Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

31. 5. 2016
Rubrika: Po(p)střehy

Kdy už konečně přijde ta hyperinflace?!

Autor: Lukáš Kovanda

26.08.2012 20:12

V následujícím textu se zamyslím nad tím, proč se ekonomům rakouské školy příliš nedaří promlouvat do mainstreamového diskursu, a to přesto, že některé z jejich teorií by ekonomii hlavního proudu zcela jistě obohatily a posunuly dále.

Budu vycházet zejména ze svých vlastních poznatků, jež jsem získal při osobních rozhovorech s celou plejádou „rakušanů", ale i jejich ideových odpůrců, a z návštěv klíčových setkání příznivců rakouské ekonomie, jako jsou semináře, konference či letní školy Foundation for Economic Education, Cato Institute nebo auburnského Mises Institute.

 

Taktika v. strategie

Vojenští stratégové „taktikou" chápou operativní aplikaci síly v konkrétní situaci čili jako soubor konkrétních postupů v určité bitvě. „Strategie" se pak zabývá dlouhodobými cíli a celkovým obrazem vojenských operací. Zjednodušeně lze říci, že strategie určuje cíl (například: co dobýt), kdežto taktika zase způsob, jak cíle dosáhnout (například: na kterém úseku útok provést).

Budu se snažit argumentovat, že „rakušané" se při sledování strategického cíle - jakkoli mnohdy není explicitně artikulován - dopouštějí několika zásadních omylů taktického rázu. Zároveň však alespoň implicitně poukážu na to, že dobývání mainstreamu je objektivně nesmírně náročná operace. Dobýváním přitom metaforicky míním postupné začleňování některých zásadních náhledů ekonomie rakouské školy do „osnov" výuky ekonomických fakult univerzit Břečťanové ligy a dalších vzdělávacích institucí a pracovišť, jejichž absolventi v nadprůměrné míře obsazují posty ve vládách či multinacionálních korporacích, a mají tak poměrně nejsilnější vliv na podobu hospodářských politik jednotlivých států či regionů.

 

Jaká je vlastně strategie?

V celém textu budu vycházet z předpokladu, že převážné většině „rakušanů" opravdu a niterně jde o dobývání mainstreamu ve výše uvedeném smyslu. Domnívám se totiž, že praktické ovlivnění společnosti je zcela ústředním cílem takřka každého společenského vědce, jakkoli takový cíl nemusí být zdaleka vždy explicitně deklarován. Proč by jinak tito vědci vůbec bádali? Proč by trávili spoustu času rozvíjením teorií o - z jejich pohledu - lepším společenském řádu, včetně toho ekonomického?

A pakliže tedy usilují ovlivnit společnost prakticky, musí být jejich cílem zkrátka i to, dosáhnout takových postů, odkud je takové ovlivňování realizovatelné. A to i v tom případě - spíše však, zvláště v tom případě -, kdy se jedná o posty v rámci systému, jejž kritizují.

Strategie „rakušanů" je tedy zřejmá z jejich samotné existence. Dlouhodobě převážné většině z nich opravdu jde o dobytí mainstreamu. Musí jít! Jinak by ztratili vlastní smysl své existence, svůj raison d'être.  

 

Taktický omyl č. 1: Vnitřní rozklíženost

Aby mohlo kterékoli vojsko dobýt vytyčené území, musí být v prvé řadě jednotné. To se však „rakušanům" nedaří. Pojem „rakouská škola" či také „neorakouská škola" je změtí několika proudů, jejichž představitelé se mezi sebou mnohdy střetávají v žabomyším duchu. Tyto proudy jsou zhruba následující:

 

•1) „Rakušané" sdružení kolem Mises Institute v Auburnu

•2) „Rakušané" sdružení kolem Foundation for Economic Education a Univerzity George Masona

•3) „Rakušané" sdružení kolem Cato Institute

 

Lze říci, že první proud „rakušanů" vychází historicky především z díla Murraye Rothbarda a Ludwiga von Misese. Učení Friedricha von Hayeka nahlíží tito badatelé už jako příliš umírněné a tuze vstřícné vůči mainstreamu. Typickým představitelem tohoto proudu je Hans-Hermann Hoppe (rozhovor) a dále lidé jako třeba Robert Murphy (rozhovor) či Thomas DiLorenzo (rozhovor). Mnozí z nich se nerozpakují sami sebe označit za anarchokapitalisty. Míra jejich ovlivnění mainstreamového ekonomického diskursu je v podstatě nulová.

Druhý proud „rakušanů" historicky staví zejména na dílech Friedricha von Hayeka a částečně Ludwiga von Misese. Rothbard je v jejich očích mnohdy již přílišným radikálem, pročež jeho význam upozaďují - alespoň tedy v porovnání s prvním proudem „rakušanů" . Typickým představitelem tohoto, druhého proudu je Peter Boettke (rozhovor), dále například Israel Kirzner (rozhovor) nebo Larry White (rozhovor). Tito ekonomové do jisté, byť nepatrné míry mainstream ovlivňují (například White svými pracemi k monetární teorii), a mainstream je do určité míry respektuje (např. typický mainstreamový ekonom William Baumol (rozhovor) je dlouholetým kolegou Kirznera z Newyorské univerzity a v osobním rozhovoru se o něm vyjadřoval jednoznačně pozitivně).

Třetí proud „rakušanů", lidé z okruhu Cato Institute, je tvořen badateli, kteří se označují za autentické liberály (v evropském smyslu tohoto slova). Jde v mnoha případech spíše o ideology liberalismu než o ekonomy. Odkazují na Hayekovo dílo v mnoha případech hlavně pro jeho ideologické poselství. Mises s Rothbardem jsou však pro ně už přílišnými radikály. Ukázkovým představitelem tohoto proudu je Thomas Palmer.

Každé škatulkování je ošemetné, toto pochopitelně nevyjímaje. Například badatelé jako ekonomický historik Robert Higgs (rozhovor) či ekonom Roger Garrison jsou v dobrém vztahu s představiteli všech tří proudů a je nemožné je přiřadit jen k jednomu z nich. To je ovšem výtečným důkazem toho, že vnitřní rozklíženost „rakušanů", které se budu věnovat ještě dále, je opravdu spíše vyústěním žabomyších tenzí než nějakých fundamentálních rozporů.

Pro úplnost doplním, že v jistém smyslu lze hovořit ještě minimálně o dalším, čtvrtém proudu „rakušanů". Řadím do něj praktické investory typu Petra Schiffa (rozhovor) či Marka Fabera (rozhovor) a také mediálně zdatné „showmany" typu Thomase Woodse. Tito lidé jsou mediálně poměrně známí, a to i na globální úrovni, a rakouské škole do jisté míry dělají docela slušnou reklamu, když odkazují na její klíčové představitele a některé klíčové ideje. Během rozhovoru s Faberem i se Schiffem jsem ale nabyl dojmu, že jejich znalost rakouské školy není kdovíjak hluboká a že proklamovaná inklinace k této škole je pro ně v zásadě marketingovou strategií. Do vnitřní geneze rakouské školy tak vlastně nezasahují, což je paradoxní po přihlédnutí k výše uvedenému - že to jsou právě oni, kdo rakouské škole činí v praktické oblasti a v mainstreamových médiích zdaleka největší reklamu (To není nepodstatné - mediální přítomnost je důležitým předpokladem pro úspěšný boj na akademické frontě. Ostatně akademické teorie Miltona Friedmana by nikdy nezískaly takovou autoritu v rámci akademické obce, nebýt jeho mediální obratnosti a schopnosti oslovovat širokou veřejnost.)

Vladimír Mečiar (ne)blahé paměti, někdejší slovenský premiér, používal známou stupnici: nepřítel, úhlavní nepřítel, koaliční partner. Zdá se mi, že v rámci rakouské školy platí obdobné, jen stačí správně dosadit: nepřítel (keynesovec), úhlavní nepřítel (marxista), koaliční partner (představitel jiného proudu „rakušanů"). Rozklíženost rakouské školy však není do očí bijícím jevem. O to ničivější ale může být pro celý další rozvoj této školy. Lze ji vysledovat spíše nepřímo - nikoli explicitně v textech či veřejných projevech klíčových představitelů - a z osobních náznaků jednotlivých „rakušanů" při neformálních setkáních. Legendární je v tomto ohledu třeba Boettkeho řečnické tázání při jedné z diskusí, kdo že je největším nepřítelem svobodného trhu a soukromého vlastnictví, na něž Hoppe údajně reagoval svým typickým sarkasmem: „Vy!" Rozklíženost lze také rozpoznat z toho, kteří „rakušané" se účastní kterých konferencí a kdo je spjat s jakou institucí - ostatně to prokazuje i zde použité členění.

Vnitřní rozklíženost a nejednotnost „rakušany" pochopitelně oslabuje při snaze dobýt mainstream. Někteří z „rakušanů" si to podle mého soudu uvědomují a snaží se vzájemné rozpory přejít či bagatelizovat. Jedním z nich je již vzpomínaný Kirzner, jenž si ve svém zkušeném věku zjevně dobře uvědomuje žabomyší povahu zmíněných tenzí (jeho konsensuální nadhled prokazuje i z to, že jej řada ekonomů pokládá dokonce za jakýsi spojník mezi „rakušany" a mainstreamem). Když jsem se jej tázal, zda se považuje za „hayekovce" či „misesovce", odpověděl tento muž, žák Misesův a spolupracovník Hayekův, následovně: Nedomnívám se, že by mezi Misesem a Hayekem byly tak propastné rozdíly, aby takové dělení bylo obhájitelné. Ty skutečně klíčové myšlenky se u obou myslitelů do značné míry překrývají. Oba chápali tržní proces jako dynamický a vyzdvihovali roli konkurence a podnikatelského úsilí. Možná tu a tam cosi viděli jinak, či pro v zásadě totéž užívali jiných pojmenování, ale soudím, že je chybné ptát se, zda jsem „misesovec", nebo „hayekovec"."

Myslím, že tento přístup je dobrým návodem k tomu, jak se vyvarovat taktického omylu č. 1. A jak jsem již řekl, „rakušané" jako Higgs či Garrison prokazují, že diskuse mezi jednotlivými proudy v rámci soudobé rakouské školy je docela dobře možná a že to, co „rakušany" rozděluje - a oslabuje - jsou spíše osobní animozity a malichernosti, nikoli zásadní a fundamentální diference.

 

Taktický omyl č. 2: Přestřelené předpovědi, jež se nevyplňují

Když jsem se v rozhovoru na jaře roku 2009 ptal institucionalisty Svetozara Pejoviche (rozhovor), který mimochodem s „rakušany" v mnohém sympatizuje, zda se obává citelného růstu inflace - což byla v té době častá prognóza - citoval Stalina. Sovětský totalitář údajně řekl, „čiňte jen takové předpovědi, jejichž neplatnost se může ukázat až po vaší smrti." Pejovich k tomu tehdy dodal, že ve společenských vědách je předpovídání velmi nebezpečné.

Mnozí z „rakušanů" se tímto doporučením rozhodně neřídí. A domnívám se, že je to další z taktických omylů rakouské školy. V poslední době to bylo zřejmě nejpatrnější v prognózách „rakušanů" stran právě inflace. Když jsem se pár týdnů po rozmluvě s Pejovichem tázal tou samou otázkou Hoppeho, odpověděl takto: „Pokud centrální banky neučiní něco, k čemu se v minulosti nikdy neuchýlily, tedy pokud nestáhnou [nově napumpované] peníze zpět z trhu, pak [je masivní inflace nevyhnutelná]. Ale nevím, proč by něco takového dělaly. Očekávám drastickou inflaci. Je to prostě základní abeceda ekonomie: když se množství statků a služeb v ekonomice příliš nezmění, zatímco se zdvojnásobí množství peněz, odrazí se to ve vyšších cenách." Boettke mi zase o dva roky později, v roce 2011, řekl toto: „Myslím, že do roku 2015 dosáhne americká inflace dvojciferných hodnot." Ve stejném rozhovoru navíc mluvil i o reálné hrozbě hyperinflace. A Robert Murphy v roce 2009 pravil následující: „Nejsem se vůbec jistý, zda dolar bude existovat touto dobou za deset let. Myslím, že je docela dobře možné, že v té době budou Američané používat úplně jinou měnu."

Jak vidno, odvážné předpovědi se v „rakouském" podání netýkají jen inflace. A dopouštějí se jich nejen „radikálové z Auburnu", nýbrž i umírnění „rakušané".   

Mediálně a krátkodobě jsou tyto předpovědi velmi zajímavé, ale domnívám se - jak budu argumentovat dále -, že jsou přestřelené, a dlouhodobě tedy - z hlediska „rakušanů" - škodlivé. To, že se patrně nevyplní - a to ještě za života jejich původců, v rozporu se Stalinovým poznatkem -, „rakušanům" na kredibilitě jistě nepřidá. Naopak to je a bude vodou na mlýn jejich odpůrcům.

Mám za to, že mnozí „rakušané" se v pohledu na monetární záležitosti dopouštějí nepříhodné agregace. Paradoxně přitom analýzu a nahlížení ekonomiky prostřednictvím agregátů nezřídka vytýkají keynesovským ekonomům hlavního proudu jako jejich zásadní omyl. Konkrétně Hoppe podle mého soudu v době našeho zmíněného rozhovoru dostatečně nenahlédl tu skutečnost, že zatímco - jak řekl - se zdvojnásobilo množství peněz, tedy objem monetární báze, mnohem rychlejším tempem v té době docházelo k takzvanému oddlužování čili k destrukci úvěru. Opravdový inflační potenciál má totiž úvěrová expanze, nikoli prostá expanze peněžní. Hoppe tedy nerozlišil monetární bázi od virtuálních peněz ve formě úvěru v nejširším smyslu tohoto slova. Zdvojnásobení množství peněz se zkrátka ve vyšších cenách automaticky odrazit nemusí. Podobně odvážné se mi zdají i predikce Boettkeho a Murphyho proroctví o tom, že dolar do roku 2019 patrně zanikne.

Jak jsem již poznamenal, tyto předpovědi sice krátkodobě mohou pro svou relativní výstřednost zvýšit povědomí o daném ekonomovi, jejich původci, ale pakliže zůstávají nenaplněny, dlouhodobě jsou bezpochyby kontraproduktivní - zůstávají jen dalším taktickým omylem „rakušanů". Podle mého soudu by „rakušané" měli v tomto ohledu více ctít Hayekův odkaz a dbát jeho teze, že možnosti předpovídání ve společenských vědách jsou značně omezené, nesnažit se predikovat přesná čísla, například specifické míry inflace v tom a tom roce, a odpustit si analýzu na základě nepříhodných monetárních agregátů.

 

Taktický omyl č. 3: Neochota přijmout mainstreamové pojmosloví

Jak jsem argumentoval ve svých dvou článcích (zde a zde), jež jsem uveřejnil v Politické ekonomii, finanční krize je do značné míry krizí ekonomické profese, která se nakonec může promítnout i v hlubinné sféře ekonomické metodologie. Krize mainstreamu, tedy ortodoxie, vedla k tomu, že se více pozornosti začalo dostávat alternativním, čili heterodoxním, ekonomickým školám, mezi něž patří i ta rakouská. Domnívám se však, že „rakušané" tuto příležitost dostatečně nevyužili a nevyužívají. Důvodem je taktický omyl č. 3 - neefektivní komunikace „rakušanů" s ostatními ekonomy.

Ekonom Edwin Dolan (rozhovor), další sympatizant rakouské školy, to při našem rozhovoru v roce 2008 vystihl takto: „Obávám se, že zástupci rakouské školy nevědí, jak efektivně komunikovat se zbytkem ekonomické profese. Je zde jistá část rakouské školy, která lpí na ideologické a metodologické čistotě." Z dalšího je jasné, které „rakušany" touto „částí" Dolan míní: „Srovnáte-li Hayeka a jeho následovníky s Misesem a jeho pokračovateli, vidíte ten kontrast. Hayek byl vždy velmi dobrý v komunikaci se zbytkem profese - i s těmi, kteří s ním často nesouhlasili -, a dogmaticky nelpěl na svých předchozích tezích. Mises a další z tohoto křídla, třeba Rothbard, byli mnohem více doktrinářští a méně se starali o komunikaci s ostatními ekonomy, jež vlastně i svým způsobem denunciovali."

Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Jestliže Mises svým způsobem haněl kolegy ekonomy, jak říká Dolan, není se co divit, že mnozí ekonomové jej neměli příliš v lásce. Nikoli ani tak pro jeho názory, nýbrž pro povahové rysy. Když jsem v roce 2010 hovořil o rakouské škole s Ronaldem Coasem (rozhovor), zmínil Misese v docela nelichotivém světle. Řekl doslova: „Misese jsem nikdy neměl rád. Podle mého mínění to nebyl příliš milý člověk. Pamatuji se na jednu konferenci, na níž soptil, neboť ubytování mu nebylo dost dobré. Pamatuji si také na jedno setkání, kde jsem prezentoval svoji studii o vysílacích frekvencích: on k tomu zaujal velmi nepřátelský postoj, aniž jsem pořádně věděl proč." Zato o Hayekovi se Coase - který není příznivcem rakouské školy, a to zejména pro její postrádání empirických vhledů - zmínil pozitivně: „Hayeka jsem měl velmi rád, znali jsme se osobně a dobře jsme spolu vycházeli. Byl mi oporou při jakékoli práci, kterou jsem dělal."

Prosazování idejí není nikdy jen o idejích samotných, nýbrž také o způsobu, jakým jsou hájeny. O formě argumentace, která je za účelem jejich prezentace a prosazení užita. Pakliže v tomto klíčový ekonom rakouské školy zjevně selhával a jestliže tak zjevně selhává proud jeho pokračovatelů, jedná se o další taktický omyl, jenž negativně dopadá na celou rakouskou školu.

Pravda, v praxi nemusí být vždy snadné odlišit diplomatické a taktní vystupování vůči ideovému sokovi od až nepřístojné umírněnosti ve vlastním přesvědčení. Nicméně fakt, že lidé jako Dolan či Coase, kteří minimálně v ideologické rovině „rakušanům" rozhodně vzdáleni nejsou, poukazují na do značné míry nešťastnou komunikaci ústředních myšlenek rakouské školy - ať už v minulosti či v současnosti -, je varující. „Rakušané" se v tomto ohledu dopouštějí svého dalšího, třetího, taktického omylu.

Ostatně i například vlivná historička ekonomie Deirdre McCloskeyová (rozhovor) tento omyl dokládá. Netají se sice svými sympatiemi k rakouské škole a klasickému liberalismu vůbec, ale tíží ji - a od rakouské školy odrazuje - podle jejího soudu nevybíravá kritika jejích textů z Hoppeho pera. Symptomatické z hlediska tohoto mého textu je článek McCloskeyové (jejž napsala ještě doby Donald McCloskey) „Splenetic Rationalism". V něm se ohlíží za recenzemi své knihy The Rhetoric of Economics, přičemž uvádí, že zatímco výše zmínění Boettke a Palmer se četbě - i když zdaleka nikoli souhlasné - recenzované knihy zjevně důkladně věnovali, Hoppe evidentně ne - a o to hrubší, ale i nepřesnější byl poté jeho odsudek.

Domnívám se, že „rakušané" se chtě nechtě musí otevřít hlavnímu proudu, naučit se jeho představitelům naslouchat a otevřeně s nimi polemizovat. Musí se prostě naučit mluvit „mainstreamově". Musí si osvojit mainstreamové pojmosloví. Ostatně obdobné rady dává „rakušanům" vzpomínaný Dolan: Částečně se to týká sémantiky - [ekonomové rakouské školy] by měli používat výrazy, jimž [mainstreamové] auditorium skutečně porozumí. Ale je také nutné číst a znát mainstreamovou literaturu. Říkám to nerad, ale někteří zástupci rakouské školy jsou jednoduše nevzdělaní, co se týče ekonomie hlavního proudu. Říkají pak například, že se zabývají bublinami na trzích aktiv, zatímco ekonomové hlavního proudu nikoli, což je ovšem tuze hrubé tvrzení. Ekonomové rakouské tradice by také měli psát pro mainstreamové žurnály, nikoli jen sami pro sebe - což si pak nikdo „zvenku" nepřečte."

 

Závěr

Rakouská ekonomická teorie má jistě mainstreamu co nabídnout. Do jisté míry jej i dobýt. A zrovna v této době. Nemovitostní bublina, jež předcházela aktuální finanční krizi, je totiž vysvětlitelná prostřednictvím modelů rakouské školy mnohem lépe než většina jiných recesí a krizí po druhé světové válce. „Expanze, jež vedla k současné krizi, stejně jako ta z konce devadesátých let, je mnohem podobnější problémům ve dvacátých letech, kdy se formovaly přístupy rakouské školy," vysvětluje Dolan.

Bohužel, „rakušané" tuto příležitost zatím nedokážou plně využít. Dokud se budou dopouštět výše uvedených taktických omylů, bude tomu tak i nadále. A mainstream zůstane nepokořen.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  8.36

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   květen 2016   >>

PoÚtStČtSoNe
      1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031