Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

4. 12. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Nejsme roboti. Na tom vydělávám (Richard Thaler)

Autor: Lukáš Kovanda

26.12.2010 13:00

Foto Lukáš KovandaRICHARD THALER, profesor ekonomie na Chicagské univerzitě, říká: "Jak na americké deficity? Ať vláda prodá rozhlasové a televizní kmitočty. Aš se zbaví vojenských základen."

Spojené státy jsou stiženy obřími schodky. Jako řešení navrhujete například rozprodej části kmitočtového spektra pro rozhlasové a televizní vysílání...

Ano a možná by se měly prodat i některé vojenské základny. Existuje zkrátka spousta možností. Vláda mnoho majetku vlastní už jen z historických důvodů. Radím rovněž britské vládě. Tam není ani tolik vojenských základen jako věznic. Žaláře to přitom nejsou vůbec malé a navíc jsou umístěny v drahých lokalitách, třeba přímo v Londýně. To nedává žádný smysl. Doporučuji, ať přestěhují věznice padesát mil za Londýn. Ale to je jenom jedno z mnoha řešení. Další věcí je, že určitě lze mnohem lépe využívat technologií - v mnoha sférách.

Například?

V naší knize Nudge (v překladu Pošťouchnutí; spoluautorem je právník Cass Sunstein, pozn. red.) navrhujeme zpřístupňování informací, například firemních či podnikových, elektronicky. Jeden z příkladů udává, že stane-li se tak, sníží se doba, za niž je možno provést audit třeba takové banky, ze 70 na dva dny. Přesně v takových sférách je stále značný prostor pro růst efektivity. I z hlediska státní správy. Vystačíme pak s mnohem menší vládou, s mnohem menším, levnějším státem.

Lepší dostupnost informací, vyšší transparentnost, to je podle vás, tuším, i zásadní recept, jak zabránit opakování krize.

Určitě. Je to první, co bych požadoval jako prevenci. Samozřejmě, vedle záležitostí, jako je vyšší kapitálová přiměřenost bank a tak podobně. Ostatně myslím, že vyšší transparentnost usnadní život nejen „navenek", z hlediska regulátorů, ale i „dovnitř" těch firem či bank. Napsal jsem nedávno článek pro New York Times, v němž jsem se zamýšlel nad finanční krizí a debaklem kolem ropné skvrny v Mexickém zálivu. Podstatou obou těchto neblahých jevů je skutečnost, že vysoká komplexita současného světa - ať už ve sféře financí či těžby - zamezuje firmám samotným i regulátorům vědět do všech detailů, oč běží.

A vyšší transparentnost to vyřeší?

Mám na mysli vyšší transparentnost „dovnitř", v rámci firem. Ta usnadní život i firmám samým. Finanční krize ostatně vznikla i proto, že nejvyšší šéfové dotčených bank a finančních institucí v mnoha případech neměli dobrý přehled o tom, co se v daném ústavu děje. Jde prostě o to, ulehčit práci jak vrcholným orgánům firem, tak regulačním orgánům státu. Zrovna o něčem podobném teď píšu další článek pro New York Times (rozhovor je přerušován telefonáty zpovídaného, jenž má na krku uzávěrku, s editorem listu).

O čem píšete?

O fotbale. Uvažuji nad rozhodčími. To jsou svého druhu vlastně také regulátoři - regulují sportovní klání. Jedna z četných kritik knihy Nudge nám vyčítá, že máme regulátory za bezchybné, téměř vševědoucí. Tak tomu ale vůbec není. V článku proto argumentuji, že navrhované regulace by měly situaci regulátorům usnadňovat. Je to jako s pomezním sudím v kopané - třeba ofsajd nemůže fyzicky spatřit, neboť by to zahrnovalo pozorování dvou odlišných míst v jeden moment. Zlehčuji to a podotýkám, že aby tomu tak nebylo, aby mohli být rozhodčí vševidoucí a vševědoucí, museli by být obdařeni viděním sluky. To je pták, jehož zorné pole činí celých 360 stupňů. Jelikož sudí nejsou sluky, je třeba jim situaci co nejvíce usnadnit. Pravidlo ofsajdu by tak mohlo být změněno třeba tak, aby bylo provinění pískáno teprve tehdy, když je útočník celým tělem za obráncem, a nikoli pouze jeho částí, jako je tomu nyní. Pak sudí ofsajd snadněji odhalí. Ulehčí jim to život. A snadněji lze regulovat třeba i finance.

Radíte britské vládě, doporučujete reformy kopané, píšete do New York Times. Vidím, že o názory předního behaviorálního ekonoma je značný zájem. Bude ekonomie jako taková po krizi více behaviorální (viz Proč jsou mouchy v pisoárech níže)? Promění se v dohledné době ekonomie?

Odpověď na to je „ne". I ve vědě, ekonomii nevyjímaje, platí, že lidé své názory v zásadě nemění. Vystihuje to onen letitý postřeh, že k pokroku ve vědě dochází pohřeb za pohřbem. Podobor behaviorální ekonomie existuje třicet let a je o něj značný zájem hlavně u mladých badatelů. Finanční krize určitě přinutí mnoho lidí, aby znovu posoudili své názorové pozice. Ale stane se tak patrně jen do určité míry. Jak jsem řekl loni na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, neviděl jsem nikoho, kdo by přiznal, že udělal chybu.

Ani bankéře?

Nikoho. Ani bankéře, ani regulátory, ani akademiky. Nebylo slyšet žádné znělé „mea culpa". Pravda, Alan Greenspan (bývalý šéf americké centrální banky, pozn. red.) jako jediný své „mea culpa" pronesl. On už ovšem regulátorem není. A já myslím, že spousta dalších lidí chybovala. Banky, které přežily, banky, které nepřežily, regulátoři z jedné země, regulátoři z druhé země. Děje se toho teď hodně, ale že bychom slýchali zrovna nějaká přiznání chyb, to moc ne.

Vy jste krizi předpověděl?

Ne. Nejsem makroekonom. Určitě jsem ale četl, co psal Robert Shiller (jeden z mála akademických ekonomů, kteří již před krizí upozorňovali na neblahý vývoj nemovitostního trhu v USA, pozn. red.). Předpověděl jsem ji vlastně pouze svému bratrovi; měl rozjetý značný byznys v nemovitostech v Arizoně, což je stát krizí hodně zasažený, a já mu ještě před jejím propuknutím řekl, že je úplný cvok, když do toho tak jde. Ale to se pochopitelně nepočítá.

Myslíte, že ekonomů, kteří krizi předpověděli, bylo skutečně tak málo, jak nyní často slýcháme?

Mnoho lidí ji určitě nepředpovědělo. Lze je spočítat na prstech jedné ruky.

Takže ne víc než pět?

Ano, vybavuji si tak tři - Shillera, mého kolegu Ragu Rajana a možná... jak se jen jmenuje... Nouriela Roubiniho. A myslím, že ona idea v ekonomii, jež má finanční trhy za dokonale efektivní, za takové, že cena, jež se na nich ustaví, vždy odráží autentickou hodnotu statku či služby, je nyní hodně otřesená. Ne pouze kvůli této krizi, ale i kvůli internetové bublině, kvůli japonské stagnaci po roce 1990, kvůli burzovnímu krachu v roce 1987.

Je to šance právě pro behaviorální ekonomy? Mluví se o jejich vlivu na prezidenta Obamu. Do jaké míry je to pravda? Četl jsem i to, že jste jeho osobním přítelem.

Nejsem Obamův přítel. Setkal jsem se s ním dvakrát nebo třikrát. Ale můj spolupracovník Cass Sunstein se s ním kamarádí dlouhá léta. Nyní pro něj pracuje jako regulační car (vede úřad informačních a regulatorních záležitostí Bílého domu, pozn. red.). Zrovna včera jsem měl ve Washingtonu projev ohledně role behaviorální ekonomie v Obamově administrativě; domnívám se, že v administrativě pracuje mnoho behaviorálních ekonomů, hlavně v úřadu správy a rozpočtu. Lidé jako Cass nebo Peter Orszag, který v administrativě působil donedávna, jsou myšlenkám behaviorální ekonomie velmi oddáni. Navíc tam je řada lidí, kteří nejsou přímo behaviorálními ekonomy, ale chovají k tomuto směru značné sympatie.

Behaviorální ekonomie vás živí nejen coby akademika, ale i jako finančníka. Jak úspěšná společnost Fuller & Thaler Asset Management vlastně je? Kolik máte klientů?

Ve správě máme zhruba miliardu dolarů, takže to není nic malinkatého. Naší ústřední strategií je být úspěšný, tedy „porážet" trh jako celek. „Neporážíme" jej však každý rok, to není jednoduché. Hypotéza efektivních finančních trhů má dvě komponenty: první praví, že ceny se rovnají autentické hodnotě, a druhá, že trh nelze „porazit". Ta druhá složka je dle mého v zásadě pravdivá - trh „porážet" jde, ale je to nesmírně obtížné.

Jaká je vaše specifi cká strategie? Je možné říci, že usilujete o kapitalizaci lidských uchýlení od racionálního konání?

Ano, to to přesně vystihuje. Snažíme se investovat do akcií, o nichž se domníváme, že tržní aktéři jsou v názoru na ně systematicky uchýlení.

Můžete uvést příklad?

Zaměřujeme se na tituly, o nichž například vyjde najevo nějaká nová příznivá zpráva, třeba lepší než očekávaný čtvrtletní zisk. Analytici tíhnou k tomu, být „jako přikovaní" k odhadům učiněným v minulosti, ještě před zveřejněním té kladné novinky. Nemusejí tedy reagovat odpovídajícím způsobem a další výhled dané firmy črtají pesimističtěji, než jaký skutečně bude. Uchýlení analytiků od racionálního jednání, ono „přikování", tedy způsobuje, že titul je podhodnocen. Na tom se pak snažíme profitovat. V jistém smyslu usilujeme o to, předpovědět chování - a uchýlení -těch, kdo sami předpovídají.

Firmy obchodované na burze jsou však často sledovány množstvím analytiků. Je možné, aby ti všichni byli davově uchýleni?

Dlužno dodat, že tato naše strategie funguje lépe u malých společností než u těch větších. To dává smysl, neboť, jak říkáte, takový Microsoft, IBM nebo Exxon sleduje a analyzuje kdekdo. Ale u menších společností tomu tak zdaleka není. Když nějakou menší
firmu monitorují třeba jen jeden dva analytici, je mnohem pravděpodobnější, že tam nějaká odchylka bude.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Chicago.



Richard Thaler (65)

Přední světový behaviorální ekonom (viz Proč jsou mouchy v pisoárech níže) přednáší na Obchodní fakultě Chicagské univerzity. V letošním roce byl často zmiňován jako horký adept na zisk Nobelovy ceny za ekonomii. Činný je i mimo akademickou půdu. Společně s finančníkem Russellem Fullerem vede investiční společnost Fuller & Thaler Asset Management, v jejíž řídící radě zasedá kromě jiných i Daniel Kahneman, laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2002, původním povoláním psycholog.



Proč jsou mouchy v pisoárech

Behaviorální ekonomie, jejímž je Thaler předním představitelem, vychází z předpokladu, že lidé nejsou roboti, jimž jsou emoce zcela cizí. Ano, tak nějak nahlíží na člověka standardní, učebnicová ekonomie, aby pak mohla na těchto zjednodušených předpokladech konstruovat teoretické modely. Jenže behaviorálním ekonomům se to zdá málo realistické, a tak se inspirují psychology, zejména teorií rozhodování, a snoubí jejich přístupy s onou učebnicovou ekonomií. A vida, člověk v jejich podání přestává být vždy racionálním robotem a stává se více "člověčím" - omezeně racionálním. Samozřejmě, teoretické modely, jež na člověka takto nahlížejí, se všemi jeho uchýleními od racionálního konání, jsou komplexnější a často složitější než ty, v nichž jsou lidé popsáni coby roboti, jejichž jednání je tudíž dobře popsatelné a předpovídatelé.

V rámci behaviorální ekonomie prosazuje Thaler (a jeho spolupracovník Cass Sunstein) i myšlenku takzvaného libertariánského paternalismu. "Ten název jsme vybrali proto, aby provokoval. V tom uspěl. Na akademické půdě je rozdmýchání nějaké té kontroverze dobrou věcí," pochvaluje si Thaler. Oxymóron je to ale prý jen zdánlivě. Podle autorů je totiž možné, aby státní i privátní instituce ovlivňovaly chování lidí (což je onen "paternalismus"), aniž je potlačena svoboda volby (proto adjektivum "libertariánský").

Pro příklad se lze vydat třeba na veřejné pánské záchodky. Pojem "vizuální naváděcí systém" je obchodním označením pro obrázek, nejčastěji zpodobnění mouchy domácí (ale může to být třeba i svíčka či drobný portrét herečky Jane Fondové a jiné), jenž je vykreslen uvnitř pisoárové mušle, v místech, kam by mělo být mířeno, přijde-li na muže potřeba vyžadující nedlouhou společnost urinálu. První moucha tohoto ražení se usídlila uvnitř mušle na amsterdamském letišti Schiphol. To bylo někdy koncem osmdesátých a muší mušle zakrátko prožily exodus do celého světa. Aby také ne, šlo o nesmírně efektivní zlepšovák: jejich instalace vedla letištní uklízecí čety, pro něž platí cosi jako "škoda každé potřeby, jež dopadne vedle", i jejich nadřízené k zajímavému poznání - nepořádek plynoucí z "dopadu vedle", z netrefení pisoáru poklesl o osmdesát procent. Muži měli najednou nač mířit - na vizualizaci zástupce hmyzí říše - a "naváděli" mnohem spolehlivěji na cíl - do nitra urinálu, a nikoli na podlahu. Není známo, kolik členů uklízecí čety tehdy připravila moucha o práci, ale vizuální naváděcí systémy tohoto typu zakrátko dobyly nejen "ony místnosti" letištních hal, leč též restaurací a jiných objektů, kde je frekvence nutnosti vykonat potřebu taková, že o osmdesát procent menší nepořádek značí významné finanční úspory na úklidu.

Právě příběh pisoárové mouchy oživují Thaler a Sunstein ve svém předloňském bestselleru Nudge ("Pošťouchnutí"). V duchu libertariánského paternalismu rozvíjejí myšlenku, že rozhodnutí člověka je ovlivněno i rozvržením (pořadím) možností, z nichž volí - takzvanou "architekturou výběru". A efektivnější než si výběr kýžené možnosti vynutit je navrhnout "architekturu" tak, aby si (dobrovolně) zvolil, co my chceme. "My" přitom může označovat manažery supermarketů, kteří detailně promýšlejí umístění zboží, bankéře, kteří pečlivě volí pořadí navržených spořicích programů, či správce (nejen) schipholských toalet, kteří namalují mouchu tam, kam je nejekonomičtější, aby muži "naváděli".

Jenže libertariánský paternalismus má řadu kritiků, a to nejen kvůli kontroverznímu pojmenování. „My" totiž může značit i státní úředníky. „Libertariánští paternalisté příliš nezvažují míru, s níž obhajují vládní zásahy do ekonomiky, které mají - jak míní - vylepšit výsledky rozhodovacích procesů na úrovni privátní sféry," řekl autorovi blogu v roce 2008 ekonom Mario Rizzo z Newyorské univerzity. Autoři Nudge dle Rizza například také uvádějí, že Američané často nevyužívají možnosti účastnit se penzijních programů, které jsou částečně hrazeny zaměstnavatelem - takzvaných 401(k) programů. Thaler se Sunsteinem říkají, že tradičně je tomu tak, že dokud daný zaměstnanec nepodepíše, že se programu účastnit chce, má se za to, že takový zájem nemá. Thaler se Sunsteinem to celé navrhují otočit: Dokud nepodepíšete, že se účastnit nechcete, jste automaticky v programu. „Není ale jasné, zda má vláda legislativně vynucovat na zaměstnavateli ono automatické zařazení do programu (dokud zaměstnanec neřekne „ne"), či nikoli. Není jasné, kde role státu začíná a kde končí; zda jenom radí, nebo vynucuje," říká Rizzo: „Ve skutečnosti se pak podobná opatření mohou stát zbraní v ruce silných zájmových skupin, například penzijních fondů."

Podle Rizza je tedy nejlepší nechat rozhodnutí na zaměstnanci samotném. Jenže autoři Nudge argumentují - a vycházejí přitom z psychologických výzkumů -, že lidé tíhnou k tomu zachovávat status quo, a že tedy nemění jednou ustavený způsob jednání, dokud se neobjeví dostatečně přesvědčivý podnět pro to, aby tak učinili. Jinými slovy, lidé jsou obyčejně ve stádiu „mouchy, snězte si mě", i když jsou tím sami proti sobě. Je pak prý žádoucí, aby je kdosi pošťouchl (odtud název celé knihy) v kýženém směru k tomu, co je pro ně samotné vlastně příznivé, jenže si to neuvědomují. I kvůli finanční krizi - a kritikům navzdory - získávají přístupy Thalera a Sunsteina na popularitě. Jejich myšlením je ovlivněn i sám prezident Barack Obama. Možná, že stát 21. století již nebude vodit občany za ručičku, ale bude je jen „pošťouchávat".



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.38

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   prosinec 2016

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031