Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

26. 3. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Obamovi ekonomové? Viníci krize! (Paul De Grauwe)

Autor: Lukáš Kovanda

08.01.2009 02:19

Foto Lukáš KovandaKoruna může být výhodnější než euro, až krize skončí.

„Evropa bude potřebovat více záchranných balíčků. Nacházíme se teď uprostřed prohlubující se recese. Národní vlády budou muset vlít více peněz de ekonomik," říká Paul De Grauwe, profesor ekonomie z Katolické univerzity v Lovani a jeden z ideových otců eurozóny.

Mnozí ekonomové v ČR, například někteří členové rady České národní banky, soudí, že skutečnost, že nemáme euro, ale dosud stále korunu, nás ve značné míře chrání před krizí. Souhlasíte?
Nemyslím si to. Bylo prokázáno v několika nedávných případech v Dánsku, Maďarsku, na Islandu. Jakákoli bankovní krize - i ta současná - nepříznivě ovlivňuje devizové trhy. Jinými slovy, krize prostě nakazí devizové trhy, a pak je z tohoto hlediska jedno, zda máte korunu nebo euro. Avšak koruna může být výhodnější měnou v době po krizi. Budete-li pak chtít nastartovat ekonomiku, dát ji nový impuls, eventuálně ozdravit bankovní sektor, lze tak učinit znehodnocením koruny. Například Švédové k takovému opatření sáhli v reakci na bankovní krizi počátkem devadesátých let. Znehodnotili národní měny, čímž se jejich vývozy staly konkurenceschopnější, a oni tak rychle oživili celou ekonomiku.

Takže myslíte, že krize je spíše argumentem pro zachování měny? Ne z toho důvodu, že nás chrání před krizí, ale že nám umožní lepší ozdravení, až krize odezní.
To záleží na zdraví českého bankovního sektoru. Chci jen říci, že je obtížné určit, že vlastní měna je vždy jen výhoda, nebo vždy jen nevýhoda.

Ekonom Martin Feldstein nedávno napsal článek, v němž tvrdí, že krize bude pro eurozónu velkou zkouškou, jelikož se stále nejedná o jednolitý celek a členské země budou mít tendence reagovat nekoordinovaně, což může eventuálně vést ke kolapsu evropské měnové unie.
Že stále nelze mluvit o jednolitém celku, to je pravda. Jde o klíčový strukturální problém eurozóny. Kolaps eurozóny - to už je jiná otázka. Podívejte se, Irsko a Španělsko nyní prožívají hlubší recesi, předtím se zase těšily ze silnějšího růstu než ostatní členské země. Cykly jsou velmi odlišné napříč eurozónou. Pro Irsko a Španělsko tak nyní vyvstal problém, jelikož proti recesi nemohou zakročit monetární politikou. Ale v tuto chvíli je přehnané říkat, že takový stav vyústí v kolaps eurozóny.

Ale vy sám jste před dvěma lety napsal, že eurozóna během deseti, dvaceti let zkolabuje.
Ano, mám za to, že centralizací peněžní politiky jsme zůstali na půli cesty. Odlišnosti ve fiskálních politikách jednotlivých členských zemí vedou k tenzím, jež dnes pozorujeme. Španělsko či Francie reagují velmi agresivně, zatímco třeba Německo se zdráhá nějak výrazně stimulovat ekonomiku. Nebezpečné pro eurozónu jsou rovněž protekcionistické snahy členských zemí. Například: Francouzi si řeknou, že budou stimulovat ekonomiku, čímž vytvoří deficit, přičemž ze stimulu bude profitovat i sousední Německo - snaží se tedy o takový balíček, jenž by jednoznačně prospíval jen francouzským firmám. Argumentoval jsem tedy, že členové Evropské měnové unie (EMU) musejí jednat více koordinovaně a musí se asi utužit i politická spolupráce. Jinak může přijít ten kolaps.

Například čeští euroskeptici ale tvrdí, že ekonomickou spolupráci evropských zemí lze rozšiřovat, aniž by bylo nutno prohlubovat politickou integraci.
Je o tom velká debata, já s tím ale dost dobře nesouhlasím. Ve sféře monetární politiky jsme už zašli docela daleko, co se utváření centralizovaných, celoevropských institucí týče. Nechat zbytek, hlavně sféru fiskální politiky, na národních státech je pak docela nekompatibilní. Nyní je šance: krize zasahuje členské státy poměrně podobně - kýženou odpovědí by měla být koordinovaná opatření.

Jak hodnotíte dosavadní zásahy orgánů Evropské unie?
Myslím, že Evropská centrální banka učinila, co učiněno být mělo, a to zejména pokud jde o poskytnutí likvidity trhům. Banku kritizuji pouze z toho, že úrokové sazby nesnižovala rychleji. Zásah Evropské komise má jinou povahu, jelikož nejde o opatření ve sféře měnové politiky, a tudíž je v kompetenci národních států. Rozpočtové politiky a záchranná opatření na vzkříšení bankovního sektoru se liší stát od státu v rámci EMU. A Evropská komise nemá žádný nástroj, jak zasáhnout v těchto oblastech na celoevropské úrovni.

Obecně však možná panuje přesvědčení, a v takovém duchu to bylo prezentováno i širší veřejnosti, že záchranný balíček, oněch 200 miliard eur, vlastně poskytla Evropská komise.
Nikoli. Jde víceméně o souhrn národních iniciativ. Evropská komise pouze „sesbírala" zamýšlená opatření vlád členských zemí, zabalila je a řekla, že jde o evropský stimulační program. Národní zásahy tak získaly visačku celoevropského opatření. Prostředky z fondů Evropské unie či Evropské investiční banky jsou tuze malé, aby měly nějaký dopad na makroekonomické úrovni.

Domníváte se, že Evropa bude potřebovat více podobných stimulačních opatření?
Obávám se, že ano. Nacházíme se teď uprostřed prohlubující se recese. Národní vlády budou muset vlít více peněz do ekonomik.

Vyústí krize ve významný propad typu velké hospodářské deprese 30. let, nebo nakonec půjde o poměrně mírnou, ozdravnou recesi?
Ukazuje se, že bychom do žádné deprese upadnout neměli. Můžeme nalézt projevy shodné i rozporné s těmi z počátku 30. let. Máme bankovní krizi i obecný pesimismus, jenž ústí v deflační cyklus. Na druhé straně, jsou patrné i dvě zásadní odlišnosti od situace ve 30. letech. Máme nyní k dispozici, alespoň v Evropě, více automatických stabilizátorů - například relativně vysokou podporu v nezaměstnanosti. Když jste za deprese přišli o práci, tak jste brzy neměli žádné peníze, a tudíž jste nemohli nakupovat a spotřebovávat. Nyní ano. A za druhé, takto masivní injekce likvidity jsou rovněž něčím, co 30. léta neznala.

Jean-Claude Trichet, šéf Evropské centrální banky, po nedávném rekordním snížení sazeb uvedl, že v eurozóně zatím nedochází k zamrzání úvěrových toků. Vzhledem k tomu, že se v souvislosti s krizí už téměř rok mluví o „credit crunchi", překvapuje vás to?
Statistiky to skutečně ukazují. Podíváte-li se na čísla k růstu úvěrů v rámci eurozóny, rozhodně nenajdete stagnaci či pokles v půjčkách - což teprve by se dalo označit za opravdový „credit crunch". Možná je patrné určité zpomalení, ale zatím nikterak významné. Je ovšem také možné, že třeba jen dobíhají úvěrové kalendáře nasmlouvané v době před propuknutím krize.

Musíme si tedy ještě počkat?
Ano. Je totiž faktem, že rozdíly mezi úrokovými mírami z vládních a firemních dluhopisů se značně zvětšují. To značí, že věřitelé více a více půjčují vládám a více a více se obávají nejistoty plynoucí z půjčky soukromému subjektu, jež se tedy stává stále rizikovější.

Ovšem i americká centrální banka Fed vydala nedávno studii, v níž doslova tvrdí, že „credit crunch" je mýtus a že jej čísla nepotvrzují.
Nezapomeňme, že jsou to hlavně velké systémové banky, které se dostaly do potíží. Menší banky se dosud do takové krize nedostaly. Jsou stále ochotny půjčovat. Vůbec kvůli tomu, že krize zasáhla hlavně ty velké banky, máme sklony ji vnímat jako závažnější, než ve skutečnosti je. Samozřejmě obava, že nynější útlum poškodí i některé z těch menších bank, má své opodstatnění.

Myslíte, že americká vláda učinila to nejlepší, co mohla, když některé z investičních bank, například Bear Stearns zachránila, zatímco Lehman Brothers posléze nechala padnout?
Patřím ke kritikům tohoto nejednotného postupu. Pozice Lehman Brothers na trhu s credit-default swaps byla skutečně klíčová, a proto považuji pád banky za chybu. Došlo k podcenění dopadů bankrotu této systémové společnosti.

Objevují se i hlasy, že pád Lehman Brothers významně napomohl Obamovi v prezidentské kampani. Před bankrotem investiční banky totiž McCain začal demokratického kandidáta dotahovat, a dokonce jej i porážel, ale poté krize eskalovala a rozestup mezi kandidáty se opět zvětšil.
Můžeme zajít ještě dále. Timothy Geithner, jehož si Obama vybral jako svého ministra financí, byl - coby šéf newyorského Fedu - ústřední z osob, jež o pádu či záchraně Lehman Brothers rozhodovaly. Někteří lidé už tak mluví o „kšeftu" - pád Lehmanů za křeslo ministra financí. Nemyslím si, že by tomu tak bylo, ale chápu, že lidé tyto dohady milují.

Hotová konspirační teorie.
Ano. Ale je zajímavé, že Obama si vybral do ekonomického týmu řadu lidí, jež lze považovat za viníky krize. Například Lawrence Summers, jeho klíčový ekonomický poradce, byl jedním z lidí, kteří během Clintonovy administrativy vehementně prosazovali zrušení Glass-Steagalova zákona. To pak komerčním bankám umožnilo vstoupit do sféry bank investičních a obecně vedlo k růstu rizikových operací bank.

Jste z toho rozčarován?
To ne, jen říkám, že v Obamově administrativě bude docela dost lidí, kteří nesou za krizi tak či onak odpovědnost. Připomíná mi to knihu The Best and the Brightest, která je o tom, jak si prezident Kennedy vytáhl do své administrativy ty nejlepší mozky z Harvardu a jiných špičkových univerzit, a tito lidé nakonec dovedli Spojené státy do debaklu jménem vietnamská válka. Příklad toho, že i nejlepší a nejbystřejší dělají chyby. A to kvůli své aroganci a přesvědčení, že vědí vše lépe než ostatní, což jim ovšem zastíní možnost užití obyčejného selského rozumu.
Lukáš Kovanda, Lovaň

Paul De Grauwe (62)
Špičkový evropský ekonom, profesor hospodářské vědy z Katolické univerzity v belgické Lovani, je jedním z nejuznávanějších expertů na evropskou měnovou unii. Jeho kniha
Economics of Monetary Union, kterou vydává Oxfordská univerzita, se dočkala již sedmého vydání. De Grauwe, jehož teorie významně přispěly k utvoření Evropské měnové unie, má blízko i ke světu politiky: působil jako poslanec belgického parlamentu a radil předsedovi Evropské komise José Manuelu Barrosovi. Hraje squash a rád čte novely jihoamerických autorů, ale třeba i Kunderu. Řídí vůz značky Lexus.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6.8

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   březen 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031