Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

28. 4. 2017
Rubrika: Pop-ekonomie

"YOU DUMB SHIT!!!" řvával manažer. Teď je symbolem úspěchu

Autor: Lukáš Kovanda

19.05.2011 00:01

Není úspěch jako úspěch. Podstatné je, jak jej bylo dosaženo. Úspěch vědce, sportovce či chirurga se může ve své podstatě hodně lišit od úspěchu politika či šéfa velké firmy.

Nobelova cena. Těžko bychom hledali jednoznačnější měřítko úspěchu. Lichotí jak vrcholným politikům, tak špičkovým badatelům či věhlasným literátům - tedy lidem, kteří už ve své profesi něco dokázali a jsou na úspěch tak trochu zvyklí. Přesto je pro ně právě Nobelova cena, získají-li ji, něčím výjimečným.

Je totiž výrazem uznání od kolegů v branži či jinak významných lidí. Je výrazem uznání konkurentů, kteří zároveň právě proto dobře vědí, proč si ji laureát zasluhuje. „Uznání od ostatních, to je jedna z nejdůležitějších věcí v životě - důležitější než peníze," řekl před třemi lety v rozhovoru autorovi blogu Bruno Frey, profesor ekonomie z Curyšské univerzity, který dlouhá léta zkoumá to, co činí lidi v životě spokojenými - je průkopníkem takzvané „ekonomie štěstí", která snoubí vhledy ekonomie a psychologie.

Frak a král

Ronald Coase, další proslulý ekonom, emeritní profesor Chicagské univerzity, Nobelovu cenu získal. Pravda, musel si na ni počkat více než půl století. Oceněn byl totiž roku 1991 kromě jiného i za odbornou studii, již sepsal v roce 1937. Coase je však úspěšný ještě v jiné rovině. Dožil se stovky. Protloukat se životem tak obratně, že si člověk může vychutnat dort po sfouknutí stovky svíček, to je jistě úspěch. I když samozřejmě dobrá genetická výbava a štěstí také dělají své. „Myslím, že v životě všechno závisí na štěstí," vyjevil Coase loni autorovi blogu - ještě coby „pouze" 99letý. „Nelze totiž jen tak předpovídat, co se stane." Od stoletého kmeta, veleúspěšného ve svém oboru, mají taková slova patřičnou váhu.

Ano, v životě lze opravdu jen těžko předpovídat. Předpovídání je těžké, obzvláště ohledně budoucnosti, praví klasik. Coase například v roce 1937 vůbec nemohl předpovídat, že se za ekonomii vůbec nějaká Nobelova cena bude někdy udílet (tak se děje až od roku 1969). Jeho motivací při psaní oné převratné studie tedy rozhodně nemohla být vidina červeného koberce, fraku a švédského krále, jenž mu s úsměvem předává zlatou medaili se jménem vynálezce dynamitu. Snažil se prostě „jen" napsat co nejobjevnější, vskutku originální práci, jež posune lidské poznání.

Ale právě v tom možná tkví tajemství úspěchu. Skutečně úspěšní lidé dosahují svých ambiciózních cílů nepřímo, křivolace. Tak alespoň v knize Obliquity (lze přeložit právě jako „Křivolakost") míní John Kay, prominentní britský ekonom, jenž píše pravidelné sloupky pro list Financial Times. Nejbohatší nejsou nutně ti, kteří si bohatství vetknou jako svůj životní cíl, nejspokojenější pak nejsou nutně ti, kteří si za životní prioritu určí právě dosažení tak blaženého stavu, argumentuje Kay. A platí to nejen pro lidi, nýbrž třeba i pro celá města. „Plánovaná, důmyslně projektovaná města, jako je Canberra či Brasília, jsou bez jiskry, bez atmosféry, bez života; opravdu skvostné metropole typu Paříže či Londýna vznikaly v běhu staletí, aniž by jejich celkový rozvoj významněji řídil jakýkoli projektant," všímá si Kay.

Úspěch města tkví v jeho malebnosti, a té je nejlépe dosahováno coby postranního produktu přirozeného, evolučního rozvoje. Stejně tak je tomu v životě lidí. Sláva, bohatství, úspěch bývají zpravidla postranním produktem talentu, píle, snahy, zápalu, odříkání, dobrého nápadu či třeba invenčnosti. A ano, samozřejmě i štěstí, jak přiznává Coase. To však samo o sobě stačí málokdy.

Přeceněný talent

Jenže lidé - ti méně úspěšní - mnohdy vidí v nedostatku štěstí (v nadbytku smůly) naprosto zásadní příčinu svého neúspěchu. Žehrají na osud, o sto šest čtou příručky Jak být úspěšný (což je většinou k ničemu - opravdu úspěšní lidé, například nobelisté, je totiž nepíší, mají na práci podstatnější věci, jejich čas je drahý a vědí, že za úspěchem se jde „křivolace", bez univerzálního receptu), vymlouvají se na okolnosti, na rodiče, na špatné geny. Takový Anders Ericsson, profesor psychologie z Floridské státní univerzity, by se tomuto žehrání nejspíše pořádně vysmál. Již několik desetiletí bádá nad tím, proč jsou jistí lidé v jistých aktivitách tak dobří, tak úspěšní.   

Před více než třiceti lety uskutečnil jeden experiment (viz článek). Účastníci pokusu poslouchali náhodně diktovaná čísla a posloupnost měli poté zopakovat. „Po dvaceti hodinách tréninku došlo hned u prvního účastníka k významnému posunu: počet číslic, které si byl schopen zapamatovat, stouplo ze sedmi na dvacet," vzpomíná Ericsson. „Po dvou stech hodinách tréninku už měl pamatováka na osmdesát cifer."

Ericsson postupně nabyl přesvědčení, že schopnost pamatovat si je převážně výsledkem kognitivního cvičení. Jinými slovy, sebepropastnější rozdíl dvou lidí ve vrozené inklinaci pamatovat si může být rychle vyzmizíkován. Stačí, když přírodou skoupěji obdařený člověk začne trénovat a naučí se dobře „dekódovat" informaci. Nejlepším způsobem, jak se dekódování naučit, je postupovat v souladu s tím, co Ericsson nazývá „zamýšlenou praxí". Zamýšlená praxe - to není jen dril. Spíše spočívá ve stanovení si určitých konkrétních cílů, v získávání pravidelné zpětné vazby a v koncentraci na techniku spíše než na výsledek. Opět ona „křivolakost".

Před pěti lety shrnul Ericsson s kolegy své bádání v knize Cambridge Handbook of Expertise and Expert Performance. Uvádějí, že zamýšlená praxe hraje roli nejen při snaze zapamatovat si cifry, leč i ve sportu, fotbale i golfu, v hraní Scrabble či šachů, v psaní, v obchodování s akciemi, v chirurgii. Nejpodstatnější, co autoři z výzkumu vyvozují, je, že to, co označujeme jako talent, je vysoce přeceňováno. Neboli i ti úplně nejlepší vděčí za svůj úspěch hlavně sobě, ne tomu, co dostali do vínku, jak je příroda geneticky vybavila. K dokonalosti vede praxe.

Hlas srdce

Z toho všeho plyne několik zásadních ponaučení. Zaprvé, v životě je dobré následovat „hlas srdce", tedy hledat uplatnění v tom, co nás skutečně baví, a nikoli v tom, co si pragmaticky zvolíme například kvůli prestiži či penězům. Jen pro co se dokážeme skutečně nadchnout, budeme tvrdě trénovat, a máme reálnou šanci v tom vyniknout (pak ty peníze či prestiž ostatně přijdou jaksi „samy"). Vzdáme-li snahu stát se druhým Mozartem nebo Beckhamem, není to proto, že máme pro hudbu či fotbal málo talentu, jak nejspíše odevzdaně vyřkneme, nýbrž proto, že nám chybí dostatečné nadšení, zápal a ochota tvrdě makat a dostat se na špici.

Pavel Pelikán, český ekonom působící dlouhá léta ve Švédsku, říká, že „rozpoznat talent vyžaduje talent". Rozpoznat talent vyžaduje tedy zejména nepodléhat rušivým vlivům, které nám brání následovat hlas srdce. Sem patří přebujelé lpění na materii a společenském postavení či třeba až nezdravé podléhání vlivu socioekonomické skupiny, k níž - jak jsme přesvědčeni - náležíme.

To nás vrací k vzpomínanému Freyovi, „ekonomovi štěstí". „Jak být v životě šťastný? Univerzální doporučení vyslovit nelze, lze jen podat několik „zlepšováků". Zásadní je určitě nepřeceňovat materiální statky," říká. „Lpění na materii je psychologickým uchýlením: takové auto nebo byt jsou mnohem více viditelné. Lidé si snáze představí, vizualizují, jak to bude vypadat, až si tyhle věci dopřejí. Je jednoduché toužit po mercedesu. Mnohem obtížnější je docenit hluboké přátelství."

Druhé ponaučení je ještě obecnější. Jestliže o úspěchu rozhodujeme my sami mnohem více než příroda, jde o jasný argument proti rovnostářskému uspořádání společnosti. Je-li úspěch odměnou za píli, úsilí i čas obětovaný tréninku, a nikoli něčím, co nám „spadne do klína", pak je nemorální trestat úspěšné například progresivním zdaněním či pracovní trh jinak deformovat. Neúspěšní, nejsou-li jimi z objektivních příčin, například z důvodu těžké nemoci, a není-li trh deformován, pak platí daň nikoli proto, že měli smůlu, ale proto, že nedokázali následovat hlas srdce či proto, že je nebyli s to následovat tak aktivně jako úspěšnější. Je plně obhájitelné, že se tato daň projeví například v podobě nižších příjmů či nižšího postavení.

Zkur***** Google!

To vše je hezké, leč realita je krapet složitější. Lze zhruba argumentovat, že výše uvedené platí ve vědě, ve sportu, v umění, v lékařství. Tam je dost dobře zřejmé, kdo je úspěšný, kdo ne, i to, že za oním úspěchem je skryta opravdu píle, odříkání, zamýšlená praxe, schopnost následovat hlas srdce a rozpoznat talent. Ale co taková politika? Co velký byznys? Je i v těchto významných sférách lidské aktivity úspěch - a ano, vrcholní politici i přední byznysmeni jsou obecně považováni za úspěšné, za elitu - odměnou za zmíněné charakterové vlastnosti a schopnosti?

Jaké jsou vlastně charakterové vlastnosti třeba těch nejúspěšnějších byznysmenů, korporátních vládců? Co je předurčuje k úspěchu?

„Zas***** Eric Schmidt je zkur***** haj**! Pohřbím toho zkur***** vlastníma rukama. Měl jsem to udělat už dávno. Udělám to zas! Zaříznu zkur***** Google." Takto nepublikovatelně hřímal Steven Ballmer (viz článek), výkonný šéf Microsoftu, jedné z nejúspěšnějších firem světa posledního čtvrtstoletí. Nezapomněl přitom mrsknout židlí napříč zasedací místností. Celý incident popisuje Richard Tedlow v knize Andy Grove: The Life and Times of an American z roku 2006.

Při jednom z obchodních jednání s Intelem mladý Bill Gates, spoluzakladatel Microsoftu, „křičel tak urputně, že doslova zfialověl. Ve vzteku občas hodil tužkou," uvádějí James Wallace a Jim Erickson v knize Hard Drive z roku 1993. Jeho nerudnost prý tehdy zástupce Intelu od obchodu odradila.

Těžkými záchvaty trpívají vysocí manažeři i mimo Microsoft. Například Jack Welch, někdejší výkonný ředitel General Electric. „YOU DUMB SHIT!!!" a „You asshole! You're in deep shit! You get this cleaned up or you're outta here" znějí v originále výlevy, které byly podle Billa Lanea, autora knihy Jacked Up z roku 2008, pravidelně ke slyšení zpoza vypolstrovaných a vzduchotěsných dveří Welchovy kanceláře.

Vztek je jednou z pěti určujících charakteristik vrcholných manažerů světových korporací. Doplňují jej narcismus, neopodstatněný optimismus, strach a deprese. Ve vědecké studii z roku 2008 pojmenované po řečených vlastnostech to uvádí Jayne Barnardová, profesorka práva na William & Mary School of Law ve Virginii, která se děním na nejvyšších příčkách velkých firem dlouhodobě zabývá.

Nemocní úspěšní

Uvedení manažeři - Ballmer, Gates či Welch - patří k těm, kteří jsou přitom považováni za veleúspěšné. Jak daleko ovšem mají k psychopatům? „Psychopati se nedokáží vžít do druhých, chybí jim empatie, jen ostatní necitelně a bez slitování využívají. Svádějí oběti svým hypnotizujícím šarmem, jenž je jen škraboškou jejich opravdové povaze patologických lhářů a chladných manipulátorů. Máloco je zabaví, proto si hoví ve hrách s jinými - uplatnit moc nad ostatními, to je těší," píše Michael Steinberger v článku Psychopathic C.E.O.'s, který vyšel v roce 2004 v magazínu New York Times. „Šílenství nejvyšších šéfů velkých firem (oněch C.E.O.'s) může být aktivem, nikoli nutně pasivem," míní však Stanley Bing ve čtyři roky staré knize Crazy Bosses, v níž argumentuje, že popsané chorobné stavy jsou vlastně nutným předpokladem úspěchu ve velké organizaci. Jen nemocní bývají úspěšní. Alespoň tedy ve sféře velkých firem a korporací. A jistě též v politice.

Zejména v těchto sférách tak úspěch vůbec nemusí být odměnou za nějaké kladné charakterové vlastnosti či schopnosti, právě naopak. V politice či velkém byznysu nejvíce získává na významu takzvaný Peterův princip (viz článek). Ten ve stejnojmenné knize z roku 1969 formulovali Laurence J. Peter a Raymond Hull. Udává, že „v hierarchii (ať už jde o velkou firmu či třeba politickou stranu) povýší každý zaměstnanec nejspíše na takový stupeň, který odpovídá jeho úrovni nekompetentnosti". V hierarchii jsou prý lidé povyšováni tak dlouho, dokud pracují kompetentně. Přirozeně se, říkají autoři, jejich šplh po kariérním žebříčku musí zastavit tehdy, když již na svoji pozici nestačí a musejí si tudíž nechat zajít chuť na další povýšení. Skutečně přínosná práce je tak odváděna pouze těmi, co zatím po žebříčku šplhají - těmi, kteří dosud nedosáhli své úrovně nekompetentnosti.

Peterův princip, platí-li, je základem pro vznik mediokratické společnosti. Z definice jde o takovou societu, v níž si vliv a dominanci uzurpují lidé s pramalým, pokud nějakým talentem a mizivými dovednostmi či schopnostmi. Například pohled na tuzemskou politickou scénu může napovědět, že nám asi opravdu vládnou průměrní. Jenže ani takový pohled na globální finanční scénu, zvláště v uplynulých krizových letech, nezbaví dojmu, že mediokracie je prost alespoň privátní sektor (hlavně velké bankovní domy). Jak je to možné? Neměla by konkurence, vlastní právě soukromé sféře, generovat ty nejlepší? Jak to že se úspěšnými stávají nejen nemocní, ale přímo ti neschopní?

Přes mrtvoly

Matthias Kräkel, ekonom z Bonnské univerzity, publikoval v roce 2009 studii, v níž argumentuje, že právě konkurenční boj o místo paradoxně vede k mediokracii. Jak je to možné? Kräkel říká, že to vlastně jsou ti nejméně produktivní, kteří budou nejpravděpodobněji povýšeni (a kteří tedy budou vnímáni jako úspěšní). Tito lidé tuší, že „nic neumí" a že neuspějí-li ve vřavě kariérních bojů, mohou se společensky propadnout na úplné dno. To je relativně velmi silně motivuje k tomu šplhat v kariéře za každou cenu, chodit i přes mrtvoly, jak se říká. Naopak ti, co jsou si vědomi, že opravdu „něco umí", zároveň vědí, že právě proto se na úplné dno nikdy propadnout nemohou. Pádu z kariérního žebříčku se prostě tolik nebojí. To ale oslabuje jejich motivaci šplhat v kariéře za každou cenu, podlézat nadřízeným či soustředěně kout po kantýnách pikle. Proto se nedostávají na vrchol, proto nešéfují ani nevládnou.

Peterův princip i Kräkelova studie, jež mu dodává teoretickou oporu, tedy svorně hlásají, že konkurenční boj je minimálně v rámci politických stran či velkých firem neefektivní, ne-li kontraproduktivní.

Ukazuje se tedy, že není úspěch jako úspěch. Úspěch není srovnatelný napříč obory lidské činnosti. Ačkoli veřejností bude vnímán jako úspěšný špičkový vědec či sportovec, bude jí tak vnímán i šéf velké firmy či vrcholný politik. V případě posledních dvou jmenovaných se ovšem za úspěchem v daleko více případech skrývá to, čemu by se tolik rozhodně tleskat nemělo, to, co mnohdy dokonce společnosti jako celku škodí, rozkládá ji či jinak nepřispívá k jejímu obecnému blahu a rozvoji.

Je tedy třeba rozlišovat úspěch napříč sférami lidské činnosti. Dříve než úspěšným začneme tleskat, je třeba vědět, jak úspěchu dosáhli, jak se k němu dobrali - křivolace, nepřímo, jako k postrannímu produktu činnosti, jež obohacuje celou společnost, nebo přímo, chůzí přes mrtvoly?



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.32

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   duben 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930