Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

29. 5. 2016
Rubrika: Hovory s ekonomy

Světu hrozí nedostatek vody (Peter Brabeck-Letmathe)

Autor: Lukáš Kovanda

22.05.2011 00:01

Poznámka na úvod: Tato blogová rubrika se jmenuje "Hovory s ekonomy" a až doposud svým obsahem název, až na výjimku, plně pečetila. Nyní se ovšem zjevuje hovor s ne-ekonomem, korporátním šéfem. Zcela "mimo mísu" ale nebude, a to je příčinou jeho zařazení, poněvadž pan Brabeck-Lethmate se v interview věnuje obecným hospodářským problémům (a názor prvního muže největší potravinářské firmy světa má jistě značnou váhu), přičemž podnikových otázek, specifických pro Nestlé, se dotýká vysloveně okrajově.

***

Foto Týden - Robert SedmíkPETER BRABECK-LETMATHE, předseda představenstva společnosti Nestlé, říká: „Už nynější spotřeba vody převyšuje míru, již ještě lze přirozeně znovu doplnit. Hrozí proto i nedostatek potravin."

Varujete před hrozbou nedostatku vody. Máme se obávat vodních válek? Stane se voda ropou 21. století, jak praví někteří experti?

Voda je nejdůležitější a nejcennější zdroj, který máme. V nejhorším lze žít bez ropy, ale v žádném případě nemůžeme žít bez vody. Voda je život. A povede tlak na tento zdroj k válkám? Domnívám se, že to je velmi negativní způsob, jak se na věc dívat. Vždy jsem se na to snažil hledět jinak - může tlak na vodu vést k tomu, že se lidé dají dohromady a budou spolupracovat? Když si třeba vezmete situaci na Blízkém východě, jediné projekty, které i v nejhorších situacích a během nejtěžších politických tenzí dokázaly dát dohromady Palestinu a Izrael, byly ty vodohospodářské.

Dobře. A bude cena vody v příštích desetiletích stoupat?

Problém s vodou tkví v tom, že na ni nelze pohlížet z globální perspektivy. Problémy s vodou jsou lokálního, nikoli ovšem národního, charakteru. Jeden litr vody v Praze nemá stejnou hodnotu jako litr vody na Sahaře, v Pandžábu nebo někde na americkém Středozápadě. Hodnota vody závisí kromě toho také na ročním období. Příliš mnoho vody je stejně negativní jako její nedostatek. Typickým příkladem jsou záplavy a povodně - třeba ty nedávné v Pákistánu. Nelze vůbec říci, že tam byl nedostatek vody, naneštěstí to však nebyla voda pitná. Zdroje pitné vody byly naopak tou živelní katastrofou ničeny. Voda tedy není ropa - její hodnota závisí na tom, kde, kdy a jak je dostupná.

Je přesto možné obecně říci, že voda bude vzácnější?

Už nynější spotřeba převyšuje míru, jež může být přirozeně opět doplněna. Spotřeba vody je neudržitelná. Vodu lze doplnit třeba i zužitkováním takzvané fosilní vody, která vznikla před stovkami tisíc let, ale ani takové doplnění nebude dostatečné. Do roku 2030 tedy nastane vážný nedostatek vody, jak uzavírají odborné studie. Nebude se nám dostávat přibližně čtyřicet procent potřebné vody.

Platí to i pro Evropu? Pro Českou republiku?

To opět záleží na tom, o které části Evropy mluvíme. Mluvíme-li o Španělsku, situace bude dost odlišná od situace v České republice. Česká republika sdílí to privilegium, že se nachází v oblasti deštěm zavlažovaných půd. Proto si nemyslím, že Česká republika bude mít problémy s dodávkami vody.

Takže se to bude týkat hlavně zemí, jako je zmíněné Španělsko?

Ano. Ale lokální problémy s vodou mohou vyústit v problém globální - v globální nedostatek potravin. Vody je totiž třeba pro produkci potravin pro lidstvo. Rozhodující potravinoví dodavatelé, jako jsou Spojené státy, části Evropy, Austrálie, Argentina, Indie, Pákistán či Čína, řeší přitom problémy s vodou již dnes. Vskutku, i takové Spojené státy už v současnosti musí řešit závažné problémy s dodávkami vody.

Proto říkáte, že nedostatek vody ústí v nedostatek potravin?

Přesně tak. To je problém, jenž je mi jako představiteli jedné z vedoucích potravinářských firem na světě velmi blízký. Problémy s vodou ovlivní ceny a dodávky zemědělských surovin a potravin. Nezapomeňme, že 92 procent využívané vody se upotřebí v zemědělství. Skrze zemědělství se tedy z toho stává globální problém. Co hůř, vede to i ke skutečnosti, že se s vodou virtuálně obchoduje.

Co tím myslíte?

Dám příklad. Až do roku 2009 produkovala Saúdská Arábie pšenici. Vyvážela ji. Exportovala tři miliony tun té obiloviny. Pak se tam však kvůli problémům s dodávkami vody rozhodli přestat s produkcí pšenice, a naopak ji začali dovážet. Ve skutečnosti však tím, co dovážejí, je virtuální voda. Obchod se samozřejmě vždy týká v prvé řadě obilí, ale prostřednictvím směny obilí se vlastně směňuje i voda, jež byla nutná pro jeho vypěstování.

Jak reálné toto riziko nedostatku potravin podle vás je? Co proti této hrozbě činit?

Myslím, že základem tlaku na ceny potravin, jehož jsme nyní svědky, jsou jednak fundamentální, a jednak dočasné aspekty. Fundamentální aspekty souvisí s demografickou situací. Každou vteřinu máme na světě dva další lidi, jež je třeba nasytit. A každou vteřinu máme také o 0,2 hektaru orné půdy méně - kvůli erozím. Dalším faktem je, že je třeba jednoho litru vody na každou kalorii, kterou získáváme z plodin, z obilí. Je dále třeba deseti litrů vody na každou kalorii živočišného původu. Stamiliony a stamiliony lidí se navíc přestávají potýkat s extrémní chudobou, jejich životní úroveň stoupá a začínají konzumovat více masa. Takové zlepšování životních standardů enormní části světové populace výrazně zesiluje poptávku po surovinách a zejména právě po mase. To vše v době, kdy to s růstem produktivity v zemědělství není kdovíjak slavné.

Jak to?

Produktivita v zemědělství poprvé po třiceti letech roste pomaleji než světová populace. Klíčovým důvodem je, že se dostatečně nepoužívají technologie a že je zemědělství podinvestováno. Je proto si třeba uvědomit, že potřebujeme nové investice do zemědělství a nové výzkumné aktivity v této sféře.

Je z tohoto úhlu pohledu aktuální růst cen potravin na světových trzích pozitivním znamením? S rostoucími cenami totiž stoupají výnosy zemědělců, a tím pádem i motivace v tomto sektoru investovat. 

Z takového úhlu pohledu to vskutku pozitivní je. Problémem však zůstává, že nízkopříjmové skupiny, které vydávají sedmdesát osmdesát procent svého příjmu za jídlo, opět hladoví - uvrhá je to zpět do extrémní chudoby. Proto si nemyslím, že to je ta nejlepší cesta, jak se s problémem utkat. Soudím, že při provedení určitých politických rozhodnutí by ty ceny vůbec nemusely být tak vysoko.

Domníváte se, že rostoucí ceny potravin stojí za nedávnými bouřemi v arabském světě?

Není pochyb o tom, že bouře v Tunisku či například Egyptě začaly tehdy, když tamní vlády musely zvednout ceny základních potravin. To byl začátek všeho. Až pak se z toho stalo politikum - ale na začátku byly právě rostoucí ceny potravin.

Bude růst cen potravin i nadále pokračovat - v dalších měsících, ne-li letech? Nebo jde také trochu o bublinu?

Nemyslím si, že jde o bublinu. Jedná se o strukturální přizpůsobení cen. Ty byly po řadu let deflačně stlačeny. Ceny potravin v reálném vyjádření klesaly v uplynulých pětadvaceti až třiceti letech.

Foto Týden - Robert SedmíkKvůli rostoucí produktivitě?

Kvůli rostoucí produktivitě, kvůli zelené revoluci. Při stagnující produktivitě jsme nyní opět ve fázi, kdy ceny potravin začínají růst. To je fundamentální strukturální změna. Ceny ale ovlivňují, jak jsem již řekl, i dočasné aspekty, například povodně, třeba ty vzpomínané pákistánské, nebo sucha v Austrálii či Argentině. Pak jsou tu dočasné aspekty typu občanské války v Pobřeží Slonoviny, které je hlavním producentem kakaa - občanská válka jeho ceny přechodně zvyšuje. Dalším fenoménem, který ovšem vidím jako v jistém smyslu irelevantní, je vstup finančního průmyslu na komoditní trhy.

Máte na mysli i spekulanty?

Ano. Ale problém s růstem cen potravin nezačíná u spekulantů. Začneme-li právě jejich potíráním, začneme na špatném konci.

Spekulace v oblasti potravin jsou tedy na vzestupu?

O to není pochyb. Po finanční krizi finanční sektor „objevuje" komoditní trhy a mnohem aktivněji na těchto trzích participuje. Jsou tak investovány velké peníze, což rozkolísává ceny. Více než na vzestup či propad cen potravin má vstup finančního sektoru vliv právě na jejich rozkmitání.

Můžeme z růstu cen vinit i další faktor - politiku levných peněz, kterou nyní praktikují klíčové světové centrální banky? Někteří tvrdí, že například politika americké centrální banky je částečně zodpovědná za vzestup cen potravin.

Nejsem ekonom, možná nerozumím všemu, ale nemyslím si, že to má zásadnější význam v sektoru zemědělských komodit.

Máte po ruce nějakou předpověď, jak se budou ceny potravin vyvíjet v příštích, řekněme, pěti letech?

Nastávají specifické situace, jež ovlivňují například ty vzpomínané ceny kakaa. Jakmile odezní specifická situace, třeba občanská válka v Pobřeží Slonoviny, cena suroviny bude opět určována nabídkou a poptávkou.

Mám na mysli vývoj cen s přihlédnutím k oněm fundamentálním, nikoli dočasným, faktorům.

Ceny surovin budou stále výrazně výše, než byly v minulosti. Existuje rovněž velmi silný vztah mezi cenami energií a cenami komodit či zemědělských surovin. Ceny ropy jsou totiž v zemědělství velmi důležitým vstupem - ceny hnojiv a tak podobně závisí na cenách ropy. Dokud budou ceny ropy relativně vysoké, bude to mít dopad na zemědělství. Celkově bych řekl, že vidím prostor pro další růst cen surovin a potravin v následujících letech. Nemyslím si, že se tyto ceny vrátí zpět na úrovně, kde byly před rokem 2007 či 2008.

Obavy z vzácných, tudíž drahých potravin, z nedostatku obživy pro lidstvo, z hladomorů jsou předkládány již stovky let, minimálně od časů Thomase Malthuse. Dosud se však nikdy nenaplnily.

Neříkám, že směřujeme k hladomorům. Říkám, že v současnosti hladoví 1,2 miliardy lidí. To je velké číslo. Cílem takzvaných Millenium Goals bylo snížit tuto cifru na 500 milionů. Byli jsme na cestě ke snížení této cifry na 700 milionů, ale nyní jsme opět vysoko nad jednou miliardou. To je sociálně nepřijatelné.

Malthuse mi to připomíná v té vaší argumentaci, že populace rostě rychleji než produktivita v zemědělském sektoru.

Produktivita v zemědělství vlastně ani neroste - kvůli politickým rozhodnutím. Pokud je například v USA učiněno rozhodnutí, že 35 procent kukuřičných plodin nenajde své využití při produkci potravin, nýbrž při výrobě biopaliv, tak je to politické rozhodnutí. Rozhodnutí, že v Evropě nechceme používat geneticky modifikované potraviny, je rovněž politické - není tomu tak proto, že bychom snad například neměli dostatečné technologické zázemí. Chápu ovšem, že v Evropě tyto potraviny nemusíme chtít využívat, neboť tu nepotřebujeme zvyšovat výnosnost produkce. Ale dělat vše proto, abychom zabránili tomu, aby je využívaly ty země, jež je urgentně potřebují, to je také politické rozhodnutí.

Domníváte se tedy, že podpora biopaliv byla politickou chybou?

O tom není pochyb. Nemělo nikdy existovat nic jako „jídlo coby palivo". A když dnes učiníme jediné rozhodnutí - už žádné jídlo coby palivo - mohu vás ujistit, že ceny potravin půjdou okamžitě dolů.

I podpora biopaliv tedy stojí za růstem cen potravin?

Je to jeden z rozhodujících faktorů. Už jsem říkal, že jsou tu i další faktory, ale jeden z těch nejvíce rozhodujících je právě používání jídla coby paliva.

Takže byste doporučil politikům, aby přestali s dotacemi na podporu biopaliv?

Jednoznačně. Říkal jsem to několikrát a říkám to zase - je pro mě morálně neobhájitelné, aby jídlo bylo používáno coby palivo, když současně hladoví více než miliarda lidí.

Hlásal jste to samé době, kdy byly tyto dotační programy uváděny?

Říkal jsem to samé, co dnes. Ale pochopte, nemám vůbec nic proti tomu, aby třeba listy kukuřice, která se užije na výkrm dobytka, byly použity na výrobu biomasy. Na tom neshledávám nic špatného. Jedna z nejlepších biomas, v niž velmi věřím, je ta vzniklá z mořských řas. Proč? Protože na její výrobu je používána slaná voda. A ony řasy zase vstřebávají oxid uhličitý. Obojího máme dostatek. Výsledkem je tak produkt, která je velmi užitečným biopalivem. Ale používat na biopaliva kukuřici, kterou lze využít na výkrm dobytka, a tudíž na produkci masa, to je nesmysl - to je nerozum.

Kromě bioaliv kritizujete i takzvaný fair trade...

Nejsem nějakým zapřísáhlým kritikem fair trade. Nestlé má dokonce v portfoliu několik fair trade produktů a spolupracujeme též s fair trade asociacemi. Říkám spíše to, že nejférovější obchod je volný obchod čili free trade.

Proč přesně?

Na jedné straně dotujeme export do rozvojových zemí, takže  ničíme jejich cenovou úroveň dumpingovými cenami, a poté, protože z toho máme špatné svědomí, se zaklínáme, že musíme tamním farmářům platit více - a činíme tak prostřednictvím fair trade. To je tedy jen jakási očista svědomí. Nejprve je třeba zajistit, aby byl obchod opravdu „free": rozvojové země musí mít skutečnou příležitost vyvážet i na naše trhy. A pak musíme zajistit, aby tamní farmáři měli přístup k technologiím, aby jejich děti chodily do školy a tak dále. To je jistě správná věc, a proto spolupracujeme s fair trade organizacemi. Ale nelze jen spoléhat na fair trade, když tím navíc zároveň popíráme free trade.

Do jaké míry se mají velké firmy vůbec angažovat v podpoře vzdělání, v podpoře rozvojových regionů? Narážím na váš postoj k té takzvané corporate social responsibility.

Nevěřím, že jakákoli firma, jež funguje dlouhodobě udržitelně musí něco vracet veřejnosti. Nevěřím, že taková firma musí provádět filantropii, aby obhájila svoji korporátní společenskou zodpovědnost. Každá firma potřebuje ještě předtím, než začne fungovat, dvě věci. Zaprvé peníze - ty pocházejí od našich akcionářů  - a zadruhé právo svoji činnost vykonávat, které pochází od společnosti jako celku. Toto právo bereme mnohdy za automatické, ale pohledem nazpět, třeba do období socialismu ve střední a východní Evropě, zjišťujeme, že ještě poměrně nedávno tomu tak nebylo. Protože máme odpovědnost vůči našim akcionářům, kteří poskytují peníze, máme ji i vůči společnosti jako celku. Vrcholným cílem firmy je vytvářet hodnotu - jak pro akcionáře, tak pro společnost. A pakliže tak činí, není žádný důvod něco vracet zpět. Nic veřejnosti, společnosti jako celku, nekrademe, nic ji nebereme. Naopak pomáháme vytvářet hodnoty, pomáháme veřejnosti - prostřednictvím vytváření pracovních míst, prostřednictvím daní, které platíme, prostřednictvím zisku, který pomáhá například penzijním fondům, prostřednictvím technologické asistence farmářům a tak dále.

Není koncentrace v potravinářském sektoru přílišná? Nepoškozuje oslabováním konkurenčních tlaků konečného spotřebitele?

Podívejte se, Nestlé je zdaleka největší potravinářskou firmou. Je vedoucí firmou na světě dodávající rychloobrátkové zboží. Přesto - náš tržní podíl je nějakých 1,6 či 1,7 procenta. Takže když má s přehledem největší firma takovýto tržní podíl, o nějaké koncentraci trhu nemůže být řeč. V Číně jsme na šesté pozici a první čtyři nebo pět firem jsou místní, lokální dodavatelé. V potravinářském odvětví je trh extrémně otevřený - rozhodně není koncentrovaný. Deset největších multinárodních korporací, myslím, má tržní podíl sotva přesahující dvacet procent.

Vycházím z toho, že v mnoha odlišných, od sebe značně vzdálených zemích vidím na pultech a v regálech mnohdy ty samé produkty, produkty stejných firem. Zdá se mi pak, že koncentrace trhu vzrůstá. Ve Švýcarsku jsou často shodné potravinové či nápojové produkty, s týmiž obchodními jmény, jako v Číně a tak podobně.

Opět - ve Švýcarsku nejsme nijak přehnaně velcí. Jsme jen velmi malou částí celkového švýcarského trhu.

Je koncentrace nyní vyšší než na počátku vaší kariéry?

Ani to ne. Řekl bych, že je dokonce menší. Vezměte si indonéskou firmu President. Ta v době, kdy jsem začínal, neexistovala. A dnes je to jedna z vedoucí potravinářských firem na světě.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

 

Foto Týden - Robert SedmíkPeter Brabeck-Letmathe (66)

Rodilý Rakušan působí ve švýcarském potravinářském kolosu Nestlé od roku 1968. V osmdesátých letech například šéfoval divizím firmy v jihoamerických zemích, poté byl „převelen" do centrály ve Vevey. Roku 1997 se stal generálním ředitelem Nestlé a o osm let později předsedou představenstva. V roce 2008 opustil post generálního ředitele a z pozice předsedy představenstva se věnuje i obecnějším problémům, které se potravinářství dotýkají, například otázkám dostupnosti pitné vody či problematice biopaliv. Otec tří dětí a milovník hor zasedá rovněž v nejvyšších orgánech společností L'Oréal, Credit Suisse Group, Exxon Mobil a dalších.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  9.06

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   květen 2016

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031