Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

27. 5. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Obama? To skončí katastrofou (Richard Epstein)

Autor: Lukáš Kovanda

11.04.2010 15:40

Foto Týden - Karel ŠandaRICHARD EPSTEIN, profesor práva a ekonomie Chicagské univerzity, říká: „Obamovi dnes nikdo neřekne, promiňte pane prezidente, ale mýlíte se. Celá administrativa si z prstu vycucává ekonomická data, která jsou úplně groteskní."

  

Zabýváte se i vlivem bohatství na pocit životní spokojenosti. Lze si štěstí koupit? 

Přímá úměra neplatí. Dvakrát více peněz neznamená dvakrát vyšší spokojenost. Zaprvé proto, že dodatečný užitek peněz klesá - nejdříve si za ně kupujeme skutečné nezbytnosti, ovšem s růstem příjmu utrácíme více a více za zbytné až luxusní zboží. A zadruhé, spokojenost do značné míry závisí na nepeněžních statcích. Můj tchán říkával, že máš-li zdraví, máš vše. Sám jsem se ve 25 letech rozhodl, že budu přednášet na univerzitě. Mohl jsem za velké peníze pracovat pro nějakou právní firmu. V té době jsem byl dobrý měl jsem na to. Odhaduji, že za život bych si tak vydělal asi desetkrát více než takto.

 

Jenže by vás to tolik nebavilo.

Přesně tak. A toho rozhodnutí jsem nikdy nelitoval. Mimochodem, jednou z příčin, proč mají teď tolik propíraní bankéři tak nadprůměrné platy, je, že jsou vlastně placeni za to, že nejsou spokojeni. Kontrakty jsou navrženy tak, aby kompenzovaly strast spjatou s tou prací.

 

Proto jste i proti zdanění bankéřských bonusů, jímž teď šermují politici?

Takto jsem to přímo neformuloval. Jsem jen přesvědčen, že bankéřské bonusy nemají podléhat žádnému nadstandardnímu zdanění oproti tomu, jež je běžné u jiných příjmů. Idea, že by se na ně měla uvalit nějaká výjimka, je prostě perverzní.

  

Z jakého důvodu?

Šlo by pak o podkopání smluv, které takové a takové bonusy za takových a takových podmínek ustavují. Je to vnitřní věc bank. Vždycky jsem oponoval zvláštním daním, což je jen způsob, jak zasáhnout určitou skupinu obyvatel, určitý sektor, a ignorovat jinou. Dává to příliš moci politikům. Mohou nadstandardním zdaněním určitých sektorů favorizovat ty zbývající.

  

Něco na způsob rovné daně je tedy obecně nejlepším řešením?

Ano. Vždycky jsem rovnou daň hájil. Limituje totiž svévoli politiků. Obecně je nejlepším řešením pro každou správu věci veřejných rovná daňová struktura. Pak není z hlediska politika možné ničit nepřátele, a zvýhodňovat sebe či přátele, změnami daňových pásem či různými výjimkami.

  

Ale bankéři byli sanováni vládou. Nemá ona pak právo mluvit do jejich smluv?

V případě sanací je to celé složitější. Jakmile vláda sanuje banku, stává se vlastně jejím akcionářem a může z tohoto titulu do jejího vnitřního chodu mluvit mnohem vehementněji. Domnívám se ovšem, že by konkurenční mzdy měly být vypláceny těm zaměstnancům sanované banky, jež pro ni pracují nadále. Prostě těm, kteří se tam i přes rozsáhlá propuštění, jež sanaci předchází nebo ji doprovází, udrží. Obecné přesvědčení veřejnosti je ale nyní jiné: protože vláda ty banky sanovala, všichni jejich pracovníci musejí mít nižší platy. To je velmi nešťastný pohled.

 

Proč?

Celkové investice celé veřejnosti jsou totiž pak chráněny méně, neboť bankovní sektor nedokáže udržet nejlepší lidi. Navíc, někteří bankéři byli přijati až po propuknutí krize. Nyní mají být penalizováni poměrně nižšími mzdami za to, že jen řeší problémy, že uklízejí nepořádek, který udělal někdo jiný?

  

Bankéři jsou však nahlíženi jako ústřední viníci krize. Podle mnohých ekonomů po právu.

Jde hlavně o veřejné roztrpčení nad lidmi, kteří vydělávají více než průměrná osoba. To je velmi nebezpečná, politicky dobře využitelná emoce. Nebezpečná je proto, že společnost jako celek penalizuje své nejlepší lidi, čímž ovšem v důsledku škodí sama sobě. Dobře placení lidé jsou prostě pro společnost jako celek přínosnější než ti průměrně placení. Konkrétně v případě bankéřů: tuhle práci nemůže dělat mnoho lidí. A ti co ji dělat mohou, ji těžko mohou dělat za méně peněz.

  

Mnoho lidí by teď jistě opáčilo, že tomu tak není, že bankéřské povolání je jedno z těch snových.

Ale jak už jsem řekl, s tímto povoláním jsou spojeny nemalé strasti. Zátěž na psychiku je v bankéřské branži enormní a kariéra trvá kratší dobu, než je tomu u mnoha jiných povolání. Ta práce není jednoduchá; mnoho z těch „extra peněz" navíc na mzdách je ve skutečnosti kompenzací za útrapy s ní spojené. Kompenzace je za dvě věci: za stres a za krátkost kariéry.

  

Mnoho ekonomů ale říká, že přehnané bonusy vedly bankéře k tomu, že začali uvažovat až příliš krátkozrace a - lidově řečeno - nahrabávat si horké zisky co nejintenzívněji.

Ano, to je častý argument. Způli má pravdu, způli ne. Jedním z problémů finanční branže je, jak sladit zájmy vrcholných manažerů korporace se zájmy korporace samotné. Jednou z výtek k předchozímu systému odměňování byla ta, že když pracovníci budou odměňováni striktně fixně, nebudou podstupovat riziko. Vždyť i kdyby riskovali, dostanou stejné peníze, jako když budou hrát na jistotu. Tenhle systém byl zavržen a zaměstnanci začali být motivováni tak, že určitý podíl z celkového platu se stal závislým na pohybu trhu, na výkonnosti akcií a tak podobně. To se mi zdá správné. Dobrý systém odměn je mnohem důležitější, než si kritici myslí. Je to know-how, obchodní tajemství každé firmy, jež si přísně střeží, může-li.

 

Váš kolega z Chicagské univerzity Richard Posner (rozhovor autora blogu) loni napsal v reakci na krizi článek „Jak jsem se stal keynesovcem". Co na to říkáte?

Myslím, že je to velká chyba. Vezměte si už třeba jen to, že Keynes sám se těsně po druhé světové válce připojil k těm lidem, kteří předpovídali hlubokou poválečnou recesi. Zcela podcenil fakt, jak příliš se během války rozvinula výroba a jakým způsobem obohatí tyto nové postupy ekonomiku, až přestanou být užívány pro vojenské účely; například automobily, ty byly v letech 1946, 1947 už na mnohem, mnohem vyšší úrovni než v roce 1938. To je typické; keynesovští ekonomové hledí na celkové, značně agregované ukazatele typu celkové spotřeby, celkových investic či celkového daňového příjmu ekonomiky, ale nezaobírají se třeba kvalitativními posuny v rámci těchto agregátů. Celá keynesovská ekonomie, to jsou jen kejkle.

 

Hospodářská politika Obamovy administrativy je ale dnes dirigována lidmi, kteří by takto příkře Keynese neodsoudili, spíše právě naopak.

Už předtím, než se stal Obama prezidentem, jsem předpovídal, a to se potvrzuje, že bude slabý ve čtyřech oblastech: ekonomice škodí zaprvé zvyšováním daní bohatým, zadruhé poskytováním většího prostoru odborům, zatřetí nezvládnutým stimulačním balíčkem v úděsném duchu „Buy American" a začtvrté přesvědčením, že každý má právo na zdravotní péči, aniž by ovšem existoval způsob, jak bude stát takové závazky financovat.

 

Ale třeba zvýšení daní bohatým vidí mnozí ekonomové jako rozumné. Předchozí Bushovy škrty prý přispěly ke krizi.

Bushovy daňové reformy považuji ve skutečnosti velmi úspěšné. Obecně si myslím, že nižší daně jsou úspěchem. Jedním z důvodů, proč se Spojené státy nemohly během velké deprese třicátých let hospodářsky vzpamatovat, byl fakt, že bohatí byli silně zdaněni. Byl to výsledek Hooverova zákona z roku 1932. Nyní vláda opět zvyšuje daň za daní. Správné by bylo zapomenout na stimulační balíček a držet nízké daňové sazby. Takhle míříme vstříc katastrofě.

  

Foto Týden - Karel ŠandaProč to Obamovi někdo neřekne?

Všichni vládní ekonomičtí rádci takříkajíc drží basu. Nikdo se neodchýlí od vytyčeného kursu. Poradci jsou v současnosti - a u republikánů to není jiné - spíše jen ochrannými štíty politických rozhodnutí. Přitom dříve bývali sebevědomí poradci, kteří se politikům nebáli sdělovat i špatné zprávy. Oponovali jim. Dnes už nikdo neřekne, promiňte pane prezidente, ale mýlíte se. Do čí bijící je to v případě reformy zdravotnictví. Administrativa si z prstu vycucává data, která jsou úplně groteskní. Snaží se proklamovat, že největší sociální program minimálně za poslední půlstoletí šetří náklady! To mi prostě rozum nebere. Již delší dobu říkám, že takhle americké dluhopisy ztratí svůj punc bezpečné investice - hodnocení „AAA".

 

Richard Allen Epstein (66)

Rodilý Newyorčan, profesor Chicagské univerzity (a od podzimního semestru Newyorské univerzity) je předním světovým badatelem na pomezi práva a ekonomie. Časopis Legal Affairs ho zařadil mezi dvacítku nejvlivnějších amerických myslitelů v oblasti práva. Pravidelně přispívá například do časopisu Forbes. Českou republiku navštívil u příležitosti zdejšího vydání knihy Právo, ekonomie a politika.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.35

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   květen 2017

PoÚtStČtSoNe
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
293031