Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

27. 6. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Seznam úděsných ministrů financí (Lester Telser)

Autor: Lukáš Kovanda

30.04.2013 23:56

Foto Lukáš KovandaLESTER TELSER, profesor ekonomie specializující se na politiku americké centrální banky (Fed), říká: „Spjatost některých ekonomů s reálnou ekonomikou končí u toho, že si ráno zajdou do koloniálu pro krabici mléka. A to rozhodně nestačí."

 

Aktuální propad ceny zlata je podle některých ekonomů důsledkem toho, že trhy se konečně přestaly obávat příchodu citelné inflace. Mnoho ekonomů však před inflací, jež vzejde z rozvolněné měnové politiky centrálních bank, varuje již několik let. Mýlili se?

Připomíná mi to situaci po druhé světové válce. V roce 1951 jsem studoval u známého ekonoma Alvina Hansena. Pamatuji se, jak byl značně udiven faktem, že navzdory velkému nárůstu peněz v ekonomice Spojených států, jakožto důsledku druhé světové války, byla inflace stále poměrně mírná.

 

Jak si to nakonec vysvětlil? Jak si to vysvětlujete vy dnes?

Musí za tím vězet jistý psychologický aspekt. Jako dítě jsem byl vnímavý natolik, abych již vstřebal hrůzy velké hospodářské krize třicátých let. A lze říci, že v tom roce 1951 měli všichni ekonomicky aktivní lidé přímou zkušenost s krizí třicátých let. O rok dříve navíc propukla korejská válka. Obava, že hospodářská deprese může přijít znova, lidi tehdy vedla k tomu, že akumulovali značný objem úspor, přičemž byli střídmí ve výdajích. Jak se říká, obraceli každý dolar několikrát, než jej utratili. Ekonomové v takové situaci říkají, že rychlost oběhu peněz je nízká.

 

A jak to souvisí se současností?

I dnes jsou lidé poměrně nervózní, nejsou si budoucností vůbec jisti. Nezaměstnanost je stále vysoká. A jestliže peníze jdou z ruky do ruky pomalu, tak i když jich je v ekonomice hodně, velmi hodně, nevede to nakonec k růstu cen. Čistě hypoteticky, pokud by centrální banka tiskla nové peníze jako o život, ale komerční banky by je nepůjčovaly, firmy neinvestovaly a lidé je zase zašívali do matrací, v oběhu bude jen zlomek nově vytištěných peněz. A ten nebude mít z povahy věci „sílu" projevit se inflačně. Tak si to Hansen vysvětloval v roce 1951 a tak si to já vysvětluji dnes. Psychologie stále hraje značnou roli.

 

A co až nervozita lidí opadne, začnou utrácet a peníze půjdou z ruky do ruky rychleji než dnes? Obáváte se, co bude pak?

Myslím, že toho se obává i Bernanke (šéf americké centrální banky, pozn. red). Inflace, a zvláště hyperinflace, je totiž opravdu děsivá záležitost. Velmi zevrubně jsem studoval německou hyperinflaci dvacátých let. To byla katastrofa! 

 

Z Bernankeho veřejných prohlášení ale nemám pocit, že by se kdovíjak obával závratné inflace. Niterně to tedy nahlíží jinak, než jak deklaruje navenek?

Ano. Domnívám se, že klíčovou věcí, kterou si musí rychle osvojit každý kompetentní šéf Fedu nebo každý opravdu schopný ministr financí, je být extrémně opatrný ve veřejných prohlášeních. Záměrně jsem použil adjektiva „kompetentní" a „schopný", neboť v historickém ohlédnutí figuruje i celá řada břídilských šéfů Fedu nebo úděsných ministrů financí.

 

Budete někoho z nich jmenovat?

V mém seznamu úděsných ministrů financí má své neopominutelné místo James Baker. Jeho nepromyšlené prohlášení mělo podle mě značný vliv na spuštění sledu událostí, které vyvrcholily takzvaným „černým pondělím" - 19. října 1987 se během jediného dne propadla americká burza o 23 procent! Takový kolaps nezaznamenala ani v roce 1929, kdy odstartovala velká hospodářská krize. Byl jsem členem komise, která „černé pondělí" prošetřovala; poprvé jsme zasedli v úterý, den po krachu. Dodnes si živě vybavuji, v jaké panice se nalézali vysoce postavení manažeři největších makléřských společností té doby v čele s Goldman Sachs, Lehman Brothers či Salomon Brothers.

 

Ale zpět k Bakerovi. Co vlastně přesně řekl? 

Týden před burzovním krachem veřejně pronesl, že se domnívá, že dolar je nadhodnocený a že by měl oslabit o deset procent. To od něj jakožto ministra financí byla neskutečná hloupost. Lidé se začali dolarů houfně zbavovat a projevilo se sebenaplňující se proroctví: dolar oslabil, protože někdo - ministr financí - prorokoval, že oslabí. Lidé se však nezbavovali jen dolarů, nýbrž též amerických akcií. Jejich masivní výprodeje pak velmi přispěly k burzovnímu krachu. Kompetentní ministr financí se za každou cenu musí vyvarovat výroků, kterých se Baker dopustil. A stejně tak i kompetentní šéf Fedu. Domnívám se tedy, že ten současný, Bernanke, se možné inflace obává, ačkoli si to nechává pro sebe.

 

Z ekonomů před ní již několik let otevřeně varují zejména ti hlásící se k takzvané rakouské škole.

To nemusí být náhodné. Pokud má někdo s něčím přímou zkušenost, zastává v dané věci odlišný postoj, než když si o tom jen přečte či o tom zaslechne. A starší generace rakouských ekonomů, Hayek, von Mises nebo Haberler, měla hyperinflací stižené Německo, co by kamenem dohodil. I v Německu současnosti stále v národní paměti přetrvává povědomí o zkázonosnosti hyperinflace. Lidé tam zastávají k možné inflační hrozbě mnohem obezřetnější postoj než mnohde jinde. Psychologie zkrátka hraje roli i v tomto případě.

 

Zmínil jste váš pomyslný seznam neschopných ministrů financí. Koho tam máte dále, kromě Bakera?

Třeba Paulsona (ministr financí v Bushově administrativě, jenž předtím šéfoval investiční bance Goldman Sachs, pozn. red.). Nevím, co se mu honilo hlavou, že nechal v roce 2008 padnout Lehman Brothers. Už Walter Bagehot píše ve své legendární knize Lombard Street z roku 1873, že zásadním přikázáním při bankovním otřesu je nedopustit pád velkých, klíčových finančních ústavů. Paulson podle mě moc nerozuměl monetární ekonomii, či dokonce ekonomii vůbec. Ostatně to, že někdo řídí investiční banku typu Goldman Sachs, ještě nezaručuje, že ekonomii opravdu rozumí.

 

Někteří spekulují i o tom, že „Lehmany" nechal Paulson padnout, aby se pomstil svému úhlavnímu konkurentovi z doby, kdy šéfoval Goldman Sachs.

To nevím... Já zase slyšel - neumím posoudit, zda je to pravda -, že Paulson je členem náboženského hnutí Christian Science. To znamená, že například nevěří, že by lékaři měli léčit nemocné. Netuším, jak Paulson smýšlí, když někdo skutečně ochoří. Zdá se mi, že takovíto lidé jsou poněkud „pošahaní". Zda to má ale něco společného s pádem Lehman Brothers, opravdu nevím. Abych mu však úplně nekřivdil - existuje mnohem více lidí v rozhodujících pozicích, kteří monetární ekonomii moc nerozumí. A to i v horké současnosti.

 

Proč tomu tak je?

Mám za to, že ačkoli ekonomové makroekonomii studují doslova už stovky let, stále není dobře pochopena. Mají tendenci být příliš abstraktní, a opomíjejí tudíž velmi zásadní detaily. Jeden z těchto detailů souvisí i s tím, nač jsme narazili v úvodu, a sice proč nyní neregistrujeme inflaci, i když centrální banky napumpovaly do ekonomik po celém světě historicky bezprecedentní množství nových peněz...

 

Povídejte...

Zamysleme se, jak je tomu v praxi. Představme si firmu, která si vyjedná možnost čerpání úvěru u dané banky. Získá tedy možnost napojit se na úvěrovou linku. Firma ale linky užije jen tehdy, když finanční prostředky potřebuje. Jen tehdy plynou do ekonomiky nové peníze z onoho úvěru. Takže množství peněz v ekonomice není ani tak výsledkem iniciativy bank, ať už komerčních či centrálních, nýbrž firem. Komerční banka vlastně pouze firmě stanoví horní mez čerpání.

 

Ekonomové a podle nich i média však neustále hovoří o tom, že nové peníze do ekonomiky pumpují buď centrální banky prostřednictvím peněžní emise, nebo komerční banky tvorbou úvěrů.

To je právě to, nač narážím. Málokdo dnes, zdá se, chápe to, že množství peněz v oběhu nemají banky tak zcela pod kontrolou. Během finanční krize jsme stále dokola poslouchali, že za ni může Fed a jeho politika nízkých úrokových sazeb v předkrizových letech. Osobně si však nemyslím, že by úrokové sazby přispěly k vyvolání krize byť jen špetkou. To spíše existence a zásahy obřích hypotečních agentur Fannie Mae a Freddie Mac. Nebo si vezměte takzvaná stimulační opatření, která během krize také plnila stránky novin. I je řada ekonomů vidí značně pokřiveně.

 

Jak to?

Už ve třicátých letech zaváděla americká vláda různé druhy stimulačních programů, ale lidé, na něž tyto programy cílily, o nich neuvažovali jako o skutečné, autentické práci. Měli je do značné míry jen za určité kejkle ze strany vlády, snažící se uměle zvýšit zaměstnanost. Naproti tomu pozdější hospodářská expanze, jež byla důsledkem válečných výdajů, vážně brána byla. Ne snad proto, že šlo zrovna o válečné výdaje, ale proto, že klíčové americké podniky reálně najímaly do pracovních pozic, o nichž už lidé byli přesvědčeni, že jsou autentické.

 

Buďte konkrétní.

Když firmy jako Ford či General Motors začnou zaměstnávat nové lidi, aby zvýšily výrobu, skutečnost, že tito lidé produkují tanky nebo vojenskou techniku, nehraje zas takovou roli. Co rozhoduje, je pocit, že najednou mají reálnou a společensky ceněnou práci. Když však vláda někoho najme - v rámci stimulačního programu -, aby kdesi v divočině stavěl silnici, nevnímá to dotyčný jako autentickou práci. Bude to pro něj jen určitý trik vlády, jak dostat do ekonomiky peníze. Na této bázi nelze ekonomiku stimulovat, protože lidé necítí, že dělají skutečně užitečnou a ceněnou práci.

 

Ale tyto efekty jsou mnoha ekonomy, zdá se, přehlíženy.

No právě. Myslím, že mnoha ekonomům chybí zkušenost z praxe, která je velmi důležitá. Spjatost některých ekonomů s reálnou ekonomikou končí u toho, že si ráno zajdou do koloniálu pro krabici mléka. A to rozhodně nestačí.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda, Chicago.

 

Lester Greenspan Telser (82)

Emeritní profesor ekonomie Chicagské univerzity je specialistou na politiku americké centrální banku (Fed). Během své akademické kariéry, která se datuje od padesátých let, působil také na Yaleově univerzitě či na Katolické univerzitě v belgické Lovani. V roce 1987 se stal členem komise, která vyšetřovala události kolem takzvaného „černého pondělí", dějinně největšího jednodenního propadu newyorské burzy. S dlouholetým šéfem Fedu Alanem Greenspanem není v žádném příbuzenském vztahu.

 



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.89

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červen 2017

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930