Vše v životě záleží na štěstí, praví stoletý nobelista
05.08.2010 07:00
Vše v životě je o štěstí. Toť banální výrok, vyřkne-li jej, dejme tomu, pubertální děvče. Jiný ráz ovšem získává, poví-li ho bezmála stoletý kmet. Tehdy už stojí za zamyšlení. „Štěstí je všechno," řekl autorovi blogu Ronald Coase (už o něm na blogu byla řeč), legendární ekonom, jenž se narodil na sklonku roku 1910 ve Velké Británii. Přednášet začal v roce 1932 na univerzitě ve skotském Dundee. V říjnu toho roku se blýskl přednáškou o tom, jak jsou organizovány průmyslové podniky. V ní shrnul poznatky ze studijního pobytu v Americe, během nějž doslova obcházel firmy a továrny a pídil se potom, proč vlastně existují a proč fungují tak jak fungují. Triviální otázky... ale právě na ty bývají nesnadné odpovědi. Coase za tu svoji odpověď získal v roce 1991 - 54 let od vydání klíčové studie na dané téma („Povaha firmy") - Nobelovu cenu za ekonomii.
U příležitosti udělení ceny sepsal stručnou autobiografii, v jejímž závěru praví, že prožil zajímavý a úspěšný život, ale že téměř vždy bylo to, co dělal, určeno okolnostmi, které nemohl žádným způsobem ovlivnit, které si zkrátka nemohl vybrat. Proto je prý štěstí tak důležité. „V životě nemůžete jednoduše vybírat, aby se děly jen dobré věci," konstatuje v rozhovoru na prahu stovky. Sebelepší ekonom - ale jistě to platí o jakékoliv jiné profesi - nebude úspěšný, nedostane-li se mu potřebná dávka štístka.
Někdy je navíc třeba čekat docela dlouho, než se náklonnost paní Štěstěny projeví. Nenechat se odradit. I legendy totiž mnohdy začínají jako přehlížený dotěrný hmyz. Ani Coase nebyl výjimkou. „Někdy v roce 1944 jsem pracoval na vládním úřadě pro záležitosti války. Pomáhal jsem tehdy se statistikou lidem, kteří dojednávali půjčku Spojených států Velké Británii," vzpomíná. Jisté jednání vedl i s hlavním asistentem Johna Maynarda Keynese, národohospodáře, jenž byl již tehdy podobnou legendou, jakou je dnes Coase. „Když jsme takhle jednali, sám Keynes vešel do místnosti," vybavuje si Coase. „Asistent mě představil - pravil: „Tohle je pan Coase, pomáhá nám se statistikou. Znáte ho?" Keynes mi podal ruku, letmo mě změřil pohledem. Odvětil: „Ne, nemyslím, že bych ho znal." A odkráčel".
I tak vypadá setkání legend. Legend, jejichž štěstí se projevilo s odstupem několika desetiletí.
Lukáš Kovanda, Chicago
PS: Rozhovor s Ronaldem Coasem se na blogu brzy objeví.
Vytisknout
Poslat
