Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

21. 7. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Den zúčtování se blíží (Harold Demsetz)

Autor: Lukáš Kovanda

08.04.2012 23:43

Foto Lukáš KovandaHarold Demsetz, proslulý americký ekonom, říká: „V podstatě mě nepřekvapuje, že rozdělení příjmů ve společnosti je stále více nerovné. Je to vlastně přirozené.“

Jak, coby klasik manažerských teorií v ekonomii, vidíte nynější hospodářské strasti Evropy i Ameriky? Spatřujete za nimi manažerská selhání, ať už politiků, či třeba bankéřů?

Za všemi těmito problémy stojí v prvé řadě růst vládního zasahování do ekonomik, do ekonomických záležitostí. Tyto zásahy jsou motivovány snahou o vytvoření státu blahobytu. Jenže problémem státu blahobytu, jak Evropa nyní hořce zjišťuje, je, že takový blahobytný stát citelně tlumí růst celkové produktivity.

Protože snižuje motivace lidí starat se o své živobytí?

Tak nějak. Těm lidem, jimž stát peníze bere, bere i motivaci další peníze vydělávat. Na druhou stranu těm lidem, kterým zase ty peníze dává – v rámci přerozdělování, v rámci sociálních programů -, bere ovšem motivaci vydělávat též. Stát blahobytu prostě dusí snahu lidí usilovně pracovat, čímž přiškrcuje hospodářský růst. Se vzrůstající přebujelostí blahobytného státu je stále znatelnější i ono rdoušení člověčí činorodosti. To pochopitelně není vše, poněvadž současně dochází ke hromadění dluhu, jenž vzniká při financování všech těch sociálních programů státu blahobytu.

Mluvíte o Evropě nebo i o Spojených státech?

Děje se to v Evropě a stále více i v USA. Prostě zapomeňme na všechny ty zprávy o tom, jaké centrální banka nastaví úroky, na dohady o tom, zda finanční instituce mají být regulovány o něco více, či o něco méně – to jsou všechno naprosté nicotnosti. Je to „nic“ v porovnání se závažností problému růstu blahobytného státu, které je neblaze propleteno s bobtnáním dluhu! Je to právě stát blahobytu, jenž dluh vytváří – a není schopen jej posléze splácet.

K čemu to povede?

Dříve či později se probudíme do dne zúčtování. Evropě to dochází, Spojeným státům snad už také. Možná že se Evropa dokonce po krizi, až bude po všem, ocitne na mnohem příhodnější trajektorii vývoje, než po jaké se ubírala před ní.

To jste docela optimista.

Myslím, že je možné, že stát blahobytu už nebude zdaleka tak prosazován. Musím však dodat cosi velmi podstatné: tím, co nyní říkám, nemám na mysli, že bychom snad měli ignorovat lidi, kteří jsou opravdu na dně, trpí, a to z důvodů, za něž ani nemohou. Jenže vše má svoji míru. A pokud si lidé mohou dopřávat delší dovolené, jež ovšem hradí vláda, tak už je míra holt překročena – už nejde o pomoc potřebným.

Jenže málokdo je proti delší dovolené. Lidé, zdá se mi, vítají i to, když je stát vede za ručičku, čímž je vlastně zbavuje odpovědnosti.

Uvědomme si, že lidé vždy sledují svůj zájem. Blahobytný stát mají rádi přirozeně. Takže otázka pak stojí, jak na sledování vlastního zájmu stavět. Rovnostář řekne: dáme peníze chudým, vezmeme je bohatým. Jenže to, jak jsem již řekl, značně zpomalí ekonomický růst. Je třeba, aby lidé zohlednili ještě něco jiného a aby se to stalo součástí jejich zájmu – mám na mysli zájem o blaho budoucích generací. Když je zohledníme, obhajoba státu blahobytu musí být nutně notně slabší, než je tomu běžně nyní.

A jak toho docílit?

To dost dobře nevím. Nevím, jak zahrnout budoucí generace do kalkulací generací současných. Avšak biologové umí popsat mechanismy, které v nás vyvolávají zájem a účast s tím, jak se budou mít naše děti a vnoučata. A dokonce, jak se bude mít celý lidský rod. Takže biologické konotace tu do jisté míry jsou. Na pomezí věd ekonomie a biologie vůbec existuje celá řada fascinujících otázek ke studiu. I proto se nyní více zabývám právě tímto bioekonomickým výzkumem, při němž se ekonomové učí od biologů a biologové zase od ekonomů. Roli ovšem nehraje jen biologie, ale například i instituce – třeba druh politického zřízení.

Jak to myslíte?

Dám příklad. Komunisté kdysi uvažovali, že budou rodičům odebírat děti a vychovávat je v kolektivních zařízeních. To by, když se vrátíme k našemu problému, jistě oslabilo zájem lidí o blaho potomků. Snížilo by to zájem o budoucí generace na nižší úroveň, než jaká je dána biologicky, přirozeně.

Dá se tedy říci, že čím více jsou instituce kolektivistické, tím méně ohledů lidé berou na budoucí generace, a tím pádem se tedy i více zadlužují na úkor budoucích generací?

Řekl bych to i tak, že čím více jsou instituce kolektivistické, tím slabší roli hraje pracovní úsilí a nasazení vaše moje či kohokoli jiného, a tím méně bohatství je nakonec vytvářeno – a tím méně bohatství tedy budou mít k dispozici budoucí generace. Vezměte si třeba, kolik práce a úsilí je třeba vyvinout, aby mohl být uskutečněn nějaký vědecký objev. Žádá si to zkrátka hodně vůle a píle – a to vím i z vlastní zkušenosti -, sednout si každý den za stůl nebo se zavřít do laboratoře. Čím rozsáhlejší stát blahobytu bude, tím slabší budou lidé mít i tuto inklinaci k vědeckému bádání. Budoucí generace pak budou ochuzeny o potenciální vědecké objevy, které již mohly mít k dispozici. Budoucí generace jsou tedy současným státem blahobytu poškozovány na opravdu mnoho způsobů.

Jenže i mnozí ekonomové hlásají, že sociálních programů, jež jsou základem státu blahobytu, je třeba. Upozorňují například, že v USA se v posledních desetiletích značně rozevřely příjmové nůžky. Dokonce to prý byla i jedna z příčin finanční krize.

Zaprvé, krize vznikla primárně coby důsledek snah americké vlády dramaticky zvýšit podíl vlastnického bydlení. Vynutila a nastavila podmínky, které by na volném trhu nikdy nemohly nastat. Lidé si tedy pak kupovali domy, které si v jistém smyslu nemohli dovolit – dokud tedy celá ta umělá bublina nesplaskla. A zadruhé, v podstatě mě nepřekvapuje, že rozdělení příjmů ve společnosti je stále více nerovné. Je to vlastně přirozené.

Proč přesně?

Je pravděpodobné, že vždy bude snazší na pracovním trhu nalézt kadeřnici nebo taxikáře. O tyto profese patrně nebude nouze, tudíž nebude nikdy velký tlak na růst jejich mezd. Jejich příjem zůstane relativně nízký. Na druhou stranu, ambiciózní lidé, ti, kteří dělají kariéry, specializovaní pracovníci, budou během doby svůj příjem zvyšovat. S tím, jak bude ekonomika dále růst, dále se specializovat. Takže rozevírání nůžek lze očekávat i do budoucna. K tomu je nutné připomenout, že v absolutním vyjádření poroste i úroveň příjmu těch chudších vrstev, taxikářů či kadeřnic. A pokud bychom snad chtěli to rozevírání nadobro zastavit, tedy brát bohatství těm, jimž roste rychleji a poskytovat tyto peníze taxikářům či kadeřnicím, ocitáme se opět tváří v tvář dilematu státu blahobytu, o němž jsme hovořili.

A jak hledíte na vývoj v Číně. Vždyť ta se zdá být kolektivistickou, nominálně je dokonce komunistickou, a přitom dosahuje závratného hospodářského růstu.

Jsem velkým optimistou. Dříve či později dojde na lámání chleba a čínská vláda bude postavena před úplně jiné dilema, a sice buď demokracie, nebo diktatura. Jakmile se tak stane, dojde pravděpodobně k docela silné krizi. Čínská vláda – i přesto, že není demokratická – však, zdá se, činí věcí, které souzní s dlouhodobým zájmem tamních občanů na celkovém bohatnutí společnosti. Buduje například respekt k soukromému vlastnictví – k tomu by se ještě před lety vůbec neuchýlila. Možná tak činí i proto, že mnoho členů vrcholných orgánů, vlády či politbyra, je zároveň soukromými vlastníky.

Nedochází tedy k tomu, že vzniká úzká „elita“ vrcholných straníků a na ně napojených byznysmenů, kteří rapidně bohatnou, zatímco zbytek populace spíše jen přežívá?

Nárůst bohatství chudších vrstev zaostává, je pomalejší, ale je. Navíc s tím, jak mezinárodní poptávka bude zaměstnávat stále větší podíl čínské pracovní síly, mzdy budou muset růst i těm z chudých vrstev. Máte pravdu, že v tom všem je cítit jakýsi rozpor, ale někdy zřejmě inteligentní, nezhoubná diktatura může zemi vyvést z chudoby rychleji než opravdová demokracie.

To by ale také znamenalo, že centrální plánování je za jistých podmínek příhodnější než decentralizovaný systém.

To asi ano, ale já jsem tím tvrzením zatím jen spekuloval. Například Indie je poměrně decentralizovanou demokracií a nyní se jí též ekonomicky velmi daří. V přímém přenosu tak můžeme sledovat soutěž centrálně řízeného ekonomického systému, jehož vůdci však mají i dost smyslu pro uvádění prvků tržní ekonomiky, a systému, jenž je do značné míry decentralizovaný, ale jehož vláda dosud neupustila od některých nesmyslných regulací. Uvidíme, k čemu tahle soutěž povede. Pro ekonomy je to skvělý test, skvělá laboratoř. Nezapomínejme přitom na to, že Spojeným státům i evropským zemím trvalo dlouhá staletí, než se rozvinuly do dnešní podoby a než rozvinuly své instituce. Čína a Indie se mohou poučit z naší minulosti, a tak se rozvíjet mnohem rychleji.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Los Angeles.

Harold Demsetz (81)

Emeritní profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, o němž se několikrát spekulovalo jako o možném laureátovi Nobelovy ceny, byl vůbec prvním, kdo navrhl možnost obchodu s emisními povolenkami. Otec pojmu „pomýlení nirvánou“ je rovněž průkopníkem v oblasti manažerské ekonomie, zabývá se teorií firmy, antimonopolními zásahy a nově například též bioekonomií. „Vždyť firmu lze vidět jako lidské tělo,“ říká s lehkou nadsázkou s tím, že právě bioekonomii, kombinaci biologie a ekonomie, považuje za jeden z vůbec nejslibnějších směrů badatelské činnosti.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  5.58

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červenec 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31