Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

23. 7. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Řecko: buď opasky, nebo inflace (Vernon Smith)

Autor: Lukáš Kovanda

14.03.2010 00:01

Foto Týden - Karel ŠandaVernon Smith, experimentální ekonom a laureát Nobelovy ceny, říká: „Bublina v čínských nemovitostech? To není vůbec jasné. Data hovoří různě."

Jste vůdčím světovým experimentálním ekonomem. Základní učebnice ekonomie ale říkají, že experiment v ekonomii není možný, že lidskou společnost nelze zavřít do laboratoře. Jak to tedy je?

Ano, to hlavně dříve říkalo mnoho lidí. Ale jen proto, že ty experimenty nikdo nedělal. A tak je to s většinou věd. Badatelé prostě ve většině věd nezačínali tím, že by činili pokusy. Když však učíte, zajímáte se o to, jak propojit teorie s tím, co lidé skutečně na trzích činí. Proces, jakým se na trhu ustavují ceny, opravdu nebyl součástí ekonomické teorie nebo obecnějšího chápání hospodářské vědy. Takže v učebnicích jste se dočetli o ekvilibriu (rovnováze; např. rovnovážné ceně na trzích), ale již ne o tom, jak k tomuto ekvilibriu dospět.

 

Myslíte tedy, že ekonomie obecně může být experimentální věda?

Ano, je takovou vědou. Většina ekonomů ale experimenty neprovádí, neboť tak nebyli „vychováni". Nyní se to mění. Po celém světě vznikají laboratoře experimentální ekonomie.

 

Jak ony experimenty probíhají?

Například v mém prvním pokusu jsme simulovali licitaci v rámci veřejné dražby. Přiřadil jsem účastníkům experimentu různé číselné hodnoty, „ceny", za něž budou jakoby kupovat. Ty hodnoty znal vždy jen daný účastník, takže informace byly soukromé a decentralizované - jako na skutečném trhu. Určité množství těchto „kupujících" tedy tvořilo to, co z teorie známe pod pojmem poptávka. Ochota zaplatit. Poté, co jsem podobně přidělil hodnoty pomyslným „prodejcům", mi to umožnilo simulovat poptávku a nabídku na určitém trhu. Takže za použití mechanismu ustavování ceny, konkrétně veřejné dražby, jsem byl schopen pochopit, jak lidé k ekvilibriu dospívají.

  

Jak tedy?   

Pozoruhodné je, jak rychle lidé byli schopni rovnovážnou cenu nalézt. Aniž by věděli, že ji hledají, neboť netušili vůbec, co to je, oč jde.

  

Trhy jsou tedy velmi účinné?

Musíme rozlišovat. Experiment, jejž jsem zmínil, se týkal produktů, s nimiž se pak již dále neobchoduje. Prostě zboží a služby netrvanlivé povahy. Uvědomme se, že značná část celkové produkce té či oné ekonomiky nemůže být skladována. Nemůžete skladovat například místa k sezení v letadle při určitém letu. Místo je při letu buď obsazeno, nebo ne. A pokud ne, je navždy ztraceno. Skladovat pochopitelně nelze ani služby u holiče, hamburgery a další. S těmito produkty prostě nelze obchodovat stále dokola. Trhy pro tento druh zboží a služeb fungují pozoruhodně dobře, jsou stabilní. Lidé na nich nalézají správnou, rovnovážnou cenu opravdu velmi účinně. Až později jsem začal experimentovat se statky, které mohou být obchodovány stále dokola. Například akcie či nemovitosti lze koupit a zase prodat. Tyto trhy aktiv se chovají naprosto odlišně.

 

Jsou náchylné k bublinám?

Přesně tak, jsou nestabilní. Ceny se na nich totiž ustavují i na základě toho, jak lidé předpokládají, že ostatní budou ta aktiva oceňovat v budoucnosti.

  

I bubliny studujete v laboratoři?

Ano. Máme třeba dvě skupiny lidí. Předpokládáme, že jsou na počátku vybaveni stejným „vstupním kapitálem" - akciemi, které vynáší dividendy. První skupina ale obdrží více hotovosti než druhá. Tato skupina také vyvolá větší bublinu. Ale nemělo by tomu tak být, neboť fundamentální hodnota je v obou případech stejná. Zkrátka pro lidi, kteří začnou přemýšlet v kontextu rostoucích cen - o nákupu, následném prodeji a z toho plynoucím zisku -, platí, že čím více mají hotovosti, tím výše nakonec vyženou cenu. A jak cena stoupá, je třeba více peněz v očekávání dále rostoucích cen. Ale není to jen o hotovosti, nýbrž i o úvěru, což s tím souvisí. Když si jedna pokusná skupina může půjčovat, aby si koupila akcie, vyvolá opět větší bublinu.

 

Co z toho plyne pro praxi?

Že bubliny lze krotit například úvěrovými limity nebo třeba - v případě hypoték - požadavky na vyšší počáteční spoluúčast dlužníka. Problém s aktuální nemovitostní bublinou vznikl i proto, že lidé kupovali domy jen s velmi nízkým podílem vlastních prostředků. Mnoho půjček bylo také navrženo tak, že se z počátku splácely jen úroky a jistina se začala splácet až po nějaké době. To vše napomohlo k tomu, že ceny šly tak nahoru.

  

Jak to, že lidé podlehli víře v růst cen nemovitostí tak hromadně? Emoce převládly nad rozumem?

Emoce nám napovídají, když cosi uděláme špatně. Když něco nefunguje, jak má. Tradičně jsou city vnímány jako to, co musí ustoupit z cesty racionálnímu uvažování. Domnívám se však, že existuje dostatek důkazů, že mohou rovněž doplňovat racionálno. City a rozum nejsou nutně v rozporu. Musíme však ještě důkladněji prozkoumat roli emocí při vzniku bublin na trzích aktiv. Neumíme totiž stále dost dobře vysvětlit, jak a proč se lidé nechávají lapit do začarované smyčky sama sebe posilujících očekávání cenových růstů.

 

Takže prapříčinu krize vlastně pořádně neznáme?

Přesněji řečeno: neznáme ty psychologické spouštěče v lidské mysli, jež dávají průchod jednání, které pak vede ke vzniku bublin. Ale to neznamená, že se nemůžeme dozvědět hodně o tom, co ty bubliny vyvolává a přifukuje.

 

Co to podle vás konkrétně bylo?

Došlo k pokřivení amerického trhu s bydlením, když vláda usilovala o to, aby se zvýšil podíl nemovitostí v osobním vlastnictví. Deficit zahraničního obchodu USA otevřel stavidla masivnímu přílivu zahraničního kapitálu. To vše bublinu vyvolalo. Přifukovala ji pak politika levných peněz americké centrální banky a obchody s deriváty.

 

Obchody s deriváty? Buďte konkrétní.

Při jejich nákupu není třeba dát stranou peníze, rezervy, jako při nákupu akcií. To je ostatně důvod, proč nemají akciové bubliny tak negativní dopad. Vždyť když nastane na akciovém trhu těžký propad, krach, neznamená to přece, že krachuje bankovní systém. Důvod je prostý. Už od třicátých let nelze kupovat akcie, aniž byste si dali velké množství hotovosti stranou. To je rozdíl mezi akciemi a jinými druhy aktiv, na něž se obdobné rezervní požadavky nevztahují, například nemovitostmi - viz ta už vzpomínaná příliš nízká spoluúčast dlužníka - nebo právě deriváty. Co lze nyní udělat, je vytvořit podmínky takové, aby ani bubliny na jiných než akciových trzích nemohly tak zásadním způsobem ohrozit bankovní systém.

 

Ale za tím účelem je třeba nějakého druhu regulací.

Ale ty máme. Všechny trhy jsou regulovány vlastnickými právy (smích). Ty říkají, co můžete dělat, a co již ne. Co zákon, že se nesmí krást? Je to regulace? Ano, je. Krást se prostě nesmí. Například Newyorská burza měla požadavky na tvorbu rezerv při koupi akcií ještě dříve, než z toho byl národní zákon. Koncem dvacátých let brokeři sami na sebe uvalili restrikce, kolik je možno si vypůjčit za účelem nákupu akcií. To, co takto vytvořili brokeři, později přijala burza a její členové a ještě později tyto procedury uzákonil Kongres. To není nic neobvyklého: pravidla týkající se vlastnických práv často vznikají v privátních podmínkách, v soukromých institucích a pak, projdou-li touto praxí, jsou přijata jako zákon. Je to dobrý model: nejdříve praxe, pak, ujme-li se to, všeobecná platnost.

 

Je možné předpovídat, kdy bubliny splasknou? Lze je vůbec odhalit, dříve než se tak stane?

Experimenty ukazují, že některé druhy bublin lze takto odhalit. Body zlomu však v zásadě předpovědět nelze. Je jasné, že když například při realitní bublině rostou ceny nemovitostí rychleji než příjmy obyvatelstva - samozřejmě, bublina je financována z úvěru -, stále to pokračovat nemůže. I tak je však obtížné určit, kdy přifukování přestane. To vše nahrává myšlence ekonomických experimentů.

  

Proč tedy ekonomové nečiní takové pokusy mnohem více?

Experimentování je pro ekonomy velmi náročné, jelikož se musí přeorientovat na úplně jiný druh výzkumné práce. Předpokládá to jiný druh znalostí. Experimentování člověk nevyčte z knih, musí se mu naučit v praxi. Na klavír se také nenaučíte hrát tak, že o tom budete číst knihy.

 

Souvisí to s předcházejícím: musíte při experimentální ekonomii příhodně zapojit jak racionálno - to, co vyčtete -, tak emocionální složku - to, co získáte jen praxí?

Ekonomické experimentování se dá přirovnat k umu řemeslníka nebo malíře. Zahrnuje prostě intelektuální chápání věci - tu znalost, co lze načíst z knih. Ale to vás samo o sobě příliš daleko nedostane - bez znalosti techniky „jak na to", kterou získáte jen z vlastní praktické zkušenosti.

 

Myslíte si, že v tomto ohledu může dojít k posunu paradigmatu - že kvůli technologickému rozvoji a možná třeba i kvůli aktuální krizi, která by mohla vést například k opuštění teorie racionálních očekávání, v budoucnosti zesílí pozice experimentální ekonomie v rámci celé hospodářské vědy?

Myslím, že její význam poroste, ale nedomnívám se, že se z ní někdy stane hlavní větev ekonomie. Ještě ani nyní nevnímám, že by se vůbec nějak začleňovala do hlavního proudu ekonomie. Chcete-li bádat v experimentální ekonomii, potřebujete laboratorní univerzitní pracoviště, musíte mít lidi, kteří budou ty experimenty dělat. Je velmi příhodné zároveň učit a provádět výzkum. Nádherné na tom pak je, že studenti a učitel objevují najednou! Místo peněžních odměn studentům za účast při pokusech dáváme vysokoškolské kredity. Je to pro ně srovnatelné s hotovostní odměnou (smích).

  

Lze říci, zda se někde teď ve světě přifukuje nějaká další bublina - třeba ta údajná v Číně?

Konkrétně tohle jasné není. Před třemi týdny jsem byl v Šanghaji; ceny nemovitostí tam vlastně nikdy nepřestaly růst. Někdy je docela obtížné získat dobrá data o čínském nemovitostním sektoru. Získali jsme však dvě časové řady dat o šanghajských nemovitostech. Ty ovšem ukazovaly na dosti odlišné věci: jedna hovořila pro bublinu mnohem více než druhá. Lokalita přitom byla srovnatelná. Jinými slovy, nějaká data ukazují na bublinu, jiná zase ne - musíme teď přijít na to, jak se s těmito údaji popasovat.

 

Jste poměrně otevřený k rakouské škole ekonomie, kterou mnozí ekonomové hlavního proudu zcela zavrhují. Sdílíte nyní obavy „rakušanů" z inflace, případně dokonce hyperinflace, jako důsledku sanací, kvantitativního uvolňování či stimulačních opatření?

Teď žádná inflace není. Problém ovšem je, že pokud čekáte, až inflace nastane, může pak být příliš pozdě na to s ní něco udělat. Domnívám se, že obavy z potenciálních inflačních dopadů toho veškerého úvěru, který byl poskytnut, mají své opodstatnění. Jde nyní v zásadě o to, že soukromý dluh přeměňujeme v dluh veřejný. Aktiva americké centrální banky vzrostla z 800 miliard na 2,2 bilionu dolarů - jde přitom o vytváření veřejného zadlužení vykupováním soukromého zadlužení.

  

Očekáváte v blízké budoucnosti nějakou významnou inflaci?

Centrální banky budou mít těžkou práci s tím, navrátit své bilance na úrovně, kde tradičně byly, aniž by tím zažehly růst cenové hladiny. Nezapomeňme, že poprvé od krize třicátých let jde o celkovou krizi rozvah domácností, bank i firem. Jelikož je to teprve druhá taková krize za posledních osmdesát let, politici a ekonomové zodpovědní za hospodářskou politiku neznají zaručený recept, jak ji řešit. Pravdou ovšem také je, že inflace by problém vyřešila v tom smyslu, že by snížila reálnou hodnotu veškerého toho dluhu. Lidé pak budou zkrátka moci splatit dluh s měnou, která není tak silná, jako byla ta, v níž se zadlužili. V historii to bylo velmi časté vyústění.

  

Myslíte, že tato monetizace dluhu je nutná?

Nemyslím, že je nutná, ale bude velmi těžké z hlediska jednotlivých zemí se takovému řešení vyhnout. Podívejte se na Řecko: lidé tam protestují a nechtějí si nechat utáhnout opasky. Jediné řešení, které pak zbývá, je dostat se z toho inflačně. Učinit jejich mzdy méně reálně méně hodnotné (smích). Vzít jim ty peníze nikoli nominálně, ale reálně.

  

A co si myslíte o cenách aktiv. Mají být rovněž zahrnuty do košů, na jejichž základě se počítá inflace?

Jedním z problémů v USA je právě to, že ceny domů nejsou zahrnuty ve výpočtech indexů spotřebitelských cen. Je tam pouze nájemné, takzvaná ekvivalence nájemného. Poměr cen nemovitostí k této ekvivalenci ovšem před krizí vzrostl z asi dvaceti na 32, to je o 60 procent. V oficiální inflaci se to však neprojevilo. Samozřejmě, pokud by byl ten poměr konstantní, k žádným vychýlením v důsledku toho, co je pro měření inflace užíváno, by nedošlo. V současnosti nastává opačný problém: myslím si totiž, že máme v USA mnohem větší deflaci, než na jakou ukazuje index spotřebitelských cen. Kolísavost v cenách aktiv je prostě vyšší než ta na trzích se spotřebitelskými statky, s nimiž se již dále neobchoduje.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

Foto Týden - Karel ŠandaVernon Lomax Smith (83)

Profesor ekonomie kalifornské Chapman University je vedoucím světovým představitelem experimentální ekonomie, s níž začal už na Harvardu v půli padesátých let. V roce 2002 získal za svůj výzkum v této oblasti Nobelovu cenu za ekonomii. V roce 2005 otevřeně promluvil o Aspergerově syndromu, lehčí formě autismu, jímž trpí. Na cestách jej pravidelně doprovází manželka Candace.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.63

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červenec 2016

PoÚtStČtSoNe
    123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031