Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

21. 7. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Vraťte Čechům rum! (Christopher Parkinson)

Autor: Lukáš Kovanda

01.12.2008 01:03

Foto Týden - Jan SchejbalDrtivá většina fúzí není úspěšná, vzniklé kolosy nikdo neuřídí

„Vytváříme obří instituce, aniž bychom se starali o to, zda vůbec máme lidi schopné je vést. Vím, co to znamená řídit tři lidi - a už to je docela fuška," říká Christopher Parkinson, syn Cyrila Northcota Parkinsona, autora slavných Parkinsonových zákonů, které jsou synonymem růstu byrokracie.

Proč, myslíte, knihy a myšlenky vašeho otce nevadily komunistickým režimům? I v Československu byly jeho dílo vydáváno a dočkalio se značné popularity.

Otcovy knihy jsou známé zejména jako sžíravá kritika státní byrokracie. On ale ve velkém kritizoval byrokracii v rámci velkých firem. Komunistům mohl padnout do oka právě proto, pro kritiku kapitalistického Západu. I když lidé si to nakonec stejně - mezi řádky - vyložili jako kritiku té konkrétní vlády, jež byla u moci a knihu povolila. A to ty myšlenky dále popularizovalo.

 

Dokonce se zdá, že během socialismu tu byly Parkinsonovy zákony známější než dnes.

Otec měl ve své době, hlavně v šedesátých letech, poměrně velký vliv. Každý novinář znal myšlenky jeho stěžejních děl. Přednášel po celém světě, byl velmi populární třeba v Indii, Nizozemí, Americe. Téměř všude. Ale od té doby lidé zapomněli. Otec zemřel, avšak kupříkladu ani žádný životopisce se nenašel. Přitom z jeho myšlenek se můžeme učit stále. Evropská unie je nejočividnějším příkladem moderní přebujelé byrokracie.

 

Zemřel v březnu 1993, sotva rok poté, co byla podepsána Maastrichtská smlouva, základ Evropské unie. Formuloval ještě nějaký ucelený názor právě k nově se rodící Evropské unii?

V posledních letech života byl velmi často nemocný, nedbal již tolik politického vývoje. Můžeme pouze hádat, co by říkal. Navíc, on byl docela uzavřený muž, jenž tyhle věci příliš často s rodinou nediskutoval. Měl silné názory, ale ne všude se s nimi hlásil o slovo.

 

Lze hledat byrokracii i za nynější krizí. Někteří ekonomové, například váš krajan Chris Dillow, tvrdí, že jde o krizi způsobu řízení, o krizi manažerského kapitalismu. Například nejvyšší šéfové investičních bank prý nevěděli, co dělají jejich podřízení, přímo s cennými papíry obchodující. Nejenže nevěděli, prý tomu vůbec nerozuměli. V Česku tomu říkáme Kocourkov.

Když jsem učil ekonomii, říkalo se tomu nesoulad mezi vlastnictvím a řízením (kontrolou). Akcionáři firmy - majitelé - neví, co zaměstnanci dělají. To, co říkáte, je důsledek. Nevím však, zda to je příčinou krize. Můj otec říkával, že expanze je komplexita a komplexita je zkáza. Pokud vytvoříte něco přespříliš složitého a komplexního, je více a více nemožné to uřídit. Na to je v angličtině hezký lék - KISS. Neboli „Keep It Simple, Stupid" (volný český překlad: Ať je vše jednoduché jak pro blba, pozn. red.).

 

Jaká je tedy podle vás ta hlavní příčina krize?

Vidím ji předně v úvěrové expanzi. Banky vytvářejí peníze z ničeho, a dokud je vše v pohodě, systém běží. Když chce hodně lidí najednou peníze nazpět, vzniká run na banku, vzniká krize. Na druhou stranu, úvěrová expanze je odpovědná i za velkou část hospodářského růstu. Ale zasela sémě zkázy.

 

Připomíná mi to debatu mezi zastánci a odpůrci návratu ke zlatému standardu. Odpůrci soudí, že budou-li peníze navázány na reálnou veličinu typu zlata, výrazně to zbrzdí hospodářský růst.

Moderní ekonomika, zdá se, je na půjčování a tvorbě úvěrů postavená. Banky půjčují více, než samy mají. Nemyslím si, že je dnes možné jít zpět je zlatému standardu. Ale nevím, jak zastavit nynější stav. O úvěrové bublině mluvilo mnoho lidí, přesto ji nikdo nebyl schopen zastavit. Tomu nerozumím.

 

I Alan Greenspan, dlouholetý šéf Fedu, chlácholil, že žádná bublina není. Také přehlédl nezodpovědné jednání bank a dalších finančních organizací.

V Británii garantovala půjčky bank Bank of England (britská centrální banka, pozn. red.) - coby věřitel poslední instance. To přineslo mnoho dobrého. Nezapomeňme, že některé velké britské banky půjčují po celém světě - a částečně právě proto, že jsou - byly - nahlíženy jako stabilní, jelikož za nimi stojí Bank of England. Tohle jištění tedy prospělo nejen Británii, ale snad i mnoha jiným zemím, v nichž britské banky působí. Na druhou stranu, úloha centrální banky coby posledního věřitele je zásahem do trhů. Je to druh ochrany, jež banky odvádí od odpovědného chování. A myslím, že situace v USA byla velmi podobná tomuto stavu v Británii.

 

To je základní otázka krize: Je tato výsledkem deregulace, nebo naopak regulace, přehnaného zasahování do trhů?

Zaprvé jde o vyústění vládního jištění bank, které jim umožnilo chovat se méně odpovědně. Zadruhé jde o selhání dohledu nad bankami. Takže regulace tu byla, ale nefungovala. V Británii existují tři různé organizace, které mají nad bankami dohlížet, a všechny selhaly. Současný svět má tendenci k neustálé změně organizací místo toho, aby vynucoval pravidla, která jsou již platná. Mnozí teď říkají, že je třeba více regulace, ale ve skutečnosti již regulátory máme - jenom selhali a před krizí nás neochránili. Ochrání nás příště ti potenciální noví?

 

Je možné, že regulační orgány ani pořádně nevěděly, jak a co mají regulovat, jelikož přesně nerozumí poměrně složitým finančním produktům současnosti?

Může to tak být. Odpovědné - a je jedno, zda ty v Bank of England či v poměrně nově ustavené Financial Service Authority (britský dohled nad finančními trhy - pozn. red.) - rozsah krize zjevně překvapil. Měli dbát, aby se něco takového nestalo, ale nezvládli to.

 

Ukazuje to na platnost Zákona triviality, jejž formuloval váš otec? Nezabývali se regulátoři relativně jednoduchými podružnostmi, zatímco do zásadních, ale složitějších věcí se jít báli, neboť jim už nerozuměli?

Je to možné, neslyším takový názor prvně. Jak jste řekl, nadřízení v bankách nevěděli - a nerozuměli -, co dělají podřízení. Finanční produkty byly baleny a předprodávány tak, že původní zdroj - to, čím jsou aktiva reálně kryta - přestal být zřejmý. A přestala tak být zřejmá i rizikovost onoho zdroje. Regulátoři pak, po vypuknutí krize, začali regulovat relativně jednoduché produkty či procedury, ale ne ty komplexní - zakázali například krátké prodeje akcií vybraných společností.

 

Ale už ekonom Murray Rothbard před dlouhými lety popsal, jakou chybou byl zákaz krátkých prodejů - spekulací na pokles - během krize třicátých let. Na každého krátkého prodejce musí totiž přirozeně existovat dlouhý kupující. Někteří experti navíc potvrzují, že krátké prodeje jsou užitečné, poněvadž přirozeně pomáhají ufukovat bubliny.             

Politici milují rychlé a úderné odpovědi na vyvstalé problémy - a zákaz krátkých prodejů je přesně z tohoto ranku. Ale nedivme se, taková je skutečnost. Při přednáškách ji znázorňuji pomocí trojúhelníků.

 

Trojúhelníků?

Ano, dvou. První trojúhelník, velmi malý, znázorňuje lidské schopnosti. Nejschopnější lidé jsou v jeho úplném vrcholku. Vedle toho kreslím mnohem větší trojúhelník, který symbolizuje instituce, jež lidstvo vytvořilo. Jinými slovy, vytváříme větší a větší instituce, které již většina lidí neumí vůbec řídit. A na vrcholek dosadíme Bushe. Ale i kdybychom předpokládali, že ve volbě lídrů budeme pro příště poněkud prozíravější, stále po jedné určité osobě požadujeme, aby řídila organizaci, které v jejím celku dost dobře nikdo nerozumí - mám na mysli Spojené státy. Vytváříme obří instituce, aniž bychom se starali o to, zda vůbec máme lidi schopné je vést. Vím, co to znamená řídit tři lidi - a už to je docela fuška (Parkinson, jenž je již v důchodu, pracuje jako údržbář při jedné menší škole nedaleko bydliště, pozn. red.).

 

Je možné růst institucí a byrokracie nějak zastavit?

Do jisté míry tak činí tržní síly. Když se firma stane velkou, snadno se promění v „zašívánu", kam zaměstnanci jen chodí vařit kafe - potom ztrácí efektivitu, což se odráží na hospodářském výsledku. Proto posléze musí odprodat část, divizi, či dceru, aby se dostala zpět do černých čísel. Zmenší se - a je opět snazší ji hospodárně uřídit.

 

Co outsourcing? Někteří ekonomové říkají, že důsledkem rozmachu outsourcingu v posledních letech korporace nerostou, ale naopak se zmenšují.

Ano, outsourcing je způsob, jak firmu udržet v mezích. Potíž je, že se překrývá s poradenstvím. To používají i vlády - například britská v opravdu velké míře. Média a veřejnost je pak ke konzultantům velmi kritická.

 

Jste kritický i vy?

Poradenství je občas způsob, jak činit nepopulární rozhodnutí. Dám příklad. Orgány zodpovědné za britské zdravotnictví rozhodly, že dají 400 tisíc liber na nákup moderního umění a že ty obrazy rozvěsí po nemocnicích. Veřejnost to kritizovala, a proto si - za 100 tisíc liber - najaly poradenskou firmu, aby zhodnotila, zda nakoupily správné umění. Z půl milionu liber nešla na potřebného pacienta ani pence.

 

Proč vlastně umění do nemocnic? Jak to zdůvodnili?

Někdo jim poradil, že pacienti se pak budou cítit lépe. 

 

Co říkáte výrokům některých ekonomů - například Johna Kennetha Galbraitha -, že primárním cílem velkých firem je růst, nikoli zisk. Je to jako v případě státní byrokracie?

Jen za svůj život si pamatuji asi na čtyři skutečně zásadní vědecké studie o dopadech fúzí firem. Všechny dospěly k jednomu závěru: drtivá většina fúzí není úspěšná. Teoreticky je po fúzi značný prostor k úsporám, prakticky tomu tak nebývá - dochází ke střetům kultur a zejména je vzniklý kolos mnohem obtížnější řídit, jak jsme o tom již mluvili.

 

Ale moc vrcholných představitelů - zejména kupující firmy - enormně roste.

Ano, to je ten nesoulad mezi majiteli a kontrolou, mezi akcionáři - kteří chtějí více zisku - a zaměstnanci, kteří přesvědčí akcionáře, že po fúzi budou zisky větší. Velmi často tomu tak není.

 

Pro akcionáře kupující firmy není pozitivní už samotná fúze, jelikož její akcie - na rozdíl od akcií kupované firmy - zpravidla po oznámení sloučení klesají, když necháme stranou, že se jim obvykle příliš nedaří ani v následujících letech.

Ale to vše lze schovat za nevinné vysvětlení, jímž je lidská kreativita. Jste-li bystrý a dostanete-li se do čela organizace, nespokojíte se pouze s tím řídit ji. Chcete víc, chcete jí rozvinout. A, jistě, s rozvíjením, s jejím růstem, stoupá i váš plat. To je zase lidská hamižnost. Ale často je to více ona touha po kreativitě než hamižnost, která nakonec organizaci učiní neřiditelnou a rozbije ji.

 

Je to tedy iracionální jednání? Ekonomie hlavního proudu má lidi obecně za plně racionální - na čemž pak staví své klíčové teorie.

Myslím, že je to opravdu spíše iracionální jednání. Ale trhy jako celek fungují - ovšem často se na ně musíme dívat z dlouhodobého hlediska. Zase příklad. Před lety se pivovary v Británii rozhodly prodávat pouze bublinkové, perlivější pivo. Nikoli neperlivé. Trvalo deset patnáct let, než se lidé vzbouřili a začali se dožadovat zase bezbublinkového piva. A to se pak začalo vyrábět - a stalo se velmi populárním. Dnes se bez něj neobejde žádná slušná hospoda. Mnoho let tedy uběhlo, než se firmy přizpůsobily přání lidí a napravily svá chybná rozhodnutí. Myslím, že to je obecné - často trvá docela dlouho, než trh špatná - iracionální - rozhodnutí potrestá.

 

V Česku je nyní podobný příběh s europivem (unifikované pivo vyráběné hlavně velkými pivovary, které tak šetří náklady).

Europivo? To jsem neslyšel. Ale vlastně mě to zas tak nepřekvapuje, Evropská unie přímo svádí k unifikaci - vše je třeba sjednotit směrnicemi. Desatero čítá 297 slov, americké Prohlášení o nezávislosti 300 a evropská směrnice jednotného trhu týkající se dovozu karamelu má slov 26 tisíc a nějaké drobné. Přitom jsem nikdy netušil, že je třeba dovoz karamelu regulovat a že ta regulace musí mít tolik slov. Europivo, karamel - nejde jen o to, že je to příliš mnoho byrokracie, leč i o to, že to omezuje lidskou svobodu.

 

Proč je vlastně potřeba všechno klasifikovat? Eurolegislativou rozlišovat, že tohle, a jen tohle, je karamel, tohle rum a tohle „tuzemák", tohle olomoucké syrečky či třeba kozí sýr.

Byrokraté říkají, že jde o to, aby spotřebitel nebyl klamán. Protože není možné, aby byl kozí sýr z kravského mléka, je třeba to okamžitě regulovat a zavést příslušnou směrnici. Kdybych si nakrásně koupil český rum, je mi jasné, že jde o rum vyrobený v českých podmínkách, ne v Karibiku. Když tomu Češi říkají rum, ať tomu tak říkají dále, ať se šampaňskému říká tak, i když není z kraje Champagne. Evropské unii do toho nic není, je to snaha o zbytečnou a detailní koordinaci. Vůbec, základní princip je Evropské unie - subsidiarita - je vlastně neustále popírán, neboť je mnoho věcí řešeno na té nejvíce centralizované, z pohledu regionů nejvzdálenější úrovni.

 

Měla by být Evropská unie zrušena?

Existuje pár zemí, jež ji chtějí. Jsou tu dva velcí odvěcí rivalové, kteří se v rámci unie drží v klinči jako boxeři v ringu. Bojovali spolu jen v minulém století dvakrát a nechtějí to opakovat - čím jsou k sobě v unii blíže, tím menší je pravděpodobnost střetu. Pak jsou tu tři malé země, jež byly v minulém století dvakrát doslova „přejety". A též to nechtějí opakovat. A mnohé další pak láká eurozóna.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

 

Christopher Parkinson (63)

Jeho otec, Cyril Northcote Parkinson, formuloval slavné Parkinsonovy zákony. Jejich mottem je věta, že „jakékoliv množství práce vždy vyplní všechen čas určený k jejímu dokončení." První Parkinsonův zákon byl publikován v humorné eseji, jež vyšla v časopise The Economist roku 1955. Další - například Parkinsonův zákon triviality - se objevily v následujících knihách. „Otec napsal asi šedesát knih, četl jsem však jen nějakých patnáct," přiznává Christopher Parkinson, absolvent Oxfordské univerzity, otec tří dětí, armádní důstojník v záloze, jenž před odchodem do důchodu vyučoval a přednášel ekonomii. „Rád zpívám - ačkoli ne každý to rád poslouchá," říká také. Klasickou hudbu. Řídí vůz Peugeot 306 z druhé ruky. „Příliš si nepotrpím na okázalost. Hamižnost je ale dobrá pro ekonomiku jako celek. Kdyby všichni byli jako mniši, byli by všichni jako velmi chudí mniši," vysvětluje.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.58

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31