Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

24. 4. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Tenis s Obamou jsem nestihl (Alan Krueger)

Autor: Lukáš Kovanda

10.06.2013 16:30

Alan Krueger, foto Lukáš KovandaŠéf ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy ALAN KRUEGER, jenž předtím působil jako profesor na Princetonu, přiznává: „Deficit je v USA snižován kontraproduktivně a neefektivně. Neřeší se vůbec problém dlouhodobého schodku."

Dlouhá léta jste působil na univerzitní půdě. Princeton jste však vyměnil za Bílý dům. Zásadní změna, tak trochu krok do neznáma, ne?

Máte pravdu, na Princetonu jsem si třeba našel třikrát týdně čas, abych si zahrál tenis. Nyní jsem rád, když se mi to podaří jednou za týden (smích). A když mi v prosinci 2008 volal Tim Geithner, nastupující ministr financí, abych byl jeho zástupcem pro oblast hospodářské politiky, příliš jsem jej neznal. Věděl jsem hlavně to, že výtečně válí tenis. A hned jsme si také zahráli. Práce pro administrativu, pro ministra a pak přímo pro prezidenta, je však pro mě velkou ctí. Vstupovat branami do zahrad Bílého domu je nepopsatelný pocit. 

Je vůbec možné zůstat ekonomem i v politice? Odolat politickým tlakům a setrvat u věcné a odborné argumentace?

Odpovím tím, co pronesl sám prezident Obama. Když mě nominoval do současné funkce, řekl, že se na radu ekonomických poradců spoléhá jako na skupinu odborníků, kteří mu poskytnou nezkreslené a objektivní informace a doporučení. Tak to vidím i já. Do záležitostí týkajících se politiky mu nemluvím, na to má zase jiný tým. Držím se ryze ekonomické oblasti a Bílému domu zprostředkovávám to nejlepší, co se v rámci odborné ekonomické diskuse urodilo. 

V roce 2007, ještě coby akademik, jste vydal knihu What Makes a Terrorist: Economics and the Roots of Terrorism. Klíčovým závěrem je, že teroristé mnohdy pocházejí z dobře zajištěných rodin. Potvrzuje to i nedávný bombový útok v Bostonu? Oba atentátníci, přistěhovalečtí bratři, studovali na univerzitě, nepatřili tedy zrovna ke společenské spodině.

Vidíte, to je zajímavý postřeh. Bohužel jsem však o tom dosud takto nepřemýšlel. Tak moc jsem zaměstnán řešením ryze ekonomických záležitostí. Terorismem jsem se zabýval od počátku tohoto století až zhruba do svého příchodu do administrativy. Napsal jsem na to téma i několik studií s českou spolupracovnicí Jitkou Malečkovou, specialistkou na historii Blízkého východu z Univerzity Karlovy. Teroristé opravdu v řadě případů pocházejí ze středních či dokonce vyšších vrstev a často mají kvalitní technické vzdělání. Když o tom teď tak přemýšlím, asi bych měl několik výtisků své knihy věnovat prezidentovým poradcům přes bezpečnost (s nadsázkou)

Nejvýrazněji jste na akademické půdě vynikl zřejmě studií z počátku 90. let, v níž jste srovnával mzdy ve fastfoodech v Pensylvánii a v New Jersey a shledal, že zvýšení minimální mzdy nezvyšuje míru nezaměstnanosti. To je ale v rozporu s tím, co se běžně učí v základních ekonomických kursech.

Tou studií jsme se spoluautorem Davidem Cardem původně chtěli jen potvrdit - pomocí sofistikovanějších metod - tehdy konvenční závěr. Ten, který jste se učil i vy, tedy že zvýšení minimální mzdy zvyšuje nezaměstnanost. Paradoxně jsme však zjistili pravý opak. Myslím, že i vlivem této studie dochází v posledních letech k posunu napříč ekonomickou obcí a stále více a více ekonomů se kloní k názoru, že přiměřené zvýšení minimální mzdy nemá nepříznivý dopad na zaměstnanost. 

Asi tedy není náhodné, že se prezident Obama nyní snaží prosadit navýšení minimální mzdy na devět dolarů na hodinu. Debata o minimální mzdě se mimochodem vede momentálně i v Česku, kde k jejímu legislativnímu zvýšení - podobně jako ve Spojených státech - nedošlo od roku 2007.

Aktuální šetření, které mezi předními americkými ekonomy uskutečnila Chicagská univerzita, odhalilo, že přibližně v poměru 4 : 1 tito ekonomové s Obamovým návrhem na zvýšení minimální mzdy souhlasí. To potvrzuje má slova o posunu ve smýšlení ekonomů. Mimochodem, pokud k navýšení minimální mzdy nakonec dojde, stejně se jenom vrátíme na úroveň roku 1981, zohledníme-li inflaci. Nejde tedy o nic bezprecedentního, z historického pohledu je stávající úroveň minimální mzdy vlastně nízká. Jejím zvýšením přitom omezíme strádání nejchudších vrstev. 

Intuitivní uvažování ale říká něco jiného: se zvýšením minimální mzdy roste cena práce, a poptávka po ní tak musí klesnout - a počet nezaměstnaných se tedy zvýší. Takto to vidí i řada ekonomů.

To je pohled z teoretické perspektivy. Realistický, prakticky orientovaný výzkum, jenž bere v potaz dynamiku pracovního trhu, ale opravdu odhaluje spíše to, že přiměřený nárůst minimální mzdy na zaměstnanost nepříznivý dopad nemá. Jsou ale pochopitelně lidé, kteří mi vždy budou schopni říci, že navzdory těmto datům a zjištěním svůj názor nezmění. 

Ale i na první pohled důsledně zpracované ekonomické studie mohou zjevně zradit. Nedávno vyvolalo celosvětový poprask zpochybnění studie ekonomů Kennetha Rogoffa a Carmen Reinhartové z Harvardu. Tu vlády mnoha zemí užívaly při obhajobě úsporných opatření v reakci na dopady finanční krize. Oba ekonomové totiž shledali - za použití chybných dat, jak nyní říkají kritici -, že vysoká úroveň vládního dluhu k HDP je nezbytně spojena s mdlým či dokonce záporným ekonomickým růstem.

Nikdy není moudré činit dalekosáhlé závěry na základě jediné studie, byť Rogoff s Reinhartovou jsou opravdu výjimeční badatelé, kteří se předtím dobře zapsali mnoha přínosnými zjištěními. Mohu říci to, že na postoj prezidenta Spojených států nebude mít kontroverze kolem té studie vliv. Prezident Obama nadále prosazuje taková opatření, která by do fiskálního roku 2016 snížila deficit v poměru k HDP pod úroveň tří procent. Proto se zřetelně zaměřuje na podporu co nejrychlejšího růstu počtu pracovních míst - třeba prostřednictvím investic do infrastruktury či podporou vlád jednotlivých amerických států, které tak budou moci snáze v zaměstnání udržet učitele a další pracovníky placené z veřejných peněz. Z dlouhodobého hlediska je současná Obamova hospodářská politika koncentrována na zajištění udržitelnosti deficitu - toho chceme dosáhnout zamezením daňových úniků či vskutku prozíravými škrty ve výdajích. 

USA jsou podle vás na dobré cestě z několikaletého ekonomického útlumu. Jaké jsou potenciální překážky, jež na této cestě mohou číhat?

Opravdu mám za to, že oživení ve Spojených státech pokračuje. Třeba HDP roste každým čtvrtletím už od poloviny roku 2009. Soukromému sektoru se daří vytvářet pracovní místa - již 38 měsíců za sebou jich je více a více. Troufám si tvrdit, že za této situace je americká ekonomika s to ustát čelní náraz, jenž je vyvolán seškrtáváním vládních výdajů. 

Automatické rozpočtové škrty projektované na řadu let dopředu až do počátku dvacátých let probíhají v USA od letošního března. Vžilo se pro ně označení „sequester". Vy je poměrně ostře kritizujete.

Jde totiž o obzvláště kontraproduktivní a neefektivní způsob snižování deficitu. Neřeší vůbec problém dlouhodobého schodku, na němž se podepisují hlavně výdaje na zdravotní péči. Systém zdravotní péče zůstává nadále nereformován. Zejména v dlouhodobém výhledu se tedy opět navrátíme k vysokým úrovním výdajů. Automatické rozpočtové škrty zároveň vedou k „osekávání" mnoha klíčových investic, například do výzkumu a vývoje, takže nakonec vyústí ve zpomalení růstu HDP a v další škodlivé dopady v rámci ekonomiky. 

Krueger s autorem rozhovoru, foto archiv Lukáše KovandyK čemu neblahému mohou vést?

Dám jeden příklad. Ekonomice Spojených států nyní hodně svědčí převratné zefektivnění postupů při těžbě břidlicového plynu a ropy. K tomuto zefektivnění ale došlo z velké části díky výzkumu, do nějž vláda notně investovala, a to už od sedmdesátých let. Soukromý sektor bude jen těžko investovat tam, kde se výnosnost projeví za třicet, čtyřicet let. Jenže přesně ten druh výdajů, jakým jsou takto dlouhodobé investice na výzkum a vývoj, nynější automatické rozpočtové škrty ruší. Tím jsou tedy pomyslně rušena i nová pracovní místa, která by výhledově vznikala tam, kde se podaří - tak jako nyní v oblasti těžby z břidlic - provést průlomový objev. 

Proč tedy vůbec současná podoba automatických škrtů vstoupila v platnost?

Mají svůj původ ve vyjednávání o dluhovém stropu v srpnu 2011. Strop byl navýšen výměnou za provedení výdajových škrtů v objemu 1,2 bilionu dolarů. Konkrétní podoba těchto škrtů měla být určena zvláštním výborem, takzvaným supervýborem složeným jak z demokratických, tak republikánských kongresmanů. V rámci supervýboru však nebylo dosaženo dohody, a tak - jakožto řešení poslední instance - vstoupily v platnost nynější hrubé škrty. 

Nejde tedy o kompromis mezi republikány a demokraty?

Ne, nejde. Nynější řešení bylo původně navrženo jako ona poslední instance. Bylo navrženo z hlediska obou politických stran tak neatraktivně, že je mělo přimět k nalezení lepšího a jemnějšího, opravdu konstruktivního a vpravdě kompromisního řešení. Prezident Obama zkoušel „sequester" nahradit velmi usilovně, ale kvůli nefunkčnosti Kongresu se to nepodařilo. Takže deficit zůstává z dlouhodobého hlediska neřešeným problémem. 

Existují kromě „sequesteru" i další potenciální překážky dlouhodobého růstu americké ekonomiky? Co třeba prohlubování evropské dluhové krize nebo možné „tvrdé přistání" Číny?

Formování evropské měnové unie často přirovnávám k procesu, jímž si ve své historii prošly i Spojené státy - a šlo o mnoholetý, nejednoduchý projekt. U evropských lídrů stále vidím silné odhodlání hledat řešení dluhové krize a myslím, že již i dělají dílčí pokroky. Obecně jsem však přesvědčen, že americké oživení je nyní natolik robustní, že ustojí jakékoli zakolísání jinde ve světě, včetně Evropy nebo Číny. Je to ostatně patrné i dnes, kdy sice klesají naše vývozy do Evropy i do Asie, ale oživení pokračuje. V tomto smyslu se proto domnívám, že Spojené státy budou i nadále motorem pohánějícím světový hospodářský růst. 

Četné kritiky, a nejen z řad „okupantů Wall Streetu", má však stále situace ve finančním sektoru USA, který spustil finanční krizi. Může být tato situace hrozbou dalšímu ekonomickému oživení země?

Myslím, že americký finanční systém je mnohem silnější než před krizí. Míra zadlužení v něm se výrazně snížila. Kvůli snížení rizika jsou zpřísňovány požadavky na kapitálovou přiměřenost systémově důležitých finančních institucí. Nová legislativa také mnohem důsledněji dbá, aby při případných dalších otřesech nebyly dotčeny prostředky daňového poplatníka, a to například zřízením fondu, v němž jsou kumulovány prostředky pro potenciální sanaci důležitých finančních institucí. Finanční sektor je obzvláště záludný, protože zvýšené riziko se v jeho rámci rozlévá tak snadno jako v téměř žádném jiném sektoru ekonomiky. Proto je třeba ho i do budoucna stále bedlivě monitorovat. 

Už víte, co budete dělat po skončení angažmá v administrativě? Vrátíte se zpět na akademickou půdu? Nebo se dáte na tenis v režimu „pět dní v týdnu"?

Nevím. Máte nějaký tip? Věnuji se naplno svým stávajícím úkolům. Často ovšem slýchám, že po odchodu z vlády je opravdu nejlepší vzít si nějaký čas na oddych a načerpat síly. Ale ještě předtím bych si rád „zapinkal" s prezidentem. S ním jsem dosud tenis nehrál. A ani basketbal ne - pro ten však vůbec nemám vlohy (smích)

Pokud se vrátíte na univerzitu, změní se vlivem angažmá v Bílém domě zaměření vašeho výzkumu?

Asi ano. Více bych se koncentroval na rébusy, na něž dosud hledáme uspokojivou odpověď a s nimiž se setkávám během svého působení v administrativě. Například proč počátkem tohoto století v USA zpomalil růst nově vytvářených pracovních míst; co mohou vyspělé země udělat pro to, aby dodaly potřebnou vzpruhu střední třídě; jak docílit rychlejšího růstu pracovních míst v době pokračující globalizace a zároveň v době, kdy řada zemí seškrtává vládní podporu ekonomice. To jsou zásadní otázky, velké výzvy. 

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda.

Alan Krueger (52)

Předseda výboru ekonomických poradců prezidenta Baracka Obamy je zároveň jedním z padesátky světově nejvlivnějších ekonomů současnosti. V březnu 2009 se princetonský profesor ekonomie stal zástupcem ministra financí pro hospodářskou politiku a v srpnu o dva roky později jej prezident Obama jmenoval šéfem svého týmu ekonomických rádců. Ve svém výzkumu se Krueger, dvojnásobný otec, zaměřuje na problematiku minimální mzdy, ale neváhá ekonomicky zkoumat také zdánlivě neekonomické věci, jako jsou terorismus nebo populární hudba.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.83

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   duben 2017

PoÚtStČtSoNe
     12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930