Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

26. 6. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Obama, to je celý Bush. K hyperinflaci není daleko (Peter Boettke)

Autor: Lukáš Kovanda

17.04.2011 00:01

Foto Týden - Karel ŠandaPETER BOETTKE, americký profesor ekonomie, říká: „Máme teď na výběr ze dvou možností: buď natiskneme nové kvantum dolarů a octneme se na prahu hyperinflace, anebo řádně „osekáme" vládu a její výdaje."   

Americká centrální banka nyní do ekonomiky pumpuje nové miliardy dolarů v závratné míře. Dočkají se proto Spojené státy - a s nimi i zbytek světa - rapidní inflace? Jakou míru inflace čekáte, řekněme, v roce 2015?

Myslím, že do roku 2015 dosáhne americká inflace dvojciferných hodnot. Už Adam Smith, zakladatel moderní ekonomie, popisuje ve svém klasickém díle Bohatství národů oblíbený trik politiků: nejdříve nakupit enormní dluh a pak se snažit jej splatit znehodnocením měny, tedy tištěním nových peněz. Státy USA, jako je Kalifornie, New York, Michigan nebo New Jersey jsou tak v úplně stejných podmínkách jako Portugalsko, Řecko či Španělsko.

Mnozí ekonomové - a nejen představitelé centrální banky USA - ale ono pumpování hájí. Třeba Paul Krugman, laureát Nobelovy ceny a vlivný komentátor listu New York Times, ještě naznačuje, že banka pumpuje příliš málo miliard.

Ano, Krugman, ten ví vždy všechno nejlíp. Musím vám říci, že největším rozčarováním, šokem, překvapením mé profesionální kariéry - jež se datuje od roku 1986 -, nebyl ani třeba  rozpad sovětského bloku a následná ekonomická transformace či podobné historické události, nýbrž to, jak se mnozí ekonomové právě Krugmanova typu na podzim roku 2008 (v době kritické fáze finanční krize, pozn. red.) rychle a snadno vrátili k myšlenkám Johna Maynarda Keynese ze třicátých let. Zpanikařili a začali hlásat primitivní keynesovství, primitivní intervencionismus, primitivní politiku státních intervencí do chodu trhů.

Politici na to dobře slyší...

Samozřejmě. Keynesovství je doktrína pro politiky jak stvořená. Říká jim vše, co chtějí slyšet. Že mohou utrácet bez omezení a že to nakonec bude pro ekonomiku dobré. Nyní však potřebujeme nikoli utrácení, ale spoření. Potřebujeme investice, a to jsou v zásadě jen přeměněné úspory. Musíme tedy provádět opatření, která lidi podněcují ke spoření.

Může být důvodem, proč již řada ekonomů opustila Obamovu administrativu, i to, že keynesovské recepty prostě nezabraly a Spojené státy jsou na tom hospodářsky pořád mdle?

Je třeba si uvědomit, že Obamův ekonomický tým nečiní nic jiného, než předtím dělali Bushovi ekonomové. Obama je prostě jako Bush. A nyní, kvůli zásahu v Lybii, to platí nejen pro oblast hospodářskou, ale i mezinárodně-politickou. Obama přitom svoji kampaň postavil na sloganech o změně a naději. Nikdy ovšem té „změně", ani té „naději" nedal reálný obsah. Šlo jen o líbivá hesla. Lidi si za ně dosadili, co si sami přáli.

Bude prezidentem i ve druhém funkčním období?

Zřejmě ano. Republikáni dle mého nebudou schopni postavit proti němu kohokoli kloudného. Je však třeba si uvědomit ještě něco: jako není velkého rozdílu mezi Obamou a Bushem, nebylo ani velkého rozdílu mezi Bushem na začátku a na konci jeho funkčního období. Prvním jeho zásadním opatřením byla rozsáhlá vládní podpora ocelářskému průmyslu. Tím úplně posledním krokem zase sanace a rozsáhlá vládní podpora finančnímu sektoru. Bush byl zkrátka intervencionistou, jenž se protržní rétorikou jen zaštiťoval.

Mnozí mu to spolkli. Či chtěli spolknout.

Právě proto to říkám. Nynější stav americké ekonomiky není výsledkem nějakého bezuzdného kapitalismu, jak tvrdí levice. Ta praví, že nedávná krize a recese jsou výsledkem toho, že lidem bylo dáno příliš mnoho volnosti, že trhy nebyly dostatečně regulačně spoutány. Ve skutečnosti ovšem ani za Bushe, ani za Obamy nešlo o tržní ekonomiku. To jenom velcí hráči, velké firmy a korporace s napojením na vládu, dobývali svoji rentu. Když totiž seznali, že zisky se privatizují a ztráty se budou zespolečenšťovat, začali hrát pochopitelně velmi rizikově - rizikově investovali a doslova „gamblovali" s našimi penězi.

Je šance na nějaký posun směrem od keynesovských intervencí směrem k opravdu protržním opatřením?  

Tomuto posunu nyní nesmírně nahrává krize veřejného zadlužení. Politici se k ní budou muset postavit čelem. Podívejme se do historie. V roce 1964 Barry Goldwater neuspěl v boji o prezidentské křeslo - jeho program byl protržní, klasicky liberální, konzervativní. V roce 1980 Ronald Reagan s tím samým programem úspěch slavil. Mezitím, v sedmdesátých letech, se totiž stačily zdiskreditovat postupy a myšlenky státního intervencionismu, jelikož přivodily hospodářské krize, třeba v Kalifornii. Když nyní pohlédnete na to, co se děje - opět - v Kalifornii, co se děje v New Jersey, v Illinois, v Michiganu, je jasné, že je třeba to razantně řešit. Vždyť v takovém Detroitu nyní žije méně lidí než v padesátých letech, to vylidnění je strašlivé. Je to jako kdyby země třetího světa byla vklíněná mezi zcela vyspělé státy. A to po všech těch pokusech sanovat tamní průmysl. Děsivé.

Jak to tedy řešit?

Právě přehodnocením role vlády - její velikosti a rozsahu jejích činností. Státní intervencionismus bude přitom třeba razantně oklestit nikoli z ideologických důvodů - jak se o to já a mí přátelé už léta snažíme -, ale z ryze praktických příčin. Bude prostě třeba zaplatit všechny účty, splatit všechny dluhy. Budeme mít na výběr ze dvou možností: buď natiskneme nové kvantum dolarů a octneme se na prahu hyperinflace, anebo řádné „osekáme" vládu a její výdaje.

Takže jste v tomto smyslu optimista?

Ano, jsem. Kvůli krizi máme velkou šanci posunout názor veřejnosti velmi pozitivním směrem.

A co názor ostatních ekonomů? Ti jsou mnohdy stále v zajetí keynesovských myšlenek.

Rozlišuji ekonomii hlavního proudu, a ekonomii hlavní linie. Ekonomie hlavní linie má své kořeny u již zmíněného Adama Smithe, Davida Huma, ve skotském osvícenství. Sdílí přesvědčení o samoregulaci trhů, přesvědčení, že trhy nejlépe fungují, jsou-li ponechány samy sobě - samozřejmě při dodržování zásad soukromého vlastnictví. Velké, nepodložené boomy a ničivá splasknutí pak jsou vlastně jen výsledkem vládních zásahů a intervencí. Ekonomie hlavního proudu je naopak to, co je mezi ekonomy momentálně módní. Jako když se v roce 2008 dostal do módy Keynes.

To znamená, že se ekonomie hlavního proudu velmi odchýlila od ekonomie hlavní linie?

Ano. A právě v takových časech, jak ukazuje historický vývoj, získávají autenticky protržní ekonomové opět na autoritě, neboť nejviditelněji usilují o přimknutí hlavního proudu zpět k hlavní linii. V době, kdy je hlavní proud velmi blízko hlavní linii, totiž žádných korektivních myšlenek není příliš třeba. Vezměte si, že s krizí se do módy vrátil nejen Keynes, ale svým způsobem i Friedrich Hayek (liberální, protržní ekonom proslulý zejména ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století; klíčový oponent Keynese, pozn. red.). Znáte to rapové video?

Ano, vím, co máte na mysli.

Na YouTube má už nějaké dva miliony shlédnutí, to je fenomenální. Ale kdybych navrhl, že udělám video, v němž rapují zesnulí velikáni ekonomie, Hayek a Keynes, před krizí, třeba v roce 2006, nejspíš byste mi řekl, že je to totální mrhání časem.

Takže opětovný nástup protržních ekonomů, Hayekových stoupenců, a tím pádem i protžních opatření je již jen otázkou času?

Jinou cestu z nynější fiskální krize zkrátka nevidím. Charles Dickens ve svých Zlých časech vlastně kritizoval ekonomy. Když jeho hrdina opovržlivě vyřkl, „Ale vy jste ekonom", měl tím na mysli právě protržní ekonomy. Když John Steinbeck napsal během velké hospodářské krize Hrozny hněvu, vykreslil ekonomy coby chlápky libující si v tržních samoregulacích. To je v pořádku, levicová kulturní elita vždy opovrhovala hlavní linií ekonomie. Ať už to byl Dickens nebo třeba Thomas Carlyle, který ostatně přišel s pojmenováním ekonomie coby „mrzuté vědy". Největším padouchem je ve Zlých časech muž věřící ve fakta. Ekonom. Ekonom hlavní linie. Musíme dostat ekonomii zpět na tuto linii. Musíme opět ustavit samoregulující se ekonomiku, v níž bude opravdu a spravedlivě fungovat mechanismus zisků a ztrát. Ekonomiku, v níž jednají svobodní jedinci, kteří jsou plně odpovědní za své činy a jednání.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

 

Peter Boettke (51)  

Profesor ekonomie na Univerzitě George Masona působí rovněž na London School of Economics. Je vůdčím současným představitelem takzvané rakouské školy ekonomie (ač má tato škola svůj původ v Rakousku-Uhersku, hlavně ve Vídni, po druhé světové válce se rozvíjí zejména v USA), která hájí liberální, protržní principy a upozorňuje na škodlivost většiny vládních intervencí. Boettke, otec dvou synů a bývalý basketbalový kouč, přijel do Prahy u příležitosti českého vydání jeho knihy Robustní politická ekonomie pro 21. století.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.29

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červen 2016

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930