Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

20. 9. 2017
Rubrika: Po(p)střehy

Kdo má Klause rád v Americe aneb Rakouská škola ožívá

Autor: Lukáš Kovanda

02.01.2009 00:10

Rakouská ekonomická škola přepsala historii a prožívá revival

Revivaly jsou doménou pěvců a hudebních skupin. Svůj návrat na výsluní si ale mohou zažít i ekonomové. Zvláště ti, jimž dějiny dávají za pravdu. Třeba rakušané.

Irvington-on-Hudson je malebné městečko, přes řeku Hudson na dohled od New Yorku. Troubení taxíků a ryk vrtaček tu střídá bzučení cikád, které rozjímání vzdělanců přeje mnohem více. Jeden z nevelkých kopečků - čnící nad haciendami jak vystřiženými z Velkého Gatsbyho - obývá nenápadná, dvoupatrová, bílá a dřevěná vilka. Stěny přízemní haly, umístěné hned vedle útulné knihovny, zdobí zarámovaná psaní významných person: korespondoval sem prezident Ronald Reagan, westernový herec John Wayne, visí tu překvapivě i dopis od prchajícího revolucionáře Lva Davidoviče Trockého.

Zakladatelé, příznivci a mecenáši Foundation for Economic Education - nadace, která v oné vilce již dlouhá léta sídlí - hájili i hájí ideje, které bychom v Americe, a tím spíše v Česku, označili za pravicové.

Je to blázen?

Existuje-li pak cosi jako „pravicová nauka ekonomického myšlení", zosobňuje ji takzvaná rakouská (nebo také vídeňská či psychologická) škola. Nenechme se mýlit, geografické adjektivum značí místo zrodu, a nikoli nynější ideové ohnisko.

„Jednou, když jsem přednášel v Rakousku, prohodil jsem, že jsem tam jediný rakušan," vzpomíná Israel Kirzner, londýnský rodák, syn význačného rabína a talmudisty (rozhovor autora blogu). „Koukali na mě jako na blázna". Kirzner je dnes vedoucí figurou rakouské školy, jež se zejména po druhé světové válce rozvíjí nikoli v Evropě, nýbrž v USA. A Irvington-on-Hudson patří mezi její zásadní myšlenkové ústředny. Lidé různých národností se tu snadno promění v rakušany - s malým „r" -, tedy přívržence řečené ekonomické školy.

Do dřevěné vilky na kopečku dojížděli na semináře Ludwig von Mises či Friedrich August von Hayek, dva známí Rakušané a patrně nejznámější rakušané. Přednášela zde dlouhá řádka politiků, myslitelů a ekonomů - český prezident Václav Klaus tu předloni obdržel Cenu Adama Smithe (pojmenovanou po zakladateli moderní ekonomie), při kteréžto příležitosti přednesl řeč „Hrozby svobodě v 21. století".

Češi vůbec nemají k rakouské škole daleko. A to ani historicky. Rakouská škola se zrodila v sedmdesátých letech 19. století. Teoreticky by mohla být školou „rakousko-uherskou", jelikož mnozí z představitelů zakladatelské generace rozhodně nepojili celý svůj život výhradně s Vídní nebo Rakouskem, nýbrž i s jinými regiony habsburského císařství, Čechy a Moravu nevyjímaje.

 

České vlivy

Friedrich von Wieser přednášel dvacet let na pražské Karlo-Ferdinandově univerzitě, Karl Menger ji studoval, Eugen Böhm-Bawerk se narodil v Brně, Josef Schumpeter má v matrice coby rodiště moravskou Třešť. Leccos z rakouského učení lze najít v dílech přímo českých ekonomů Františka (Franze) Čuhela nebo Karla Engliše, někdejšího československého minstra financí a na sklonku třicátých let guvernéra Národní banky československé. Ba co víc, tito Češi velká jména rakouské školy v mnohém inspirovali.

Tak například: Schumpeter s Misesem navštívili Engliše v Brně, kde se zajímali o jeho teleologickou nauku (dle níž je odrazovým můstkem pro ekonomii zkoumání účelu a cíle v jednání ekonomického subjektu), Čuhelem se Mises zase inspiroval při sepisování své magnum opus, jednoho z nejznámějších děl ekonomické historie, Human Action (1949), když vyzdvihl tezi, že užitek nelze měřit, ale jenom seřadit (nemůžeme říci, o kolik přesně je naše potěšení z vanilkové zmrzliny nižší nebo vyšší než ze zmrzliny čokoládové, můžeme ale určit, zda máme či nemáme vanilkou zmrzlinu raději než čokoládovou). Ekonomové dlouho koketovali s myšlenkou, že užitek měřit lze, a i proto byla Misesova kniha tak zásadní (ačkoli Čuhel, původce myšlenky, v podstatě upadl do zapomnění).

 

Rakušané v. Němci

Náležitost k rakouské škole neměla ovšem být zpočátku, na sklonku devatenáctého století, tím, čím by se dalo chlubit. Šlo o hanlivou nálepku, již - podobně jako v malířství impresionistům -, udělili rakušanům jejich kritici, konkrétně stoupenci takzvané německé historické školy. Stalo se tak v rámci největšího teoretického sporu, jejž dějiny ekonomie pamatují - „sporu o metodu".

Zjednodušeně řečeno, němečtí ekonomové stáli za názorem, že ekonomie se má dívat do historie, analyzovat získaná data a poskytovat předpovědi ohledně hospodářské budoucnosti celých národů a společenstev, kdežto rakušané - tehdy skutečně převážně vídenští ekonomové - soudili, že ekonom má při bádání nahlížet hlavně do svého nitra, zkoumat motivy a účely vlastního jednání, a nepokoušet se ani tolik o předpověď jako spíše o zpětné vysvětlení hospodářských jevů. Z jistého hlediska tak rakušané předznamenali nynější stále očividnější prostupování ekonomie a psychologie (či dokonce ekonomie a neurologie v rámci neuroekonomie), které je dle mnohých právě tím směrem, jímž se bude ekonomie v blízké budoucnosti v převratné míře ubírat.

„Spor o metodu" - jehož hlavním aktérem byl za rakušany Karl Menger, „otec zakladatel" školy - dobře vykreslil klíčové rysy celé rakouské nauky: důraz na jednotlivce; vyzdvižení axiomů jeho svobodného jednání a odpovědnosti za toto jednání; dále sklon ekonomii vykládat spíše slovně, ne pomocí matematických vzorečků; odpor ke statistickým metodám, při nichž se například pod bezcitně souhrnnou cifrou „výše nezaměstnanosti" skrývají osudy miliónů jedinečných lidských bytostí - s jedinečnými motivy a sledovanými účely; a další.

 

Medaile od Bushe

Nultá až první generace rakušanů (zmínění Karl Menger a Friedrich von Wieser či Eugen Böhm-Bawerk - ministr financí za Františka Josefa I.) tvořila v době, kdy ekonomii zasáhla zásadní proměna. Dosud docela jednolitá věda - toto období je označováno jako éra klasické ekonomie - se počala tříštit na rozličné školy, které spolu měly často jen pramálo společného. Tak se rakušané ocitli v protipólu nejen k německým historikům, leč i k marxistům. Učení Karla Marxe, zejména jeho nauku o třídách a vůbec celý revoluční patos, kritizovali stoupenci rakouské školy už od osmdesátých let 19. století, tedy ještě předtím, než se jej osudově chopil Vladimír Iljič Lenin. Nebyli dostatečně vyslyšeni.

I to ukazuje, že z docela skrovných podmínek - třeba ze seminářů konaných v popsané bílé vilce v Irvington-on-Hudson - mohou vyklíčit ideje, jež v běhu času doslova zahýbou dějinami a změní svět. Tak jako Lenin užil Marxových idejí, když řečnil na barikádách v době rozpuku Sovětského svazu, tak Ronald Reagan v osmdesátých letech táhl proti této „říši zla" ideologicky vybaven učením rakušanů, hlavně těch z druhé generace (předně již zmínění Hayek s Misesem). Tentokrát rakušané vyslyšeni byli. A Hayek v roce 1991 obdržel z rukou George Bushe staršího Prezidentskou medaili svobody, jedno ze dvou nejvyšších občanských vyznamenání v USA vůbec, a to za „celoživotní vyhlížení za horizont".

„Studovat pod Misesem to bylo tehdy, v roce 1954, černé znamení," vybavuje si však Kirzner své krušné ekonomické začátky. „Jiný profesor na univerzitě se mě při zkoušce dokonce otázal, zda skutečně věřím tomu, co Mises říká." Téměř osmdesátiletý badatel je dnes posledním skutečně významným žijícím zástupcem třetí generace rakušanů. Zatímco Hayek s Misesem a další rakušané druhé generace typicky bádali do nástupu Adolfa Hitlera či anšlusu v Evropě a poté nalezli útočiště v USA či Velká Británii, třetí generace - kam nejvýrazněji spadají kromě Kirznera ještě zesnulí Ludwig Lachmann a Murray Rothbard - už zpravidla vyrůstala zcela mimo Evropu. Mises je učil na Univerzitě v New Yorku, Hayek zase hlavně na Chicagské univerzitě.

 

Pražské jaro a Keynes

Mít s Hayekem a zejména s extrémnějším Misesem něco společného v padesátých a šedesátých letech, to ale bylo vskutku „černé znamení". Tehdejší ekonomii hlavního proudu (tedy učebnicovou, oficiální podobu hospodářské nauky) ovládli na Západě stoupenci učení britského národohospodáře Johna Maynarda Keynese, v socialistických zemích marxisté-leninisté.

Keynes obhajoval to, co rakušané odmítali, tedy třeba statistiku a analýzu velkých souhrnných celků (na úkor zkoumání jednotlivce), a protože získal neuvěřitelnou reputaci jako ten ekonom, co nalezl lék na velkou hospodářskou krizi třicátých let, Hayek s Misesem a další ztráceli na významu. Navíc jim uškodila prohra v takzvané „debatě o kalkulaci za socialismu", jež se odehrávala ve třicátých letech. Rakušané se v ní střetli s obhájci centrálního plánování a řízené cenotvorby, kteří se tehdy - a hlavně v poválečných dvou dekádách - stali téměř součástí oficiální ekonomie (kdežto rakušané se ocitli dočista mimo hlavní proud).

Keynes vlastně neměl k centrálnímu plánování daleko - i jeho ideje spustily například v rodné Velké Británii vlnu poválečného znárodňování (zprivatizovala opětně až Margaret Thatcherová, Reaganova ideová sestra, v osmdesátých letech), které zemi zahnalo do vleklých hospodářských potíží - hovoří se o takzvané „britské nemoci". O tom, že si Keynes mohl se soudruhy docela rozumět, svědčí i fakt, že hledání třetích cest - například v rámci reforem českého ekonoma Oty Šika, které stálo v pozadí Pražského jara roku 1968 - bylo vlastně pokusem o sloučení marxismu-leninimu a právě Keynesova učení.

 

Klaus pohřeb stihl

Keynes si získal po velké krizi nevídané renomé, z něhož jeho následovníci žili až do sedmdesátých let, kdy se - v období hospodářských těžkostí spjatých s dvěma ropnými šoky (1973 a 1979) -, definitivně ukázalo, že ani jeho recepty, jež zdůrazňují roli státu, nejsou všemocné.

Právě tehdy začal být svět opět vnímavější k myšlenkám volajícím po rozvolnění trhů, tedy i k myšlenkám Misese, Hayeka nebo Miltona Friedmana (Hayekův kolega z Chicaga, který ovšem nepatřil k rakušanům). Jakési pootočení k rakouské škole signalizovala už Nobelova cena za ekonomii, již Hayek obdržel roku 1974. Osmdesátá léta pak přinesla rakušanům několikero zadostiučinění.

Vrcholní světoví politici ovlivnění rakouskou školou, tedy především Reagan a Thatcherová, zaveleli směrem k rozvolnění trhů nejen slovy, nýbrž i důležitými činy (mnozí argumentují, že hospodářsky úspěšná devadesátá léta byla v USA výsledkem ani ne tak Clintonových politik, jako spíše těch, k nimž zemi o dekádu dříve nasměroval Reagan). Navíc, sovětské impérium, ideologicky tmelené marxismem-leninismem, pělo v pěrestrojkové tónině svoji labutí píseň.

S pádem železné opony se rakušané mohli hned dvojitě zasmát jako ti pověstní poslední: definitivně se potvrdili jejich postoje z téměř sto let staré debaty s marxisty a pád socialistického bloku rovněž pečetil, že socialistická cenová kalkulace, tedy stav, kdy ceny neurčuje trh, ale státní plánovací komise, není udržitelná - koncem třicátých let rakušané tuto debatu teoreticky prohráli, praxe přelomu osmdesátých a devadesátých let jim dala za pravdu. Hayek se na rozdíl od Misese pádu sovětského bloku dožil - zemřel ve Freiburgu v třiadevadesáti letech roku 1992 (jeho pohřeb byl o dvacet minut odložen, aby jej stihl i Václav Klaus, tehdejší československý ministr financí).

 

Kritici: Sachs i Stiglitz

Přes všechny tyto zářné body ale platí, že rakouská škola, ač se v posledních letech přibližuje k ekonomickému hlavnímu proudu, není většinou ostatních ekonomů stále považována za oficiální tvář hospodářské nauky, nýbrž za jakýsi doprovodný soubor myšlenek, z nichž tu a tam lze něco vybrat a podepřít tak linii hlavního proudu. A to třeba i navzdory tomu - což laika musí zarazit -, že učebnicová ekonomie nemá vůbec rozpracovánu teorii podnikatele, tak zásadního článku v každém svobodném ekonomickém systému (teorie podnikatele rozvíjeli vlastně pouze ekonomové náležející k rakouské škole, jmenovitě Schumpeter a Kirzner).

„Hayekova práce obsahovala zajímavé myšlenky týkající se evolucí, ale nebyla příliš vědecký rigorózní," řekl autorovi blogu při tomto rozhovoru Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii a profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku. Stiglitz je předním představitelem současné ekonomie hlavního proudu, z jeho učebnic se učí v základních ekonomických kursech. Stiglitzovo myšlení vychází z Keynese (řadí se k neokeynesovské ekonomické škole) a jeho kritika Hayeka, tedy nedostatek vědeckosti, je pro neokeynesovce typická. Stiglitz v učení rakušanů postrádá vzorečky a rovnice, oni to naopak vidí jako svoji přednost - soudí, že lidskou společnost měřit nelze. Kdo má pravdu? Odpověď je již třeba hledat za hranicemi ekonomie, snad ve filozofii.

Další vlivný (podle žebříčku časopisu Time dokonce nejvlivnější světový ekonom vůbec)představitel ekonomie hlavního proudu, Jeffrey Sachs, jenž radil, jak transformovat polskou a sovětskou ekonomiku, a nyní bojuje za vymýcení extrémní chudoby, míní, že „Hayek vyšel dobrým směrem, ale zašel tuze daleko." Sachs s Hayekem souhlasí v tom, že státní vlastnictví je po ekonomiku nebezpečné. „Pak se ale stal jakýmsi guru liberalismu ve stylu laissez-faire a tvrdil, že sociální stát ničí demokracii a svobodu stejným způsobem jako stát socialistický. To byla velmi špatná předpověď, chybná, nic takového se nepotvrzuje," řekl Sachs v tomto interview autora blogu.

 

Čeští rakušané

V posledních dvaceti letech ale rakouská škola prožívá určitý revival. Nejnovější generace rakušanů a jejich příznivců z řad světoznámých investotských es (viz rozhovory na tomto blogu s Larrym Whitem, Williamem Butosem, Mariem Rizzem, Brucem Caldwellem Thomasem DiLorenzem, Jesúsem Huertou de Soto, Hansem-Hermannem Hoppem, Peterem Schiffem, Marcem Faberem, Jörg-Guido Hülsmannem, ale i již řečeným "veteránem" Israelem Kirznerem) už vyrůstá nejen za oceánem, leč opět i v Evropě, ačkoliv v samotném Rakousku zatím stále ne. Dobré jméno u ní má, vedle prezidenta Klause (například v USA je tamními rakušany ceněn jeho postoj k otázce řešení otázek globálních změn klimatu), obecně i nynější česká větev rakouské školy, zejména Josef Šíma, profesor Vysoké školy ekonomické v Praze. Současní rakušané také stojí před výzvou, zda se dále přibližovat k ekonomii hlavního proudu a jít tak ve šlépějích Hayekových či Kirznerových, či zůstat vyhraněnějšími a navázat tak na odkaz Misesův nebo Rothbardův.

Kupříkladu Peter Leeson, devětadvacetiletý profesor ekonomie na Univerzitě Goerge Masona, vycházející hvězda nejmladší generace rakouské školy, volí první možnost. Na jedné straně může znít sice až příliš, „rakousky" vyhraněně - třeba když kritizuje Sachse říkajíc, že bohaté země by měly zastavit jakoukoliv pomoc zemím chudým, dokud ty nezkvalitní své instituce a dodržování vlastnických práv -, na straně druhé neváhá promluvit i prostřednictvím takzvané teorie her, tedy teorie, která spadá do hlavního proudu ekonomie. Jinými slovy, podává myšlenky rakouské školy v konformním, a nijak vybočujícím balení (pro takový postup, jak plyne z tohoto rozhovoru autora blogu, je i Edwin Dolan, další z ekonomů-znalců rakouské škole). To je zřejmě jediná možnost, jak dostat toto učení i do těch nejzákladnějších učebnic.

Pohlédneme-li na dějiny 20. století, rakouská škola by si to zasloužila.

Lukáš Kovanda, Irvington-on-Hudson, New York



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.7

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   září 2017

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930