Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

17. 10. 2017
Rubrika: Po(p)střehy

Přichází dluhová katastrofa?

Autor: Lukáš Kovanda

10.10.2010 00:01

Probíhající dluhová krize je nevyhnutelným pokračováním finanční krize let 2007 až 2009. Zatímco ikonickými proroky finanční krize se stali praktičtí ekonomové, investoři, jako Peter Schiff (rozhovor autora blogu) či Meredith Whitneyová, za proroky krize dluhové už lze dost dobře označit akademické ekonomy Kennetha Rogoffa (rozhovor autora blogu) z Harvardu a Carmen Reinhartovou z Marylandské univerzity. Akademici si tak částečně napravují reputaci - anglická královna již se jich nebude tázat, proč zaspali jako v případě krize finanční...

Proroctví Rogoffa a Reinhartové je vyřknuto na stránkách knihy, kterou společně začali psát už v roce 2003 a jež je v překladu provokativně nazvána Tentokrát je to jiné (This Time Is Different). Vlastně nejde ani tak o proroctví, jako spíše o další důkaz, že v ekonomii, jak říkal loni zesnulý doyen hospodářské vědy Paul Samuelson, je vše stále dokola a že to vlastně téměř nikdy není jiné (odtud ona provokace v názvu veleúspěšné knihy). Historie se zkrátka opakuje, jak oba autoři dokladují na statistických datech za posledních osm set let - včerejší finanční krize se transformují do dnešních krizí vládního dluhu. Prostě s tím, jak státy sanují ztráty bank a dalších finančních institucí, dochází k „zespolečenštění" soukromých ztrát. „Veřejný dluh stoupá po finanční krizi v průměru o osmdesát procent během tří let," píší. Pokud to tentokrát nebude jiné, vyústí prý finanční krize z let 2007 až 2009 nejen v krizi státního dluhu, ale přivede též některé státy na pokraj bankrotu - k vyhlášení platební neschopnosti. Důvod, proč by to mělo dopadnout jinak, podle autorů neexistuje - popsaný cyklus byl patrný už v Anglii čtrnáctého století. A poté znova a znova v nejrůznějších koutech světa. Tak jako po zimě dříve či později přijde jaro, po finanční krizi prostě musí přijít dluhová krize.

Ostatně už dnes je tu řada horkých adeptů a zdaleka nejde jen o hojně medializované případy z poslední doby, tedy Dubaj a Řecko. Humbuk, jenž se spustil kolem zadlužení těchto dvou států, z globálního hlediska nepříliš významných, přehlušuje varování těch, kteří upozorňují na obdobné problémy v mnohem důležitějších ekonomikách. „Britské problémy jsou v jistých ohledech podobné těm řeckým," řekl autorovi blogu duchovní otec eura Robert Mundell, laureát Nobelovy ceny za ekonomii. „Londýnská vláda utrácí, nač dlouhodobě nemá, Britové mají tudíž také fiskální problém - jako Řekové." A pokračuje: „Rozpočty bobtnají po celém světě, třeba v Japonsku je to ještě horší: podíl tamního dluhu k celkovému produktu činí 180 procent."

Každopádně symbolem dluhové krize se na jaře 2010 stalo Řecko, země, v níž problémy s dluhy postoupily zatím nejdále. Tak daleko, že mediální nálepka „řecká tragédie" nebyla příliš od věci. Obavy z řeckého scénáře jsou ovšem stále patrnější i v dalších evropských, hlavně tedy jihoevropských, ekonomikách. Ty nejohroženější začala finanční média označovat nelichotivě jako PIGS - Portugalsko, Itálie, Řecko (Greece) a Španělsko (Spain). I proto může být poučné se detailněji podívat na to, jak se vlastně země typu Řecka ocitne na pokraji státního bankrotu. 

(Staro)řecká tragédie sestávala z pěti fází: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofy. Uplatněme nyní tyto fáze na detailní popis hospodářské „tragédie" současného Řecka.

Začněme expozicí.

Cesta vstříc dluhovým problémům země byla nastoupena již roku 1974, kdy se podařilo obnovit demokracii. To poslední, co si vlády od té doby přály, byl návrat vojenské junty k moci. Proto uplácely občanstvo, aby tak nezažehly jiskřičku nespokojenosti, která by mohla dát vzplanout rozsáhlejšímu občanskému neklidu a nahrát tak vojenskému převratu či jiné změně režimu. Uplácení obyvatelstva se v průběhu let projevilo značnými schodky, jež financovaly veřejný sektor, penzijní systém a sociální programy. Na slušné státní peníze měly automatický nárok například dcery generálů - snad aby jejich otce definitivně opustil stesk za tvrdou vládou armády. Žádný div, že podíl dluhu Řecka k hrubému domácímu produktu země zůstává nad úrovní jednoho sta procent již od roku 1993.

Až do začlenění do eurozóny však Řecko umazávalo dluh prostřednictvím devalvace drachmy. Po přijetí eura v roce 2001 tato možnost samozřejmě odpadla. Na druhou stranu si ovšem tamní vláda mohla levněji půjčovat, jelikož investoři do řeckých dluhopisů se po začlenění země do eurozóny spokojovali s nižšími výnosy (neboť klesla rizikovost investice do řeckého dluhu). To Řecku umožnilo žít dalších sedm osm let na dluh. Až do příchodu finanční krize. Její důsledky tvrdě zasáhly dva klíčové sektory řecké ekonomiky, turistický ruch a loďařství. Nastala - přidržíme-li se pojmosloví antických dramat - kolize.

Začátkem listopadu 2009 pak řecká vláda šokovala trhy, když předložila návrh rozpočtu, jenž počítal se schodkem ve výši 12,7 procenta hrubého domácího produktu, tedy dvakrát více, než činil předchozí „nástřel". Reakce na sebe nenechala dlouho čekat - během prosince snížily řeckému dluhu „známku" všechny tři klíčové agentury, Standard & Poor's, Moody's i Fitch. Kolize plynule přešla v krizi, jíž se musela (nejen) z důvodu řeckého členství v eurozóně zabývat celá Evropa, ne-li celý svět. Řecko je z globálního hlediska, jak je uvedeno výše, poměrně nevýznamné, avšak jeho dluhové problémy měly v tak citlivé době na trzích tíživé psychologické důsledky.

S novým rokem se Řecko zavázalo výrazně snížit deficit, jenže to už se o trhy dávno pokoušela panika. Křehké oživování po finanční krizi bylo vážně ohroženo, oheň na střeše. Jako pověstné přilití oleje do plamene posloužila aféra, při níž vyšlo najevo, že Řecko zaplatilo počátkem milénia investiční bance Goldman Sachs a dalším stovky milionů dolarů za provedení důmyslných transakcí, jež ukryly skutečnou výši zadlužení země. Nejkřiklavější byla právě kauza týkající Goldman Sachs: od roku 2002 asistovala tato, tehdy ještě investiční banka u celkem deseti prodejů řeckých vládních dluhopisů. V souhrnu na úpisech vydělala zhruba miliardu dolarů. Problém je v tom, že před zahájením těchto prodejů provedla transakci, jež je označována jako takzvaný měnový swap. V jejím rámci bylo přibližně deset miliard dolarů řeckého dluhu převedeno z amerických dolarů a jenů na eura, a to za použití historických směnných kursů. Tato operace opticky snížila velikost zadlužení jihoevropské země. Nebyl to jediný švindl s řeckými účty. V roce 2004 Eurostat konstatoval, že rozpočtová statistika, na jejímž základě země o tři roky dříve do měnové unie vstoupila, masivně podhodnotila výši rozpočtového deficitu, jež byla jedním ze čtyř klíčových kritérií pro přijetí eura (maximálně mohla činit v poměru tři procenta poměru k hrubému domácímu produktu).

To Řecko nám byl čert dlužen, začalo se tak nejspíše honit hlavou nejednomu z "euromantiků", jak zanícené zastánce jednotné Evropy častuje německý profesor ekonomie Roland Vaubel. Projekt eurozóny prochází ve věku jedenácti let prvním zátěžovým testem a v Bruselu to už nějaký čas zavání nervozitou. Hledají se omyly i viníci - a též mimo rýsovací prkna evropských sociálních inženýrů. "Kdo je Standard & Poor's, jen tak mimochodem?" řečnicky se ústy svého mluvčího na jaře tázal Olli Rehn, eurokomisař pro měnové záležitosti. Bruselští zkrátka poznali, jaký vliv mají - z předešlé finanční krize nechvalně proslulé - ratingové agentury a jejich hodnocení a zjevně pocítili tím být dosti frustrováni. S každým zhoršením ratingu totiž zdražuje řecký (či třeba portugalský nebo španělský) dluh o miliardy - a stejně tak se zvyšují náklady eurosanací.

Ze tří ratingových agentur, které opanovaly svět, jsou první dvě - Standard & Poor's, Moody's - tělem i duší americké, zatímco ta relativně nejmenší (stále však velmi vlivná) Fitch je nyní vlastněna francouzským kapitálem. Oligopolní převaha tohoto tria je patrně dána i tím, že až do roku 2006 měly výhradně zmíněné tři agentury přisouzenu zvláštní licenci Nationally Recognized Statistical Ratings Organization, udělovanou americkou Komisí pro burzy a cenné papíry. Licence vyústila v převis poptávky nad nabídkou dané branži; firmy i státy dychtily, aby jejich akcie či dluhopisy ohodnotila některá z licencovaných agentur "velké trojky" - a žádná jiná. S rozvojem inovací na finančních trzích se přitom počet produktů k hodnocení nebývale rozrostl. A tak zatímco v roce 1986 pracovalo ve Standard & Poor's čtyřicet analytiků, v roce 2000 už to bylo padesátkrát tolik. Nejde přitom o snový džob. Oproti bankám či jiným finančním společnostem platí ratingové agentury poměrně mizerně, a tak jsou jejich analytici zahlcení a přepracovaní, píše v loňské studii The Role of Ratings in the Subprime Mortgage Crisis ekonom Akos Rona-Tas z Kalifornské univerzity. Zatímco však v případě finanční krize i ratingoví analytici opravdu zaspali (možná záměrně), v případě nynější krize dluhové jen dělají svoji práci. A to se euromantikům včetně komisaře Rehna moc nelíbí.

Evropské vlády však nakonec musely chtě nechtě zpanikařeným trhům ustoupit. Lépe řečeno, přijít s něčím, co by je uklidnilo. Tak se stalo po dlouhých nočních jednáních 9. května 2010. Eurounijní sedmadvacítka se vytáhla s obřím garančním balíkem. „Tenhle balík dokazuje, že budeme bránit euro, ať to stojí cokoli," nechal se na tiskové konferenci poté slyšet Rehn. Aby zabránily povážlivému oslabování eura a rozšíření řecké krize do jiných zemí, eurovlády trhům předestřely plán záchranného balíku v celkové výši až 750 miliard eur: Fond evropské finanční stability (European Financial Stability Facility) bude schopen v případě potřeby poskytnout státům eurozóny půjčky až do výše 440 miliard eur; 60 miliard eur pak do balíku putuje prostřednictvím evropského mechanismu finanční stabilizace, který stojí a padá se zárukami Evropské komise, jež užívá rozpočtu Evropské unie coby zástavy; a 250 miliard „přihazuje" Mezinárodní měnový fond (MMF).

Zatímco staří Řekové měli ve zvyku pálit kusy hovězího masa, jen aby potěšili své bohy, polovina zeměkoule tak o několik tisíc let později obětuje stamiliardy, aby vyvedla "nové Řeky" z dluhové pasti - v pojmosloví antických dramat jsme ve fázi peripetie. Spálené hovězí i obří záchranný balík pojí více než jen souvislost s Řeckem; jde o způsob, jímž lidský rod svádí boj s Neznámem. Když naši dávní předkové obětovali to, co jim bylo drahé - včetně zlata či bližních, měli za to, že si Neznámo, síly boží, nakloní. Když dnes eurozóna ve spolupráci s MMF dává všanc mraky peněz, doufají jejich představitelé podobně: že Neznámo - nevyzpytatelné síly tržní - získají na svou stranu.

Ekonomové Paul Frijters a Juan Barón nastiňují ve studii The Cult of Theoi: Economic Uncertainty and Religion ideu, že božstva odjakživa zosobňovala vtíravou nejistotu - tedy Neznámo - stran budoucnosti, s níž se každý člověk musí utkávat dnes a denně. Lidé činili oběti, aby dobře sklidili, vyhráli v boji či měli zdravé děti. Neboť největší nejistota obestírá to, co bude po smrti, lze pak zbožnost brát jako investici do života po životě; čím je kdo zbožnější, tím lépe s ním síly boží naloží po smrti.

Rozvoj vědy včetně ekonomie Neznámo přetváří. Jak však v řečené studii autoři na sérii experimentů s vysokoškolskými studenty prokazují, i vzdělaní lidé dneška činí oběti, když čelí Neznámu, konkrétně nejistotě ohledně budoucích ekonomických výnosů vlastních činů. Obětují přitom více, je-li ono Neznámo zosobněno; autoři toho docílili tím, že je pojmenovali "Theoi". Toto zosobnění totiž vyvolalo dojem, že Neznámo je nejméně tak mocné jako sami lidé a je dobré mu prokázat službu - učinit oběť -, stejně jako si lidé sami navzájem prokazují služby.

Když imaginárnímu "Theoi" obětují univerzitní studenti, pak příliš nepřekvapí, že obří oběti chce činit lidstvo - či alespoň jeho část - ve jménu boje s globálním oteplováním nebo s řeckou dluhovou krizí. Spletitost těchto jevů, na něž je věda krátká (viz fakt, že pouze pár ekonomů, Doktorů Zkáz, předpovědělo finanční krizi; viz stále vysoce nejednoznačné závěry debaty kolem globálního oteplování), umocňuje nejistotu s nimi spjatou - jevy jsou pro nás tím, čím byly hromy a blesky pro naše předky. A jako nemusela zastavit bouři dívka-oběť vržená z útesu, trhy nemusejí uklidnit garance eurozóny a MMF a oteplování nemusejí potlačit miliardy dané na boj s ním.

Zbytečné miliardy, marné oběti. Dojde v Řecku na katastrofu?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.51

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   říjen 2017

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031