Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

27. 6. 2017
Rubrika: Hovory s ekonomy

Ve vážné krizi je celý vyspělý svět (Jean-Claude Trichet)

Autor: Lukáš Kovanda

11.08.2013 11:21

Foto Lukáš Kovanda

Nedávno odešel z vedení Evropské centrální banky, ale za společnou evropskou měnu se dále bije jako lev. „Všechny ty řeči o tom, že je euro vážně ohroženo, se ukázaly jako zcela nepravdivé. Euro nikdy nebylo v ohrožení,“ říká JEAN-CLAUDE TRICHET.

Jak se cítíte jako dnes již bývalý šéf klíčové centrální banky? Užíváte si to?

Řekl bych, že je to pro mě nový začátek. V posledních nejméně 25 letech bez přerušení jsem byl zvyklý dennodenně nést zásadní odpovědnost a vykonávat důležité funkce. Ať už šlo o funkci náměstka ministra financí v mé rodné Francii, guvernéra tamní centrální banky nebo pak o post v Evropské centrální bance (ECB). Ta skutečně patří mezi dvě zásadní ústředny globálního centrálního bankovnictví. 

Naposledy jsme se setkali v prosinci 2008 v Bruselu, když jste z pozice prezidenta ECB oznamoval razantní snížení úrokových sazeb. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Tehdy vrcholila finanční krize a ta doba byla obzvláště náročná. Ale zároveň inspirující. Pro svoji výjimečnost. 

Někteří ekonomové říkají, že ECB měla na začátku finanční krize snižovat úrokové sazby mnohem agresivněji. Měla prý postupovat podobně rozhodně jako americká centrální banka. Když se dnes ohlédnete, udělal byste něco zásadně jinak?

Za svými tehdejšími postoji stále stojím. Vezměte si, že ECB byla úplně první centrální bankou, která přistoupila k nekonvenčním zásahům v oblasti měnové politiky, a to už 9. srpna 2007. Zavázala se tehdy k poskytnutí likvidity v neomezené výši a při fixní sazbě. Takže když mi dnes někdo říká, že jsem byl příliš bojácný a nerozhodný, vždy odvětím, že tomu bylo přesně naopak a že tehdy byla řada mých rozhodnutí vnímána naopak jako vysoce kontroverzní. 

Hodnotíte celé své působení v roli šéfa ECB jako úspěch?

Hlavně je třeba posuzovat rozhodnutí v měnových záležitostech podle toho, jaké přinesou výsledky. Nám se podařilo zachovat důvěru v ECB a také důvěru v euro samé. Všechny ty řeči o tom, že je euro vážně ohroženo, se ukázaly jako zcela nepravdivé. Euro nikdy nebylo v ohrožení. Naopak vykazovalo značnou stabilitu, a to navzdory nejtěžší krizi od druhé světové války. A zároveň také krizi, která by podle mého soudu byla nejzávažnější krizí už od dob první světové války nebýt našich odhodlaných a pohotových zásahů.

Takže krize mohla být podle vás ještě horší než velká hospodářská krize 30. let?

Ano. Pokud bychom my a vlády samozřejmě také nejednali tak, jak jsme jednali. Ale samozřejmě: ačkoli neexistuje žádný problém s důvěrou v euro ani s důvěrou v ECB, problém existuje se správou eurozóny jak ekonomickou, tak fiskální. A v tom tkví hlavní ponaučení z aktuální krize.

Současné problémy Evropy podle vás s eurem nesouvisejí?

To není názor, to je fakt. Euro prokázalo, že je stabilní měnou, že umí odolat deflačnímu vývoji a to vše navzdory nejhoršímu možnému ekonomickému vývoji.

V čem pokulhává správa eurozóny?

Je jasné, že fiskální rámec není optimální, že eurozóna ztrácí konkurenceschopnost a že její vývoj jakožto ekonomické unie nikoli měnové unie! vykazuje značné defekty. Ovšem i tak je naivní se domnívat, že nyní jde výhradně o evropskou krizi.

Z globální perspektivy je však Evropa zasažena snad nejvážněji.

Důkazem, že jde o krizi obecnější povahy, ovšem je, že všechny centrální banky ve vyspělých ekonomikách provádějí takové zásahy, které byly před krizí nemyslitelné. A provádějí je stále, ještě pět let po pádu Leh man Brothers a dokonce šest let po kolapsu nemovitostního trhu ve Spojených státech. A rozhodně s nimi nezamýšlejí končit. To, co prožíváme, je totiž velmi vážná krize všech vyspělých ekonomik krize celého vyspělého světa.

Jsou ale zásahy centrálních bank účinné, když je provádějí již řadu let a konec krize vyspělého světa, jak říkáte, je stále v nedohlednu?

Působí opravdu zvláštně, když centrální banky ještě po pěti šesti letech v rámci nekonvenčních zásahů navyšují objem svých rozvah. Děje se tak v Japonsku, ve Spojených státech, ve Velké Británii, v eurozóně… A je ještě zvláštnější, že řada centrálních bankéřů, expertů či investorská veřejnost mlčky a jaksi samozřejmě přepokládá, že takový stav může pokračovat hodně dlouhou dobu. Jenže to vše odpovídá tomu, co jsem řekl že procházíme závažnou krizí celého vyspělého světa, momentálně jejím třetím stadiem.

Přibližte předchozí dvě stadia.

První stadium se vyznačovalo finančními otřesy souvisejícími s kolapsem trhu rizikových hypoték ve Spojených státech a jeho vyvrcholením byl pád investiční banky Lehman Brothers. Během druhého stadia od poloviny září do konce roku 2009 se hroutil finanční „domeček z karet“ vyspělých ekonomik. Třetí stadium lze charakterizovat jako krizi státních financí. Její epicentrum je v eurozóně.

Vážnost krize vyspělého světa tak podle vás ospravedlňuje nekonvenční a léta trvající opatření centrálních bank?

Musíme jít k podstatě věci a ptát se, zda je nynější tíživý ekonomický stav stále důsledkem procesu oddlužování, nebo zda už plyne ze špatného managementu v uplynulých letech, a to jak ve veřejné, tak v soukromé sféře. Pokud platí druhá možnost, současné kroky centrálních bank pouze napravují selhání, k nimž došlo mimo jejich přímé pole působnosti. To by samozřejmě bylo velmi zlé. Pokud však platí první možnost, pak jsou opatření centrálních bank stále nenahraditelná v procesu ozdravení jak veřejného, tak privátního sektoru.

Blíží se volby v Německu, jejichž výsledek zásadním způsobem ovlivní další osud eurozóny.

Říká se přitom, že Němci mají ve svém národním povědomí zakódován znatelný odpor k inflaci. Řada tamních ekonomů kritizuje ECB právě pro inflační potenciál, který její nekonvenční zásahy mají. Ano, němečtí občané, ani bych neřekl ekonomové, jsou si velmi dobře vědomi negativ, která jsou spojena s inflací. Ale vyčleňovat na tomto základě pouze Němce není správné. Národnostní členění tady neobstojí. Když jsem ještě šéfoval ECB, provedli jsme průzkum veřejného mínění, načež jsme zjistili, že podobné nálady jsou vlastní lidem napříč eurozónou. Obyčejní lidé prostě nemají inflaci rádi. A proto ostatně podporují centrální banky, v nichž spatřují pojistku proti inflaci. Antiinflační sentiment veřejnosti je přitom silným pocitem silnějším, než se obecně míní. Centrální bankéři musí být permanentně ve střehu, aby se vyvarovali jak rizika inflace, tak ale i deflace.

Které z těchto dvou rizik je nyní akutnější?

Mezi deflací a inflací je poměrně úzký prostor, v němž se centrální banka musí pohybovat. Nelze říci, které z těch rizik je momentálně bezprostřednější. Obě nebezpečí jsou prostě přítomna permanentně.

Nekonvenční přísun peněz do ekonomik ze strany centrálních bank však skýtá spíše inflační potenciál. Alespoň tak argumentují například i kritici kroků ECB, včetně zmíněné řady německých ekonomů.

Ale tato likvidita (hotovost, pozn. red.) se dnes všude - v Japonsku, v USA i jinde vrací zpět do centrálních bank, a to ve formě rezerv. Zásahy centrálních bank tedy naštěstí nemají inflační dopad, protože nová likvidita se nedostává do širší ekonomiky. Ale to vše se samozřejmě může v určitém okamžiku změnit a přetavit v citelný inflační tlak i když to někdy může trvat hodně dlouho, třeba desetiletí, jak vidíme v Japonsku. Právě proto musí být centrální bankéři stále obezřetní, aby ten okamžik dobře identifikovali. Pokud obezřetní budou, Evropa bude podle mě čelit akutnějším rizikům, než je citelná deflace nebo inflace.

Jakým konkrétně?

Skutečným rizikem je, že se v Evropě nedaří navýšit její růstový potenciál, že chybí rezolutní zaangažování ve strukturálních reformách a ve snaze o flexibilnější ekonomiku. Stěžejním problémem je i to, že jednotný vnitřní trh není ani zdaleka dokončen. Důležitým krokem k němu může být vytvoření bankovní unie.

Jsou řešením krize vyspělého světa razantní úsporná opatření, která jsou také často terčem kritiky?

Některé problémové země v Evropě prostě nemají na výběr a musí je zavádět, neboť investoři a věřitelé jasně říkají, že jinak nebudou tu či onu ekonomiku dále financovat. Jiné dlouhodobé řešení v takovém případě prostě neexistuje. 

Nyní máte právo věnovat se místo sazeb třeba zahradničení nebo vnoučatům. Chystáte se do penze?

Daří se mi setrvávat stále v docela aktivním životním tempu. Předsedám washingtonské organizaci Group of Thirty, radě ředitelů think-tanku Breugel, působím v Trilaterální komisi či jako člen představenstva EADS. I když se snažím být aktivní, je to úplně jiný život, než jsem vedl předtím. Musím říci, že má duše jako by do značné míry stále obývala moji někdejší kancelář ve frankfurtské budově ECB.

Rozhovor vedl Lukáš Kovanda. 

 

Jean-Claude Trichet (70)

Lyonský rodák, jenž v letech 2003 až 2011 šéfoval Evropské centrální bance a v letech 1993 až 2003 řídil z pozice guvernéra francouzskou centrální banku, náleží k předním globálním finančníkům. V roce 2008 -v době vrcholící finanční krize - jej časopis Newsweek zařadil na páté místo v žebříčku nejmocnějších lidí světa. Trichet loni nahradil Maria Montiho, italského expremiéra, v čele evropské odnože Trilaterální komise. Předsedá rovněž skupině Group of Thirty, orgánu vlivných světových finančníků, ekonomů a hlav předních centrálních bank. Trichet navštívil Prahu u příležitosti konání konference Prague Twenty.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  6

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   červen 2017

PoÚtStČtSoNe
   1234
567891011
12131415161718
19202122232425
2627282930