Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

9. 12. 2018
Rubrika: Hovory s ekonomy

Bush je "čistej", krizi nezavinil (Paul De Grauwe podruhé)

Autor: Lukáš Kovanda

30.01.2009 00:18

Foto Lukáš Kovanda„Netvrdím, že za všechno mohou Clintonovi lidé, to by bylo pošetilé. Základ však krizi nepoložil Bush, ale předchozí, demokratické administrativy, které prosazovaly deregulace bankovního systému," říká Paul De Grauwe, profesor ekonomie z univerzity v Lovani, přední světový ekonom a ideový otec eurozóny.

Finanční krizi můžeme vidět také jako selhání tezí o efektivitě trhů a plné racionalitě jejich účastníků. Navrhujete - vedle reformy finančního systému - i reformu učebnicové ekonomie?

Ano. Zašli jsme poněkud daleko v rozvoji modelů s těmito předpoklady. To bylo chybou. Potřebujeme náhledy též z jiných disciplín, jako je psychologie. Musíme pochopit, že lidé mají pouze omezenou schopnost jednat racionálně. Není ani pravda, že lidé vždy rozumí komplexitě světa, jsou plně informováni a dokážou velmi přesně předvídat budoucnost. Trhy nejsou efektivní - ceny ne vždy odrážejí skutečnou hodnotu. To se děje například právě proto, že lidé trhům nerozumí a mají v jisté době sklony být přehnaně optimističtí.

  

Souvisí to se skutečností, že ekonomie se příliš zahleděla do matematiky a fyziky a většina ekonomů rozvíjí modely plné rovnic, jež jsou nakonec tuze vzdáleny od každodenní reality?

Ekonomové se opravdu přespříliš opájejí technickým a matematickým aspektem hospodářské nauky. A právě předpoklady racionálních jedinců a efektivních trhů umožňují rozvíjet z hlediska matematiky překrásné modely. Mnoho lidí - a zejména mladí vědci - doslova milují tyto modely. Jsem překvapen, kolik mladých ekonomů teď bere tyhle modely za dané. Je to však jen akt víry. Neobtěžují se ani podrobit je empirickému zkoumání, zjistit, zda opravdu souzní s realitou. My, kdo tyto modely odmítáme, jsme v jejich očích odpadlíky - jelikož berou ekonomii ne jako vědu, nýbrž vlastně coby náboženství.

 

Jaká podoba ekonomie je tedy podle vás tou správnou? Verbální?

Ne, to ne. Matematiku používat musíme. Je to nástroj, jenž nám umožňuje vyjadřovat se precizněji. Sama slova jsou často nepřesná či zavádějící. Je obtížné testovat slovní popis, jednodušší je testovat popis matematický. Nesmíme však upadnout do pasti - podlehnout dojmu z matematické preciznosti a užívat matematiky nadměrně. Kvalitativní a historická analýza jsou důležité. Co nelze popsat matematicky, nesmí být - jak se nyní děje - považováno za nezajímavé. Mnoho věcí prostě nelze popsat rovnicemi. Nezapomeňme, že společenské vědy - a ekonomie je takovou vědou - jsou vnitřně mnohem složitější než vědy přírodní. Může to znít paradoxně; každý může namítnout, jak je taková astronomie náročná. To je pravda, jenže předpovídat jednání lidí je nesčetněkrát obtížnější než předpovídat pohyby hvězd.

 

Takže matematika je dobrý sluha, ale zlý pán.

Dobře řečeno.

 

Jste zastáncem interdisciplinárních přístupů v ekonomii? Ty by ekonomii propojily i s jinými vědními obory, než je matematika.

Ano, jsem. Můžeme se naučit hodně z psychologie a jiných vědních oborů. V uplynulé době byli ekonomové příliš arogantní. Pokládali ostatní vědní disciplíny za irelevantní. Byli velmi pyšní na nástroje, jež ekonomická věda uvedla k popisu světa. Myslím, že nyní je zjevné, že tento pocit nadřazenosti byl scestný. Velmi jsem v tomto směru ovlivněn dílem portugalského neurologa Antónia Damásia, jenž vysvětluje, že emoce a racionalita jsou ve skutečnosti velmi silně provázány. Ta provázanost je tak mohutná, že lidé, kteří ztratí schopnost prožívat emoce - například kvůli poškození mozku -, neztratí jen schopnost milovat nebo mít strach, nýbrž i schopnost činit racionální rozhodnutí. Ale ekonomie dlouho uvažovala přesně opačně: dala pryč city a emoce a analyzovala perfektně racionálního „homo oeconomicus" - jedince, který chladně, jako stroj, maximalizuje zisk či užitek. Ale emoce potřebujeme, musíme cítit, vnímat, rozlišovat dobré a zlé, neboť jen tak jsme schopni se rozumně rozhodovat.

 

Lze to aplikovat i na současnou finanční krizi, a sice že tato vznikla z deficitu pocitu strachu, jenž lidi vedl k investicím do přespříliš rizikových aktiv, tedy vlastně k iracionálním investicím? Chyběl strach, chyběla proto i racionalita?

A nyní, když krize propukla, je tu zase nadmíra strachu. Všechno, co děláme, je výsledkem působení rozumu i citů zároveň - nejde separovat jedno od druhého. A druhou zásadní věcí, již jsem se naučil z jiných věd, hlavně z psychologie, je omezená schopnost lidí zpracovávat informace a omezená schopnost rozumět světu vůkol. Racionální odpovědí na tuto skutečnost je fakt, že lidé používají heuristiku (například kvalifikované odhady, selský rozum). Ta spočívá v učení z předchozích zkušeností, přičemž rozhodnutí je dosaženo užitím omezeného, zdaleka nikoli kompletního, souboru dostupných informací relevantních pro takové rozhodnutí. Jednou jsem na tohle téma napsal i článek do Financial Times. Uvedl jsem tehdy hezký příklad: experiment při zavádění nového druhu pralinek v bruselském obchodě s čokoládou.

 

Povídejte.

První den se balení prodává za deset eur. Druhý den pouze za tři eura - na rozdíl od prvního dne se nyní žádné balení neprodá. Zákazníci stojí u výlohy a kroutí hlavou: „Jen tři eura? To nemůže být dobré." Další den zvednou cenu na dvacet eur - a zájem je velký. „Dvacet euro? To bude dobrá čokoláda." Zákazníci prostě použili heuristiku - z předchozích zkušeností získali poznatek, že v průměru dražší je lepší, a ten uplatnili v nové situaci.   

 

Snobský efekt - růst poptávky s růstem ceny?

To je jen součást. Ukazuje to na rozhodování ve světě neúplných informací - lidé zapojují heuristiku: selský rozum, učení z předchozích zkušeností. Člověk na bázi heuristiky vlastně jedná neustále.

 

To je opět poněkud v rozporu s učebnicovou ekonomií.

Ano. Ale heuristika je skutečně všude. Jaká je například skutečná hodnota dolaru v porovnání s eurem. Jaký je objektivní kurz? Kdo ví. Když ale dolar stoupá, začnou obchodníci na devizových trzích používat heuristiky v tom smyslu, že si řeknou, hleďme, jde to nahoru, bude dobré tu měnu také koupit. A když dolar oslabuje, řeknou si zase, že se k nim zřejmě nedonesla nějaká zpráva o možném špatném stavu americké ekonomiky, a že když se dolaru zjevně zbavují jiní, je třeba se jej zbavit také. Tak vznikají bubliny a splasknutí, boomy a recese.

 

Stádové chování?

Stádové chování a neúplné informace. Kolektivní pohyby.

 

A nyní pozorujeme kolektivní pohyb směrem dolů?

Ano. Každý říká, všichni prodávají, také budu prodávat.

 

V takových časech je právě nejlepší začít nakupovat - jít proti stádu.

Pak otázka stojí, kde je dno. A nezapomeňme, že tyto cykly, jež mohou mít základ převážně jen v psychologii davů, vedou nezřídka třeba poklesu cen akcií a tedy i k insolvenci banky. Negativní nálada trhů se prostě projeví v bilancích bank. Zhoršené výsledky banky pak ústí v další akciový pokles a dostáváme se do začarovaného kruhu. Proto je třeba státních orgánů stojících mimo trh, které v takové situaci zasáhnou.

 

Myslíte proto, že bychom měli opustit kritérium „mark-to-market", dle něhož jsou aktiva bank oceňována v souladu s jejich aktuální tržní cenou (která ovšem může být vychýlena jen momentální náladou trhu)?

Ano, také jsem o tom psal do Financial Times. To kritérium je skutečně špatný nápad. Opět je založené na teorii efektivních trhů, která postuluje, že tržní cena je vždy tou nejobjektivnější. Ale v době bubliny není tržní cena vůbec objektivní, nereflektuje totiž fundamentální hodnotu. Pak se, kvůli kritériu „mark-to-market", jako bublina nafukují i bilance bank. Ústí to ve virtuální zisky bank. Lidé na základě těchto virtuálních zisků nakoupí více akcií té banky - a zvýšený kurs akcií je také tedy jen virtuální, na vodě stojící. Pak přijde krach - a pak zase kritérium „mark-to-market", jak dnes vidíme, nepřiměřeně zrychluje propady.

 

Proč myslíte, že teorie efektivních trhů se stala tak vlivnou? Vždyť mezi ekonomy ohledně ní nepanuje žádná obecnější shoda.

I pomyslné trhy s idejemi procházejí svými boomy a propady. V osmdesátých letech teorie zapadla do oživnuvší ideologie volných trhů. Nyní se ukazuje, že trhy bez kontroly nejsou nejlepším řešením. Také továrnu musíte kontrolovat, aby do ovzduší nevypouštěla zplodiny. Je třeba regulovat finanční trhy, ne věřit pohádkám o jejich nesmírné efektivitě.

 

Přejděme z čisté ekonomie do praxe. Všeobecně se má za to, že nynější krizi má na svědomí Bushova administrativa. Vy hledíte ještě před ni.

Netvrdím, že za všechno mohou Clintonovi lidé, to by bylo pošetilé. Základ však krizi nepoložil Bush, ale předchozí, demokratické administrativy, které prosazovaly deregulace bankovního systému. Činily tak - a to souvisí s výše řečeným - na základě víry, že trhy jsou efektivní a dokážou samy sebe regulovat, ani tedy nad nimi není třeba tak bedlivého dohledu. Boomy a recese tu byly vždy a patrně tu i vždy budou - to je prostě ekonomická zákonitost, již nelze obejít. Čemu se ale vyhnout lze, je zangažovanost bankovního systému na těchto cyklech. To činil Glass-Steagallův zákon: separoval komerční od investičních bank. Komerční banky se tak nemohly účastnit rizikových operací na finančních trzích. Ti, co prosadili opuštění tohoto zákona (lidé z Clintonovy administrativy roku 1999, pozn. red.), zapomněli, jak důležité je, aby riziková aktiva zůstala mimo bilance komerčních bank. Cesta k deregulaci byla zahájena již v osmdesátých letech, za Clintona ale nabrala na síle. Odpovědnost nese jistě i Alan Greenspan, někdejší šéf Fedu, který v letech 2001 až 2004 držel úrokové sazby tuze nízko. Rozhodně to všechno není vina Bushe, jak se dnes módně říkává.

 

Ale krize tohle posunula ještě dále. Zatímco Glass-Steagallův zákon umožnil komerčním bankám dělat investiční bankovnictví, v reakci na krizi začaly dvě zbylé investiční banky - Goldman Sachs a Morgan Stanley - provádět komerční bankovnictví a staly se univerzálními bankami. Glass-Steagallova demarkace tedy vzala za své definitivně - i z té druhé strany.  

Ano, a to je velmi špatné řešení. Ale ta konvergence bank investičních ke komerčnímu bankovnictví tu již byla před krizí - investičním bankám bylo umožněno vyžívat krátkodobých mezibankovních depozit. Nyní pouze investiční banky učinily poslední krok - jako tradiční komerční banky mohou využívat depozit běžných vkladatelů. Tato depozita jsou jistější a stabilnější než mezibankovní depozita, v jejichž případě jen nepatrný pokles vzájemné důvěry bank vyvolává enormní negativní jevy. Ale investičním bankám nemělo být umožněno už to prvé - takto se zadlužit, takzvaně se „zapákovat", na základě krátkodobého financování. Většina jejich investic totiž jde na dlouhodobé, zpravidla nelikvidní projekty.

 

Jste tedy pro takovou podobu reformy finančního systému, která by znovu oddělila investiční od komerčního bankovnictví?

Ano. Jelikož komerční banky získávají prostředky krátkodobé povahy, od běžných vkladatelů, měly by být omezeny možnosti, jak s těmito penězi naloží, tedy nač a komu je půjčí. Neměly by asistovat při burzovních úpisech, obchodovat s deriváty a tak dále. No a investiční banky, ty ať rizikovější transakce provádějí, ale ať jsou také financovány dlouhodobě, například prostřednictvím kapitálových trhů. Ale nikoli krátkodobě - z depozit klientů či z prostředků jiných bank.

 

Jste pro, aby součástí reformy finančních trhů bylo i zavedení nějaké podoby cílování cen aktiv, jímž by se mohlo zamezit vzniku bublin?

Souhlasím. Centrální banka, která vyhodnocuje pouze růst cenové hladiny v oblasti zboží a služeb, není dobrou centrální bankou, jelikož přehlíží možné bubliny na trzích aktiv. Jestliže se vytváří bublina na trhu aktiv, například v sektoru nemovitostí, tedy když roste poptávka po nemovitostech, stoupá i nabídka - výstavba - nemovitostí a investice do nových kapacit (bublina zlevňuje kapitál, což podněcuje k více investicím), což nakonec může ponechat cenovou hladinu celkem beze změny a centrální banka tak po jistou dobu může snadno bublinu přehlížet. Po splasknutí najednou zjišťuje, že se investovalo přebytečně do nevyužívaných kapacit - ekonomika je v útlumu. Zvýšení sazeb coby opatření proti inflaci zmenšuje i velikost bublin, však samo o sobě nestačí. Do budoucna by se tedy měly monitorovat i ceny přímo na trhu aktiv.

 

Alan Greenspan upozorňoval, že úrokové sazby jsou příliš hrubou zbraní proti bublinám, neboť zasahují veškeré sektory ekonomiky, nejen ty, jež se zrovna přifukují. Byl skeptický i k samotnému monitorování bublin.

Myslím, že on to nikdy pořádně nezkusil - asi až na jednu výjimku. Nezapomeňme rovněž, že od té doby, co to prohlásil, ztratil hodně ze své reputace.

 

Lukáš Kovanda, Lovaň

 

 

Paul De Grauwe (62)

Belgický ekonom, někdejší poslanec tamního parlamentu a profesor Katolické univerzity v Lovani, je jedním ze zásadních ideových otců eurozóny; jeho teorie ji ve značné míře pomohly spolutvořit. De Grauweho učebnice Economics of Monetary Union, již vydává Oxfordská univerzita, se dočkala již sedmého vydání.

Evropa podle něj míří do hluboké recese a bude třeba dalších stimulačních opatření. To, že má Česká republika stále svoji měnu, může být dle De Grauweho výhodné, až krize odezní. Tehdy bude možno snáze nastartovat ekonomiku znehodnocením koruny, což by - byli-li bychom již součástí eurozóny - nebylo možné. „Například Švédové k takovému opatření sáhli v reakci na bankovní krizi počátkem devadesátých let. Znehodnotili národní měnu, čímž se jejich vývozy staly konkurenceschopnější, a oni tak rychle oživili ekonomiku," vysvětluje De Grauwe, pravidelný sloupkař Financial Times, milovník squashe a joggingu, obdivovatel tak rozdílných ekonomů, jako je Paul Krugman a Milton Friedman.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.2

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   prosinec 2018

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31