Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

20. 8. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Americe vládne Goldman Sachs (Minos Zombanakis)

Autor: Lukáš Kovanda

10.01.2010 00:01

Foto Týden - Lucie Pařízková„Počátkem roku 2010 přijde druhá krize. Vznikne na dluhopisovém trhu," říká Minos Zombanakis, již přes padesát let významná postava mezinárodních bankéřských kruhů.

Kritizujete stávající podobu světového finančního systému. Co je třeba změnit, aby se snížilo riziko finančních krizí?

Kritizoval jsem ji už před propuknutím aktuální krize. Byl jsem proti deregulacím. Byl jsem proti opuštění Glass-Steagallova zákona, jenž v praxi setřel rozdíly mezi bankami komerčními a investičními. Došli jsem tak do stádia, kdy banky inovovaly pro inovace samé - aby mohly vydělávat rychlé peníze. Jenže tím se hrubě pokřivilo rozdělování globálního kapitálu. Banky užívaly kapitálu pro své vlastní transakce. Nedělaly klasické bankovnictví, při němž půjčí podniku či firmě a čekají deset let, než se úvěr zhodnotí a bude splacen.

 

Varoval jste před tím?

Příchod krize jsem očekával - můžete se podívat na mé projevy z doby před tím, než propukla.

 

Co je tedy třeba dělat právě teď?

Musíme systém přenastavit. První z věcí, již musíme učinit, je znovu zavést Glass-Steagallův zákon. Měli bychom přestat věřit nesmyslu, že některé banky jsou příliš velké na to, aby mohly padnout. To je totiž zbavuje odpovědnosti.

 

Takže i když je banka velká a ocitne se v problémech, měla by být ponechána svému osudu?

Tak daleko bych nezacházel. Velké banky jsou dnes skutečně tak velké, že když padnou, bude to mít velmi negativní dopad na celý svět. Řešení vidím spíše v rozdělení bank na menší subjekty, což souvisí i s již zmíněným znovuuvedením separace bank investičních a komerčních. Peníze, jež jsou užívány na záchranu bank, bych spíše užil na vytváření poptávky, na veřejné práce. Banky se totiž dnes vracejí do někdejších kolejí - bonusy a odměny bankéřům jsou už zase tam, kde před krizí -, ale nezaměstnanost přitom stále roste. Když to bude pokračovat, dočkáme se neblahých politických dopadů.

 

A politici si to neuvědomují?

Problém je, že se banky staly velmi silnými hráči - mají za zády silné lobbyistické kruhy, které třeba v Kongresu mohou blokovat cokoli, co půjde proti jejich zájmům. Lidé jsou přitom rozlícení - čtou o tom, že si bankéři vyplácejí miliardové bonusy, a přitom vědí, že oni sami nemohou svému dítěti zaplatit ani školu. To je velmi nebezpečné.

 

Sám se ale ve světových bankovních kruzích pohybujete více než půlstoletí. Cítíte se jako spoluviník?

Ano, za celý svůj profesní život jsem jistě v nemalé míře přispěl k vniku nynější nešťastné situace. Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jsem organizoval trh se syndikovanými úvěry. Uvedl jsem rovněž systém LIBOR (London Interbank Offered Rate, pozn. red.), který se stal základem následného růstu derivátových obchodů. Vyčíslíme-li dnes nominální hodnotu všech derivátů ve finančním systému, jen v Americe činí 600 bilionů dolarů. Bilionů! Problém je, že banky je vyvádějí mimo bilance - třeba jen banka JP Morgan má dnes mimo bilance deset bilionu dolarů. Kdy tohle skončí? Až se to všechno zhroutí?

 

Banky ale, zdá se, se už z krize „otřepávají".

Hlavně Goldman Sachs. Ta „schramstla" deset miliard dolarů záchranných peněz od vlády. Další vládní peníze přišly skrze sanaci pojišťovny American International Group (AIG). Žádný div, že nyní Goldman Sachs vykazuje rekordní hospodářské výsledky ve své historii (Goldman Sachs vydělávala ve čtvrtém kvratálu roku 2009 i přes krizi v přepočtu zhruba miliardu korun každý jeden den včetně víkendů či vánoc, pozn. L.K.). Je to šílené. Proč jí někdo umožnil vzít si těch deset miliard?! Všechno v této věci prostě nahrávalo Goldman Sachs a teď to zase nahrává všem těm  teoriím o korupci. Paulson, Geithner (minulý a nynější ministr financí USA, pozn. red.) - oba dříve pracovali pro Goldman Sachs. Kdo dnes vládne USA? Goldman Sachs!

  

Otřepou se v dohledné době i celé ekonomiky?

Ne. Očekávám, že přijde druhá krize. Vznikne na dluhopisovém trhu. Dluhopisy vlád za biliony dolarů nakonec začnou - z důvodu jejich enormního množství - ztrácet na hodnotě. To ovšem znamená růst výnosů, což jde ruku v ruce s růstem úrokových měr. A při takto enormních množstvích emitovaných dluhopisů značí zvýšení úroků o pouhé dvě či tři procenta rapidní změnu k horšímu. Jen pro vládu USA pak začne být obsluha dluhu dramaticky nákladná.

 

Myslíte, že pak bude nezbytné vyhlásit platební neschopnost?

Může to tak být. Nenazýval bych to hned platební neschopností, ale může jít třeba o nějakou formu restrukturalizace dluhu, změny původních podmínek.

 

Kdy přijde ona druhá krize?

Už v letošním roce. V jeho prvních měsících.

 

Je toto nejhorší údobí, co v branži za ta léta pamatujete?

Ano, zdaleka nejhorší. V sedmdesátých letech - v letech 1973 a 1979 - udeřily ropné krize. Byly ničivé, ale ne tolik jako tato. Banky ještě nebyly tak smíchány, byly jasně odděleny ty komerční od investičních. Investiční banky se tehdy potýkaly s nedostatkem kapitálu - pád si koncem sedmdesátých let prožily například ústavy Kuhn Loeb či White Weld. Pracoval jsem tehdy v řídících pozicích u First Boston. I my jsme se potýkali s nedostatkem kapitálu, byli jsme vyždímaní do posledního centu. Coby vicepředseda jsem se musel ptát předsedy, zda je možné „na banku" koupit byť jen obyčejné pero (smích).

 

Kam se poděl všechen ten kapitál?

Banky jej poskytovaly rozvojovým zemím. Citibank měla kupříkladu celý kapitálový blok investovaný v Brazílii.

 

Ty tehdy rozvojové země se dnes hlásí o slovo. Brazílie, Čína...

Ano, dlouhodobě vzniká problém s nutným transferem bohatství mezi Západem a Východem. Americké výrobky nenacházejí uplatnění na trhu. Proč také. Botu vyrobíte v Číně za třetinovou cenu oproti USA. Amerika prostě - těžko říci, zda z pošetilosti, či z jiného důvodu - obírá sama sebe o konkurenceschopnost a je stále závislejší třeba právě na Číně. Otázkou je, jaké bude mít tento přesun bohatství politické konsekvence.

 

Jak Spojeným státům jejich konkurenceschopnost vrátit?

Padají návrhy jako znehodnocení dolaru nebo ochranářství. Oba jsou nešťastné: když Amerika vsadí na protekcionismus, všechny další státy ji budou následovat - celá Světová obchodní organizace zkolabuje. Pokud nechce Amerika sáhnout po ochranářství, musí však přizpůsobit svoji měnu.

 

Proto tlačí na Čínu, aby naopak přizpůsobila tu svoji. Aby zhodnotila jüan, jejž drží uměle podhodnocený.

Čína se staví na zadní, jelikož si pamatuje na případ Japonska z počátku devadesátých let. Japonsko bylo hospodářsky velmi silné a USA se obávaly, že jím budou technologicky předehnány. Politicky na Japonsko zatlačily - nezapomeňme, že souostroví je od druhé světové války pod „obranným deštníkem" USA a musí tedy poslouchat. Uspěly. Japonsko měnu zhodnotilo. A od té doby mimochodem ekonomicky stagnuje. Číňané dnes nechtějí vstoupit do téže řeky. Budou-li se dále zdráhat a dolar poklesne o dalších řekněme deset či dvacet procent, dotkne se to i eurozóny, protože není žádné jiné další rezervní měny vyjma právě eura. Znehodnocování dolaru znamená zhodnocování eura, tudíž ztrátu konkurenceschopnosti eurozóny.

 

Může pád dolaru připravit půdu další rezervní měně?

Pamatuji si na zasedání Brettonwoodské komise, jejímž jsem byl členem, na počátku devadesátých let. Japonsko navrhovalo vytvořit rezervní měnu pro oblast Asie. Američané byli dostatečně politicky mocní a návrh smetli ze stolu. To nebylo správné. Prostřednictvím tisku dolarů tak totiž nadále přesouvají své problémy na zbytek světa. Jenže dokud Spojené státy nepřistoupí na vznik další rezervní měny, nebudou ani motivovány dodržovat fiskální disciplínu.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

 

Foto Týden - Lucie PařízkováMinos Andreas Zombanakis (83)

Rodilý Kréťan a již od konce padesátých let významná figura mezinárodních bankovních kruhů. Začínal u banky Manufacturers Hanover Trust. V sedmdesátých letech stanul ve vedení americké investiční banky First Boston Corporation. V letech 1998 až 2003 působil jako předseda mezinárodního poradního sboru banky Chase Manhattan pro Evropu, Afriku a Blízký východ. Je členem poradního sboru Harvardovy univerzity. Od konce sedmdesátých let je poradcem ministra financí a šéfa centrální banky Saúdské Arábie. Radil vládám Itálie, Mexika či Japonska; vyznamenání přebíral z rukou íránského šáha či japonského císaře. Českého prezidenta Václava Klause označuje za rodinného přítele. Žena Pia, s níž má dva syny, zemřela v roce 2007.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.58

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   srpen 2017

PoÚtStČtSoNe
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031