou Šikem.

  

Koncem sedmdesátých let jste vyjel do Číny radit s reformami, s nimiž tehdy začínali. Jak se na situaci v zemi díváte nyní?

Dokud tam bude vláda jedné partaje, nemůže se z toho nic kloudného vyvinout. Neexistuje totiž žádný kontrolní mechanismus. Už když jsem v Číně tehdy pobýval, hlídali nás na každém kroku. Není tam možnost veřejně artikulovat vlastní názory, možnost cestovat - Číňané neví, co se děje jinde ve světě. Byl jsem poradcem v jedné skupině Světové banky, tehdy se to otevřelo a bylo to velmi nadějné. Pozitiva původních reforem však narážejí na politické bariéry.

Táži se, poněvadž někteří ekonomové soudí, že Čína je ukázkou úspěšnosti třetí cesty - kompromisu mezi trhem a plánem, jejž jste v šedesátých letech hledal i vy.

S tím nesouhlasím. Ve velkoměstech je brutální kapitalismus, kdežto na venkově chudoba a těžké vykořisťování dělníků. Z překotného hospodářského růstu nemá široká masa obyvatelstva žádný prospěch. Ten má naopak mnoho lidí na Západě, často však na úkor skutečného pokroku v Číně samotné

 

A co Skandinávie? Tamější ekonomiky jsou prý též takovým kompromisem. Někteří osmašedesátníci tvrdí, že v době před srpnovou okupací usilovali o to, co je dnes u seveřanů.

Představa, že dnešní Skandinávie se podobá našim předsrpnovým představám, je nesprávná. V našich koncepcích se nepočítalo se soukromým vlastnictvím velkého kapitálu ani s kapitálovými trhy, které řídí investiční rozhodování. To si myslím, že je nutné pro pružnou a moderní ekonomiku. Skandinávský model si to po celou dobu uchoval.

 

Popište tedy vize československých reformních ekonomů druhé půle šedesátých let.

Nebylo to tak, že bychom měli v ruce koncepci a tu jsme jen tak vysypali, když přišla politicky vhodná chvíle (politické tání počátku 60. let, ústící v Pražské jaro). Oficiálně se to nazývalo v roce 1965 „Zásady ke zdokonalení soustavy řízení" a šlo o poměrně radikální koncepci (ve srovnání s jinými státy socialistického bloku), k níž jsme však dospěli po krůčcích. Zpočátku byly reformy poměrně uměřené, postupně jsem začali výhledově počítat s jistými tržními mechanismy. Nezapomeňte, trh bylo před rokem 1965 ještě zakázané slovo, říkalo se „zbožně-peněžní vztahy".

 

Kdy přesně přišel zlom a reforma se zradikalizovala?

Změnilo se to v 1967. Podnikům se dalo více pravomocí a ty mohly do určité míry i hýbat s cenami například spotřebního zboží. Nastoupila se cesta k decentralizaci a k zárodkům konkurence tak, aby nebyl jeden státní monopol - mám na mysli dělení podniků. Nebyla však řešena otázka: kdo jsou a budou ti podnikoví „manažeři", odkud přišli? Získali rozšířené možnosti rozhodování, ale nebyly ještě zcela zpřetrhány vazby na nomenklaturu, na straníky.

 

Tahle etapa ale stejně trvala jen krátce.

Několik měsíců, utnul to srpen 1968. Pak se to seshora udupalo. Těch pár měsíců bylo dynamických, nemělo to již nádech partajního usnesení. Podnikové rady pracujících se rodily jako houby po dešti. Tlak zdola byla patrný, chtěli jsme samosprávu - nejenom dělníků, ale i při volbě orgánů, kde mají být úředníci, technici, manažeři. To byla rada pracujících. To bude třetí cesta, mysleli jsme tehdy...

 

Privatizaci jako takovou jste ale nikdy neprosazovali.

Rady pracujících - ty se týkaly hlavně velkých podniků, jichž jsme měli ve srovnání se Západem přemíru. Byla vyústěním reálného socialismu, důrazu padesátých let například na zbrojení, kdy se sledovala takzvaná výhoda velikých sérií. Existovaly ale i menší podniky - zde jsme ani tak neuvažovali jen o podnikových radách, mluvilo se o pravých, nezávislých družstvech. Ta byla diskreditována JZD - jednotnými zemědělskými družstvy, v nichž bylo vše určováno shora, stranicky. Družstva jsme považovali za doplněk rad pracujících. Další věcí byly malé podniky. Byli jsme koncem 40. let mistry světa v zestátnění i toho posledního holiče v takzvaném komunálním podniku - v tom jsme šli dokonce dále než třeba v NDR. K žádné privatizaci ovšem nedošlo. Nebýt srpna 1968, byli bychom dle mého přesvědčení k tomu dospěli.

Byli mezi tehdejšími ekonomy i tací, kteří už roku 1968 prosazovali nejen třetí cestu jako vy, ale přímo tržní hospodářství?

Byli takoví, například Václav Klaus. Publikováno bylo v tomto směru málo. Coby sekretář Ekonomického ústavu jsem byl při přijímacím řízení lidí, již později hráli významnou roli: Tomáš Ježek, Kamil Janáček, Karel Dyba. Ti byli odborně zdatní, vedli vsak spíše interní diskuse; to se, jak jsem slyšel - sám jsem tu nebyl - změnilo v průběhu 80. let. Za mé přítomnosti se od marxismu otevřeně distancoval pouze kolega Klaus.

Ani Tomáš Ježek, pozdější ministr pro privatizaci, jenž je dnes znám obhajobou poměrně dosti liberálního pojetí ekonomie?

Ne. Kamarádil jsem se s ním. Měl ty názory, jež naznačujete, leč nepublikoval je. Explicitně se nedistancoval. Klaus to jednak publikoval - neznám nikoho jiného, kdo by něco takového v té době publikoval - a více a hlouběji byl v 60. letech obeznámen se západní, takzvanou neoklasickou ekonomií.

 

Klaus, Ježek, Dyba. Na základě čeho jste tyto, po roce 1989 klíčové lidi do Ekonomického ústavu vybírali?

Byli jsme velmi liberální. Museli být hlavně odborně zdatní, kritičtí ke stávajícímu systému. Ideologie a stranická příslušnost nás nezajímala. Ostatně sám jsem byl kádrově nespolehlivý, Ota Šik, ředitel ústavu, to o mě věděl a musel si mě vybojovat. Byl jsem platný, neboť jsem uměl jazyky a měl snad i jisté manažerské schopnosti. Ekonomického a obchodního vzdělání se mi totiž dostalo před únorem 1948 - Vysokou školu obchodní jsem dokončil roku 1947, hlavním mým vzorem byl profesor Macek.

 

Po roce 1989, v porevolučním kvasu, se hledala ekonomická koncepce pro Československo. Lze říci, že se střetli osmašedesátníci, z nichž mnozí hledali roku 1968 třetí cesty a roku 1989 horovali spíše pro gradualismus, a lidé jako Klaus, již byli pro rozhodný přechod k takzvanému trhu bez přívlastků. K jaké skupině jste se klonil vy?

Ani tam, ani onam. Sympatizoval jsem zpočátku s profesorem Klausem, protože jsem se bál - na základě předchozích zkušeností -, že nedojde-li k dostatečně radikální změně, může se vše zvrátit. Tou změnou mám na mysli vnější (devizový kurs), tak vnitřní (uvolnění cen) posun - v tom právě jsem souhlasil s Klausem. Část lidí z ústavu s Klausem šla - Ježek, Janáček, Dyba - to ale, jak jsem řekl, nebyli lidé, kteří v roce 1968 patřili k nějaké vyloženě nemarxistické alternativě. Je ale pravda, že během dvaceti let se - podobně jako já sám - poučili. Podobně jako já venku, tak oni tady. V rámci jejich seminářů se přednášela, jak jsem se postupně dozvídal, moderní standardní ekonomie.

 

Nebylo to vykládáno jako svého druhu zrada? Vy, někdejší osmašedesátník, zastánce třetí cesty, jste stál najednou spíše za liberálním Klausem.

Na začátku roku 1990 mě přijal Klaus - tehdy ministr financí -a otázal se: „Tak co tomu říkáte." Já, že do toho moc nevidím, že už jsem starší a že budu jen komentovat. Ale řekl jsem mu též: „Jednu obavu z těch vašich volnotržních řečí mám, a sice, že jestli tady naráz zavřete ty fabriky a doly, musíte vytvořit sociální síť. Jinak ztratíte popularitu a svobodné volby prohrajete." A Klaus odpověděl, pokud se pamatuji, asi tolik: abych se toho nebál, to ze mu je jasné, ze je však třeba stále zdůrazňovat, ze potřebujeme „trh bez přívlastku", abychom nezůstali stát na půli cesty.

 

V čem se s Klausem rozcházíte?

Dívám se kriticky na to, ze při zavedení kuponové privatizace a v jejím průběhu její tvůrci nedbali na právní rámec. V tomto směru jsem měl od počátku jisté pochybnosti. Někdy na počátku 90.let jsem pozval Tomáše Ježka do Frankfurtu na univerzitu, aby tam osvětlil v semináři zásady kuponové privatizace. Potom jsme hovořili spolu o tom a onom. Doporučoval jsem, ať metoda formou kuponů není jedinou a ať dbají na dodržování právního rámce. To, jak to šlo dále, ty investiční fondy, tunelování a další, prostě nebylo v pořádku. 

 

Kritizuje se hlavně nepříliš šťastná privatizace bank.

Chybou tehdejší české vlády bylo, že za se její podpory byl l bankovní trh otevřen pouze pro české zájemce, aniž by bylo ověřeno, zda jde o zkušené a kompetentní „bankéře" a zdali disponují dostatečným kapitálem. Tato tehdejší privatizace bank - výhradně do českých rukou - zkrachovala. Vím přitom o osvědčených bankách z Británie či Německa, které se tehdy ucházely o vstup na náš peněžní trh, avšak byly odmítnuty s tím, ze není zájem o účast zahraničního kapitálu. Tato zásada byla s novou vládou - tuším CSSD - bohudíky opuštěna.

 

Šlo ale vůbec privatizovat lépe?

Například Jan Švejnar, v sedmdesátých letech stoupenec jugoslávské samosprávy (modelu, jejž hájili zastánci třetí cesty - pozn. red.), mi říkal, že byl pro jistý druh kuponové privatizace, již ovšem doprovodí silný právní rámec. Záleželo mu na tom, aby byla zachována určitá etika a určité morální premisy.

 

Poprivatizační krize českého bankovnictví nás nyní paradoxně chrání před bující finanční krizí, neboť tuzemské banky mají ozdravné očištění již několik let za sebou. Jaký recept obecně máte na řešení nynější finanční krize?

Je třeba do budoucna zkvalitnit národní i mezinárodní dohled, snad pomocí Mezinárodního měnového Fondu. Obecně tu platí, trhy musí být tržně konformními nástroji regulovány, a nejen v oblasti finanční a měnové.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda

 

Jiří Kosta (87)

Mezinárodně uznávaný ekonom pochází z pražské židovské rodiny. Studoval na německém gymnáziu ve Štěpánské ulici, později prošel Terezínem a přežil Osvětim. Ač (či právě proto) jeho rodiče byli levicovými intelektuály, v padesátých letech se dočkali perzekucí. „Hlídán", jak říká, byl i Kosta, a to přesto, že vlastnil stranickou legitimaci KSČ. V druhé polovině 50. a počátkem 60. let vyučoval ekonomii a podnikové hospodářství na pražských středních školách. Pedagogicky působil také po svém nástupu do Ekonomického ústavu ČSAV v roce 1962. Na počátku 60. let byl členem reformního týmu Oty Šika. „Dobří, chytří a kompetentní ekonomové byli hned po válce, nejpozději po osmačtyřicátém, odstraněni, takže my jsme neměli nikoho, kdo by nás korigoval. Byli jsme tak na falešné cestě. Těžko jsme se loučili s poučkami marx-leninské ekonomie," vzpomíná Kosta na šedesátá léta. Po sovětské okupaci Československa odešel do exilu, kde se jeho hlavním výzkumným zájmem se stala kritická analýza takzvaných příkazových ekonomik sovětského typu. Působil především na Goethe Universität ve Frankfurtu nad Mohanem (profesorem zde byl do roku 1987). Zatímco v šedesátých letech hledal kompromis mezi trhem a plánem, po emigraci se přiklonil spíše na stranu trhu. Po roce 1989 se ve své staré vlasti účastnil diskuse o transformaci československé a později české ekonomiky. Kosta je dvojnásobným otcem, řízení auta postupně omezuje (viz Kosta a stáří), nyní řídí fabii.

 

Kosta a stáří

„Jak stárnu, to se pozná podle toho, jak jezdím na dovolenou," vysvětluje čile Jiří Kosta. „Manželka Helena kdysi za emigrace řekla, že Západní Německo je na ni tuze „pünktlich" a že aspoň o prázdninách potřebujeme zavzpomínat na „český bordel". Odvětil jsem, že tedy pojedeme do Francie. Každoročně jsme pak jezdili do takového lepšího kempinku na jihu Francie. Ze začátku jsme to brali autem nonstop, je to asi dvanáct hodin. Potom, když už pro mě bylo namáhavé jet to v kuse celé, jsme přespávali v hotelu. Pak přišlo „období autovlaku". Do Štrasburku autem, pak vlakem a pak ještě dvě stě kilometrů do toho kempu - to začalo tak před 15 lety. Poslední tři roky tam létáme a z letiště do kempu - teď už tomu říkají parc résidentiel - nás vozí jistý Portugalec."



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.61

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   listopad 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930