Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

26. 8. 2016
Rubrika: Po(p)střehy

"Hrozí rakovinné epidemie, uhynou miliony lidí." Opravdu?

Autor: Lukáš Kovanda

21.03.2010 12:00

Malthus měl pravdu, a to absolutní: lidem je třeba vštěpovat - i za pomoci přísných právních norem -, že potřeba omezit plodnost je vskutku naléhavá. S takovou tezí se lze setkat při četbě knihy The Ostrich Factor, již sepsal sociální ekolog Garrett Hardin (1998). „Malthus svým tvrzením, že populace roste exponenciálně, zatímco možnosti obživy pouze aritmetickou řadou, předpověděl masivní nedostatky potravin a hladomory coby nezbytný důsledek populačního růstu," píší v o rok mladší knize Lester Brown, Gary Gardner a Brian Halweil (1999: 23) z environmentální organizace Worldwatch Institute. Ti navíc přidávají, že lidstvo je ohroženo povážlivě se tenčícími zásobami pitné vody, energií, lesů i úrodné půdy. A jak se lidský rod blíží nebo dokonce překračuje limity uvalené přírodou samou na populační růst a obecnou hojnost, musí být růst populace zpomalen, pokračují, a to prostřednictvím „národních populačních programů", které posílí společenskou roli žen, zlepší kvalitu lékařské péče a prosadí moderní metody antikoncepce (tamtéž: 127, 130-134).

Závěry obou knih, ani odkazy na Malthuse, nejsou jen záležitostí poslední doby. „Základní matematický princip jasně říká, že když něco spotřebováváme, nastane čas, kdy to vše bude vypotřebováno," obával se ekonom Kenneth Boulding v půli osmdesátých let (Boulding 1985: 204). Tento „problém entropie" nás vrací ke „starému malthusovskému [populačnímu] problému", mínil též (Boulding: 207). Mimochodem, Bouldingův pesimismus se později stal inspirací pro vznik subdisciplíny hospodářské vědy, takzvané ekologické ekonomie, jež hlavní slovo při správě „vypotřebovávaného" přisuzuje vládám (Bradley 2007: 70).

Lze ovšem zajít ještě dále do minulosti. Joseph Tydings, tehdejší demokratický senátor za stát Maryland, označuje v knize Born to Starve z roku 1970 Malthuse za průkopníka stran problému přelidnění. Tydings píše, že populace překročí množství dostupné obživy a „její růst bude nezbytně zastaven válkou, pandemií nebo hladomorem"; většina lidí „bude uvržena do ustavičné bídy a podvýživy" (Tydings 1970: 100). A hledat a nalézat je možno v časech ještě dávnějších, dokonce v předminulém století. Ekonom William Stanley Jevons, otec marginalistické revoluce, v díle The Coal Question (1865) „přenáší chmurné Malthusovy vyhlídky ze zemědělství do sféry dobývání nerostných zdrojů" (Bradley 2007: 64), když se snaží nastínit „nutné důsledky současné rychlé multiplikace [poptávky], jež však může být uspokojována [konec konců] jen omezeným množstvím materiálních zdrojů" (Jevons 1865: 344, cit. v Bradley: 65).

Thomas MalthusZkrátka, jméno Malthus je již po staletí synonymem společenskému pesimismu; přesvědčení, že množícímu se lidstvu dříve či později nebudou dostačovat potraviny, nerostné zdroje a nověji třeba i voda. V tomto duchu, jak vidíme, psali či píší o Malthusovi významní ekonomové, vrcholní politici či ekologové; velmi často nepěkně až nenávistně. Karl Marx jej označil za „pochlebníka vládnoucí třídy", romantičtí a utopičtí myslitelé Malthuse démonizovali, básníci jako Samuel Tylor Coleridge, William Hazlitt nebo Robert Southey považovali za mrzouta a Lord Byron veršovaně zesměšňoval jeho neromantičnost: „Without cash, Malthus tells you - take no brides" (volně přeloženo: „Bez peněz, řekne ti Malthus, do chomoutu nelez"). Uražení náboženští hodnostáři zase mluvili o „malthusovském ďáblu" (viz Ricardová 1999: 49, 53).

A naopak: Malthusovi žáci a blízcí přátelé - zkrátka ti, co ho opravdu znali - jej viděli zcela jinak.  Říkali mu „Bobe", případně jej měli za „starého taťku" (Ricardová 1999: 49) a náramně si užívali jeho společenskosti, nakažlivého smíchu a dobré nálady. To je příznačné. O Malthusovi, milovníkovi divadla, kriketu, bruslení i honitby, totiž mluví docela jinak ti, kteří jej téměř neznají či o něm zaslechli jen letmo a povrchně, a ti, kteří ho znali osobně nebo opravdu důkladně prostudovali jeho dílo. Lze totiž tvrdit, že všichni výše citovaní muži odkazují na zkarikovaného, schematizovaného Malthuse, nikoli na opravdového a autentického.

 

Malthus a socialisté

Thomas Robert Malthus, jehož kmotry nebyl roku 1766 nikdo méně významný než Jean-Jacques Rousseau (učitel Malthusova otce Davida) a David Hume (viz Ricardová: 50), totiž nenahlížel přírodu tak krutou, jak mu budou později podsouvat kupříkladu všichni možní socialisté - kromě Marxe i třeba Friedrich Engels, Robert Owen nebo Charles Fourier (Petersen 1998: 62) -, a to přesto, že ta se k němu nezachovala úplně nejpřívětivěji - Malthus trpěl rozštěpem patra a poměrně závažnou, ačkoli nikoli diskvalifikující, vadou řeči. Je jedním z několika ekonomů, jejichž jméno spolehlivě zná i naprostý laik v oboru, což patrně souvisí právě i s tím, že jeho dílo bylo a je často vykládáno až příliš populárně, povrchně a zjednodušeně. Odkazovat - v souladu s obecně panujícím přesvědčením - na Malthuse coby společenského pesimistu je ovšem dosti problematické.

Je pravdou, že už v prvém vydání svého zásadního díla Essay on the Principle of Population z roku 1798 nastínil proslulou ideu exponenciálně rostoucí populace při pouze aritmetickou řadou rostoucích zdrojích obživy, ovšem už od počátku ji podával coby podmíněnou - vždy zmiňoval endogenní prozíravost, jež je lidskému pokolení vlastní. „S růstem ekonomiky může ve spojitosti s populačním růstem docela dobře dojít k zesílení dopadu prozíravé sebekontroly, jež pozitivně ovlivní výši důchodu na obyvatele. Zesilující prozíravost může být vlastně viděna jako zpětný efekt růstu mezd a změn preferencí spotřebitelů, kteří budou stále více dávat přednost luxusní spotřebě před rozšiřováním rodiny," čte (viz Gilbert 1999: 596) Malthusovy myšlenky Samuel Hollander, badatel, jenž zjevně zná autentického, nikoli zkarikovaného Malthuse; je autorem více než tisícistránkové monografie The Economics of Thomas Malthus (1997), vrcholného díla, jež bylo na dané téma kdy zpracováno. „Vzhledem k jeho reputaci [pesimisty], je půvabnou ironií, že Malthus dezinterpretuje demografické údaje jeho doby jednoznačně v pozitivním duchu, když rychlý populační růst Anglie přisuzuje klesajícím mírám úmrtnosti, a nikoliv - jak ukazují dnešní výzkumy - rostoucím mírám plodnosti" (Hollander 1997: 787).

Malthus si také všímal, že „populační růst bude v zemi, jež upřednostňuje soukromé vlastnictví, omezován mnohem více než [přírodou] jakkoliv již limitovaná dostupnost úrodné půdy a obživy" (Petersen 1998: 61). Můžeme spekulovat, že i obhajoba soukromého vlastnictví mohla být pádným důvodem, proč se s jeho doktrínami neztotožnili socialisté - ať už ti utopičtí nebo marxističtí.  Marx sám však považoval za nutné odmítnout Malthusovo učení především proto, neboť mínil, že je-li platné, socialismus není dosažitelný. Bude-li totiž v kapitalistické ekonomice vždy téměř neomezená nabídka pracovní síly, práci bude vždy možno poptávat při pevně daných nízkých mzdách na úrovni existenčního minima - Ricardův zákon mzdový nebude překonán. Pro Marxe i před ním právě i Davida Ricarda, Malthusova dobrého přítele, byla rigidita mezd důsledkem malthusovského populačního principu. Malthus sám však tuto příčinnost odmítal (Petersen: 63). Byl tedy zjevně zkreslován i v tomto aspektu svého učení.

 

„Neznám nespoutaný růst"

V dané souvislosti stojí za zmínku, jak nastiňuje Petersen (1998: 61), že autentické malthusovství může být receptem na situaci v mnoha rozvojových zemích, které se stále potýkají s až příliš vysokými mírami plodnosti. Málokdy je dnes totiž onen recept hledán právě ve vyzdvihování institutu soukromého vlastnictví a potažmo institucionálního rámce; naopak, stále se ozývají vlivné hlasy, jež roli institucí v boji s chudobou třetího světa marginalizují a obhajují (mezi)státní zásahy „shora" (viz Kovanda 2009a).

Malthusův zmíněný esej z roku 1798 začíná dvěma postuláty, které jsou pojaty jako neměnné zákony přírody. První praví, že obživa je nutnou podmínkou pro přežití. Druhý pak to, že pudová vášeň a přitažlivost mezi pohlavími je nezbytná a vždy bude přítomna v nepolevující míře. Z těchto dvou postulátů odvozuje Malthus závěr, že síla populace je nekonečně vyšší než síla přírody poskytovat člověku výživu. „Populace, je-li nekontrolována, vzrůstá [geometrickou řadou], zatímco obživa řadou pouze aritmetickou," črtá poté již řečený závěr (Malthus 1798 [1970]: 70-71).

Naznačená vulgarizace Malthuse spočívala v prvé řadě v tom, že byla upozaďována ona kvalifikace „je-li nekontrolována". Malthus sám píše, že exponenciální růst populace, který znamená zdvojnásobení počtu lidí během každých 25 let, je spíše jen teoretickou možností. „Není nám znám jediný případ, kdy by [početní stav populace rostl tak] dokonale nespoutaně" (tamtéž: 73-74, 76). Oba základní druhy kontrolních mechanismů, jež můžeme v mírném zjednodušení rozdělit na „vnější" a „vnitřní", podle něj totiž fungují vždy. „Vnější" mechanismy jsou ty kruté, jako je válka, hladomor či nějaká hromadná nákaza. „Vnitřní" pak působí na preventivní bázi: lidé například odkládají sňatek a zdržují se sexuálního života mimo manželství při vědomí obtížnosti výchovy dětí v chudobě; ostatně odtud patrně pochází citovaný Byronův ironický verš na Malthusovu adresu. 

S dalšími vydáními Eseje - za Malthusova života jich vyšlo celkem šest - přitom sílí zdůrazňování právě těchto „vnitřních" mechanismů, zejména pak na oné morální, prozíravé sebekontroly. Malthus dokonce v tomto ohledu optimisticky předvídá, že mechanismus morální kontroly bude postupně sílit s hospodářským růstem a bohatnutím společnosti opírající se o institut soukromého vlastnictví.

Exponenciální populační růst je tedy v Malthusově díle pouze teoretickou možností. Omezován přitom je nejen neblahými jevy, válkami či hladomory, leč v sílící míře, přímo úměrné bohatství společnosti, i přirozeným chováním jednotlivců. Není-li takový pohled mírně optimistický, je jistě realistický, ale rozhodně není pesimistický.

 

Ehrlich - vyhrocený pesimista

Nabízí se tudíž otázka, proč je právě Malthusovo učení tak překrucováno. První odpověď tkví v samotném stylu jeho psaní, jejž nelze označit za ukázkově konzistentní. Druhá, a mnohem důležitější, pak souvisí s obecným sklonem badatelů z rozličných vědeckých oborů extrapolovat trend vypozorovaný z relativně krátké historické časové řady do budoucnosti. Vulgarizované malthusovství spočívalo v tom, že se Malthusem naznačená teoretická možnost bez příslušné kvalifikace „protáhla" do budoucnosti, jež tak nezadržitelně spěje k „malthusovské katastrofě". Zatímco však Malthus sám nikdy vizi „malthusovské katastrofy" přímo nepředestřel, někteří jiní autoři ano. Vedle těch v úvodu tohoto textu již zmíněných například i entomolog Paul Ehrlich. Úvodní vydání jeho vlivné knihy The Population Bomb z roku 1968 začínají touto pasáží: „Boj o obživu všeho lidstva skončil. V sedmdesátých a osmdesátých letech pojdou stovky milionů lidí [nevyhnutelně] hlady... Už je příliš pozdě na to, aby bylo možno zamezit významnému růstu světové míry úmrtnosti..." (Ehrlich 1968: Úvod).  Jak vidno, spíše Ehrlich, a ne Malthus je společenským pesimistou.

Populační bomba - karikaturaV roce 1969 v již zaniklém levicovém magazínu Ramparts (jenž přetiskoval například i deníkové zápisky revolucionáře Ernesta „Che" Guevary s předmluvou Fidela Castra) Ehrlich temně varoval, když ne přímo předpovídal, že brzy uhynou miliony obyvatel New Yorku a Los Angeles kvůli smogovému znečištění, že do roku 1979 vymizí z důvodu otravy DDT život z oceánů a že naděje na dožití při narození bude v USA v roce 1980 činit pouze 42 let - kvůli „rakovinné epidemii". Ehrlicha lze tudíž dokonce označit za velmi vyhroceného společenského pesimistu. Jeho varování a předpovědi se ovšem nedočkávají naplnění. Naopak, skutečný vývoj otevírá prostor mnohem optimističtějším prognózám. „Předpovídám, že dnešní studenti budou ve střední hodnotě umírat ve sto letech," řekl loni autorovi textu Robert Fogel, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, přední hospodářský historik (Kovanda 2009b: 74). Jinými slovy, zhruba té samé kohortě Američanů, jíž Ehrlich hrozil nadějí dožití na úrovni nejzaostalejších zemí světa, předpovídá Fogel naději dožití více než dvojnásobnou!

V této souvislosti není bez zajímavosti, že Ehrlichova The Population Bomb stála u zrodu fenoménu globálního oteplování coby celosvětového problému. Ehrlich v knize expresívně varuje před ničivými důsledky vysoce zvýšených objemů oxidu uhličitého v atmosféře, které stojí v pozadí takzvaného skleníkového efektu.

Při stále nejednoznačném postoji vědecké obce k fenoménu globálního oteplování neboli globálních klimatických změn je varovná právě podoba jeho zrodu - to, že mu u pomyslné kolébky stál vyhrocený společenský pesimista, „malthusovec" (v onom překrouceném významu) par excellence. Varovný je ve stejném ohledu již naznačený sklon badatelů mylně extrapolovat trend vypozorovaný z relativně krátké historické časové řady leckdy do příliš daleké budoucnosti a na základě toho „bubnovat na poplach". Nazvěme tuto tendenci v tomto textu „malthusovskou neřestí".

 

Malthusovská neřest

„Malthusovská neřest" se projevuje i v ekonomii, a to už od jejích počátku v klasickém údobí. „Malthus a po něm Ricardo a další klasikové „zarámovali své úvahy do neměnných technických znalostí... Klasikové mohli pozorovat jen velmi pomalé změny technických znalostí v zemědělství. Proto se domnívali, že technický pokrok není dost silný a rychlý na to, aby byl schopen zvrátit obecnou tendenci - totiž tlak populačního růstu na přechod zemědělské výrobu do horších podmínek" (Holman a kol. 1999: 66-67, zvýraznění původní).

„Malthusovské neřesti" se dopustil dále například i Jevons v již citovaném díle The Coal Question. „[Jevonsem] předpokládaný exponenciální růst poptávky [po uhlí] ve výši 3,5 procenta ročně vycházel z nedávné historie a anticipovaného růstu populace, průmyslu a mezinárodního obchodu" (Bradley 2007: 65, zvýraznění vlastní). Na základě extrapolace momentálního, krátkodobě vyhroceného trendu dospěl Jevons k závěru, že během století vystoupají ceny paliv na „ohrožující" úrovně. Žádal proto i rozsáhlé státní zásahy do ekonomiky, a to například - téměř v merkantilistickém duchu - uvalení vývozní daně tak, aby vytěžené uhlí zůstávalo v Anglii. K uhelné panice, kterou proslulý marginalista prorokoval, však  nakonec nedošlo: „Růst poptávky - tři procenta mezi lety 1865 a 1880, dvě procenta mezi lety 1881 a přelomem století a méně než jedno procento poté - byl mnohem pomalejší, než Jevons předpokládal" (tamtéž: 65).

„Malthusovské neřesti" neunikl ani John Maynard Keynes. Ostatně Malthusovo ekonomické učení částečně připravilo půdu makroekonomickým stabilizačním politikám, jež symbolizují nástup keynesovské revoluce ve třicátých letech minulého století, a to například odmítnutím Sayova zákona či identity úspor a investic (Davis 1998). Není divu, že jej Keynes - na rozdíl od jiných klasiků - pro toto přenesení důrazu na problém agregátní poptávky oceňoval (Holman a kol. 1999). Keynesova „malthusovská neřest" však spočívala v extrapolaci vývoje sklonu ke spotřebě. „Keynes byl přesvědčen, že 19. století bylo ještě érou poměrně vysokého sklonu ke spotřebě, protože národní důchody byly nízké. Ve 20. století, kdy národní důchody vzrostly, bohaté země ,trpí‘ nízkým sklonem ke spotřebě a vysokým sklonem k úsporám" (tamtéž: 367). Keynes vyšel z předpokladu, že vyspělé ekonomiky jeho doby se již pomalu, ale jistě kapitálově nasytily a dodatečná výnosnost investic bude již jen nižší a nižší. Extrapolací tohoto trendu došel k závěru, že se v budoucnu nebudou ekonomickým subjektům vyplácet investice, jelikož výnos - takzvaná mezní efektivita kapitálu - nepřevýší úrokovou mírou. Subjekty tedy budou inklinovat k tezauraci peněz a v investiční činnosti je bude muset v rostoucí míře v rámci stabilizačních programů nahrazovat vláda tak, aby zacelila výpadek v agregátní poptávce způsobený právě nedostatečnými soukromými investicemi.

Ne všichni ekonomové ovšem podlehli „malthusovské neřesti". „Je pravdou, že vyčerpávání ropných či dokonce uhelných ložisek postupuje rychlým tempem. Jeví se však velmi pravděpodobným, že za sto či pět set let se lidé přeorientují na jiné metody výroby tepla a elektřiny. Nikdo neví, zda si tím, že budeme tyto zdroje užívat méně, zbytečně neodepřeme to, co bude lidem jedenadvacátého nebo čtyřiadvacátého století stejně bez užitku" (Mises 1949 [1998]: 383). Mises byl v duchu tradice rakouské ekonomické školy plně přesvědčen, že zdroje nejsou hodnotné sami o sobě, nýbrž jen tehdy, slouží-li lidem v naplňování jejich záměrů.

Ještě dále ovšem subjektivní pohled na nakládání s nerostnými zdroji dotáhl Erich Zimmermann, který hlásal, že „vesmír bez lidí je vesmírem bez zdrojů" (Zimmermann 1933: 3). Zdroje nahlíží jen jako podmíněné záležitosti, které jsou vytvářeny a destruovány změnami v poptávce spotřebitelů. Zdrojem dle Zimmermanna daná přírodnina není, zdrojem se stává (viz Bradley 2007); v 10. století ropa zdrojem nebyla, ve 20. století ano. Toto Zimmermannovo pojetí značně předznamenalo pozdější přístup Juliana Simona, pro nějž je základním zdrojem, jak nazval svoji nejznámější knihu (1981), lidský důvtip a vynalézavost. Ten samý Simon byl mimochodem velkým odpůrcem Ehrlichovým; roku 1980 se oba pánové vsadili: Simon tvrdil, že ceny pěti vybraných surovin během deseti lety klesnou, zatímco Ehrlich vsázel na jejich zdražení - a prohrál (v říjnu 1990 zaslal Simonovi šek na 576,07 dolaru). 

 

Selektivní média

„Malthusovskou neřest", jak ukazují právě i Ehrlichova nenaplněná proroctví a prohrané sázky, lze samozřejmě nalézt i mimo ekonomii. Například v kontextu již zmiňovaného globálního oteplování konkrétně značí to, že fenomén může být způsoben mnohem více, ne-li výhradně, dlouhodobými přirozenými cykly neantropogenního původu, avšak je namísto toho - z důvodu neexistence dostatečně dlouhých časových řad, které by odhalily přirozenou cykličnost - zaměňován s důsledkem ničivé a nešetrné činnosti člověka v posledních desetiletích a takto extrapolován do budoucnosti.  „Malthusovsky" je argumentováno, že nezmění-li člověk zásadně svůj postoj k přírodě a bude-li se chovat jako v uplynulých dekádách, spěje lidstvo nenávratně ke katastrofě. Stav posledních desetiletí je extrapolován do budoucnosti v „zakonzervované" podobě; je ve značné míře opět  - stejně jako v době klasické ekonomie - odhlíženo od dlouhodobých tendencí typu technologického vývoje (od možnosti, že lepší technologie lidstvu v budoucnu umožní potýkat se s případnými změnami klimatu výrazně účinněji než dnes) či od již naznačené možnosti dlouhodobých přirozených cyklů. „Jevy typu globálního oteplování mohou mít souvislost s dlouhými slunečními cykly. Pak platí, že ač je považujeme za důsledky působení člověka, jsou vlastně úplně přirozené," říká již zmíněný Fogel (Kovanda 2009b: 75).

Zatímco však Malthus viděl jako klíčové pro předejití katastrofě v podobě přelidnění to, že každý „začne sám u sebe", aktivací „vnitřních" kontrolních mechanismů, zamezit katastrofě v podobě zkázonosného oteplení mají dnes zejména vlády či různé mezivládní vědecké panely. Katastrofě má být zabráněno „shora", nikoli „zdola".

To ústí ve stav, kdy se vlády a státní úředníci staví do role spasitelů, což jim umožňuje rozšiřovat okruh působnosti a maximalizovat svoji moc. Výrazným pomocníkem jim přitom jsou - kromě pesimistických vědců Ehrlichova typu - média, která ve většině akcentují právě pesimistické vize, čímž u veřejnosti vyvolávají dojem nevyhnutelnosti zásahu, nejlépe samozřejmě z (mezi)vládní úrovně.  „Vědci mají... sklon k většímu optimismu než třeba novináři, což se ukázalo při šetřeních v době nehody jaderné elektrárny Three Mile Island. Vědci byli v poměru deset ku jedné pro další využívání jaderné energie, novináři a média pak ve stejném poměru proti. Neptejte se mě proč," říká Fogel (tamtéž: 75).

Je-li tomu tak obecně, média svým selektivním jednáním skutečně nepřiměřeně zdůrazňují pesimistické scénáře, čímž samozřejmě vychylují společenský diskurs ve prospěch temných proroků. Ostatně i tato tendence může stát v pozadí populárního překroucení Malthusova učení.

 

Literatura:

Boulding, K.: Human Betterment: Beverly Hills, CA: Sage 1985.

Bradley, R.: Resourceship: An Austrian theory of mineral resources: Review of Austrian Economics 20 (2007), s. 63-90.

Brown, L., G. Gardner, B. Halweil: Beyond Malthus. Nineteen Dimensions of the Population Challenge: New York - London, W. W. Norton 1999.

Davis, J.: The Economics of Thomas Robert Malthus: Journal of Economic Literature 36 (1998), č. 3, s. 1502-04.

Ehrlich, P.: The Population Bomb: New York, Ballantine Books 1968.

Gilbert, G.: The Economics of Thomas Robert Malthus: History of Political Economy 31 (1999), č. 3, s. 593-97.

Jevons, W. S.: The coal question: An inquiry concerning the progess of the nation and the probace exhaustion of our coal mines: London, Macmillan 1865.

Hardin, G.: The Ostrich Factor. Our Population Myopia: Oxford, Oxford University Press 1998.

Hollander, S.: The Economics of Thomas Malthus: Toronto, University of Toronto Press 1997.

Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha: C. H. Beck 1999.

Kovanda, L.: Development economics v čase finanční krize. In: Loužek, M. (ed.): Rozvojové země - potřebují pomoc nebo volné trhy? Sborník CEP č. 75/2009, s. 69-77.

Kovanda, L.: Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi: Praha, Mediacop 2009b.

Malthus, T.: An Essay on the Principle of Population and a Summary View. Harmondsworth: Penguin Books [1798] 1970.

Mises von, L.: Human action: A treatise on economics. Auburn, AL: Ludwig von Mises Institute [1949] 1998.

Petersen, W.: A New Look at Malthus: Society 36 (1998), č. 1, s. 60-65.

Ricardová, S.: Conversations with Malthus: History Today 49 (1999), č. 12, s. 47-65.

Simon, J.: The ultimate resource. Princeton, NJ: Princeton University Press 1981.

Tydings, J.: Born to Starve: New York, William Morrow 1970.

Zimmermann, E.: World resources and industries: New York, Harper & Brother 1933.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.28

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   srpen 2016

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031