Červánek / Lukáš Kovanda

TÝDEN.CZ

29. 3. 2017
Rubrika: Pop-ekonomie

Pop-ekonomie a rakouská škola

Autor: Lukáš Kovanda

27.08.2013 21:06

V následujícím textu se zamyslím nad vztahem ekonomie rakouské školy a takzvané pop-ekonomie čili populární ekonomie. Co myslím populární ekonomií?

Přednášky kursu Pop-ekonomie, jejž na Vysoké škole ekonomické v Praze vedu od roku 2009, zahajuji vždy nastíněním, co vlastně pop-ekonomií míním. Nuže, pop-ekonomii lze chápat dvěma základními způsoby. Prvním je prostá popularizace ekonomie, které se z povahy věci dopouští třeba ekonomický žurnalista, který zjednodušuje výrok odborného ekonoma, třeba analytika finančních trhů, tak, aby byl takzvaně mediálně stravitelný – tedy přístupný ne-ekonomovi, jenž informace těch novin, toho magazínu, toho webového portálu, toho televizního vysílání konzumuje. Dopouští se jí ovšem třeba i laureát Nobelovy ceny za ekonomii, který si spustí vlastní internetový blog – a jsou tací. K rozličnému webovému auditoriu pochopitelně nemůže promlouvat úplně stejně jako ke kolegovi z univerzitního kabinetu či výzkumného pracoviště.

Pop-ekonomii lze ale chápat i druhým způsobem, a sice právě jako jistou podmnožinu ekonomického výzkumu, v jehož rámci se ekonomové – mnohdy na plně odborné úrovni – zabývají „populárními“ tématy. Například těmi, která shrnuji ve své pop-ekonomické knize Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé a která dobře vystihují otázky, proč šéfují neschopníproč jsou obézní dívky povolnější k rizikovému sexu či proč se modroocí spíše opijí.

Obě nastíněná pojetí pop-ekonomie vedou k popularizaci ekonomie. První tak činí přímo, „z definice“, druhý prostřednictvím té skutečnosti, že se laik, ne-ekonom, může dovtípit, že ekonomie asi opravdu není jen „sucharská“, ale vlastně docela zajímavá a třeba i vzrušující věda, která má hodně co říci k celé škále společenských otázek. Důvod, proč je to vůbec možné, je prostý: ekonomii lze totiž v širším smyslu definovat jako vědu zabývající se lidským jednáním (a jeho motivacemi) v podmínkách všeobecné vzácnosti a omezenosti (zdrojů, času, mozkové kapacity, pohledných dívek, zámožných mužů…), přičemž peníze jsou jenom jednou – jakkoli důležitou – z těchto motivací.

Ve své jiné knize, Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano, se blíže zabývám behaviorální ekonomií a neuroekonomií, dále pak ekonomií štěstí a ekonomií krásy. Lze říci, že toto jsou v jistém smyslu klíčové stavební kameny populární ekonomie (ve zde uvedeném druhém způsobu jejího chápání). Na následujících řádcích se budu snažit vystihnout, co mají společného s perspektivou vycházející z učení rakouské školy, a v čem naopak spočívají rozdílnosti.

Obecně lze tvrdit, že pro všechny zmíněné stavební kameny populární ekonomie je příznačné poměrně citelné prolnutí psychologickými aspekty. To je do značné míry pokládá do protikladu k většinově přijímané ekonomické teorii, ekonomii hlavního proudu. Lze totiž argumentovat, že zejména ve druhé polovině dvacátého století byla snaha o vytěsnění psychologických aspektů z ekonomických teorií charakteristickou snahou převážné většiny ekonomů hlavního proudu. Psychologie nesplňovala kritéria pro skutečnou vědu z hlediska pozitivismu, který si v té době podmanil ekonomický hlavní proud a jeho metodologii – ať už ve formě instrumentalismu Miltona Friedmana nebo ve formě operacionalismu a deskriptivismu Paula Samuelsona (můj rozhovor s ním zde a zde), dvou z nejvlivnějších autorů k metodologii ekonomie dvacátého století.

Ve stejné době, kdy se ekonomie hlavního proudu postupně zbavovala psychologických aspektů (i když se jich nikdy nezbavila zcela), se naopak přimykala k exaktním vědám typu fyziky – alespoň tedy svojí imagí, již umocňovala i zesílená matematizace ekonomie. Exaktní vědy totiž jediné jsou z hlediska pozitivismu opravdovými vědami, a požívají tak jakési větší autority.

Příliv pozitivistických tendencí do ekonomie hlavního proudu kulminoval zhruba v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy období své největší slávy prožívaly koncepty typu hypotézy racionálních očekávání nebo teorie efektivních trhů, která z racionálních očekávání vychází. Mimo ekonomii, v psychologii, se ovšem ve stejné dekádě začaly objevovat práce, které kritizovaly nahlížení člověka ekonomy hlavního proudu jakožto pověstného „homo economicus“. Zejména práce Daniela Kahnemana a Amose Tverského prokazovaly, že člověk podléhá emocím znatelně více než koncept „homo economicus“ předpokládá. Od osmdesátých let se prací psychologů typu Kahnemana či Tverskyho inspirují v rostoucí míře ekonomové – vzniká podobor behaviorální ekonomie, jež je svým způsobem kombinací ekonomie a psychologie. O něco později se také začínají rozvíjet zmíněná ekonomie štěstí (happiness economics) a ekonomie krásy (beauty economics), pro něž je rovněž příznačné mnohem těsnější spoutání s psychologií a dalšími společenskými vědami (antropologie, sociologie,…), než je tomu o ekonomie hlavního proudu. Stoupenci těchto směrů jsou rovněž přesvědčeni, že celá řada ekonomických rozhodnutí člověka je ve významné míře ovlivněna takovými faktory, jako je fyzická přitažlivost protějšku, momentální nálada, emocionální či hormonální pochody a další faktory, které dosud ekonomové hlavního proudu spíše obcházeli či považovali za „dané“ nebo irelevantní.

Nedávnou finanční krizi lze nahlížet jako zásadní, vlastně i empirické zpochybnění některých klíčových teoretických konceptů ekonomie hlavního proudu vycházejících z pozitivistického světonázoru. Podle mnohých totiž hypotéza racionálních očekávání, teorie efektivních trhů a další koncepty rozvinuté ekonomy hlavního proudu ve druhé polovině dvacátého století nezanedbatelným způsobem přispěly ke genezi událostí, jež eskalovaly právě finanční krizí. Lze dost dobře očekávat, že v pokrizové éře se ekonomie hlavního proudu promění v tom smyslu, že bude za své přijímat mnohem intenzivněji než dosud koncepty prolnuté psychologičnem a behaviorálními aspekty. Proto lze také předpokládat, že dojde k dalšímu rozvoji behaviorální ekonomie, ale i ekonomie štěstí, ekonomie krásy, prostě pop-ekonomie.

Dále se již koncentruji na vztah ekonomie rakouské školy a behaviorální ekonomie a na vztah rakouské školy a ekonomie štěstí.

Rakouská škola a behaviorální ekonomie

Behaviorální ekonomie je vystihnutelná snahou o návrat psychologična do převažující podoby ekonomické teorie. Svým důrazem na psychologické aspekty jsou behaviorální ekonomové podobní ekonomům rakouské školy. Jak známo, rakouská škola vždy důsledně brojila proti pozitivistickému pojetí ekonomie a kladla mnohdy důraz na ty aspekty, které pozitivismus zavrhoval, jako je subjektivismus, metoda introspekce nebo právě psychologismus.

V této souvislosti stojí za zmínku, že jedno z vůbec prvních děl k metodologii neoklasické ekonomie, která stále z podstatné části utváří podobu ekonomie hlavního proudu, publikoval v roce 1908 Joseph Schumpeter, ekonom, jenž je často řazen k rakouské škole. Ve zmíněném díle, Das Wesen und der Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie, ovšem navrhl takovou metodologii ekonomie, jež byla silně ovlivněna ranými pozitivisty Ernstem Machem, Henri Poincarém a dalšími a která odmítala psychologismus rakouské školy. V tomto kontextu se tedy jako nesmyslné jeví časté přiřazování Schumpetera k rakouské škole – byl k ní spíše protikladný, a to přímo fundamentálně, totiž přímo v oblasti ekonomické metodologie.

Již zmíněný Samuelson byl Schumpeterem jistě ovlivněn v nemalé míře, jelikož Schumpeter jej školil v rámci doktorského studia na Harvardu. Samuelson byl ovšem také ovlivněn Machem (Machův specifický pozitivismus bývá někdy označován jako machismus), ať už přímo či nepřímo, explicitně či implicitně – v kladných konotacích jej zmiňuje například ve svém projevu při převzetí ekonomické Nobelovy ceny v roce 1970. Není divu, že právě Samuelsonův přístup k ekonomickému poznávání a bádání spočívá v maximálním možném odklonu od psychologických faktorů, a vůbec od faktorů náležejících do společenskovědní domény, a naopak v příklonu k exaktním vědám – viz Samuelsonovu teorii projevených preferencí, jež se řadí k vrcholným konceptům behavioristické (nikoli behaviorální!) ekonomie. Behaviorismus – nejčastěji spojovaný se jménem B. F. Skinnera – přitom vlastně není ničím jiným než výsledkem snahy uplatnit pozitivismus v psychologii.

Samuelsonův přístup, podobně jako Schumpeterův, je tedy do značné míry protikladný k učení a k metodologii rakouské školy. A je i rozdílný v porovnání s přístupy behaviorálních ekonomů. Ostatně ještě v roce 2006 Samuelson onálepkoval behavioralisty nepříliš přívětivě coby „sektu“. Takové označení je odrazem nesourodosti samuelsonovské ekonomie, takzvané neoklasické syntézy, jež se stala v dekádách po druhé světové válce ekonomickým kánonem, a behaviorální ekonomie, jež – jak je uvedeno výše – do hry zpět vrací psychologično. Psychologično, které ovšem ze Samuelsonova pozitivistického hlediska nelze považovat za „vědecké“.

Zatímco důraz na psychologično, jakkoli se projevuje do určité míry odlišně, spojuje rakouskou školu a behavioralisty, jiné aspekty je zase rozdělují. Ač jsou behavioralisté kritičtí k řadě konceptů rozvinutých ekonomií hlavního proudu ve druhé polovině dvacátého století, zdá se, že jejich ambicí je nejvýše ekonomii hlavního proudu evolučně pozměnit a přesměrovat. Ekonomové rakouské školy oproti tomu usilují o fundamentálnější změny – a vlastně revoluční reformulaci ekonomie (to se týká především misesovských a rothbardovských proudů v rámci rakouské školy). To se částečně projevuje i v oblasti praxe, v oblasti hospodářskopolitických doporučení. Zatímco ekonomové rakouské školy usilují o zásadní redukci státu a jeho zásahů, když ne přímo o vymýcení státu v případě radikálnějších rakouských proudů, behaviorální ekonomové po tak zásadních proměnách v oblasti ekonomické praxe rozhodně neprahnou. V zásadě lze říci, že jim nejde o omezení angažmá státu v ekonomice, leč spíše o změnu způsobu jeho zaangažování. Vycházejí ze závěrů, k nimž v posledních desetiletích behaviorální ekonomie dospěla, a navrhují v oblasti praxe přístupy typu takzvaného libertariánského paternalismu. Ten lze zjednodušeně charakterizovat tak, že občan již nemá být státem voděn na ručičku, nýbrž „pošťoucháván“ tak, aby si zvolil, co je z jeho hlediska – ale jistě i z hlediska státu - nejpřínosnější (aniž si to třeba ne vždy musí uvědomovat).

Zásadní kniha popularizující behaviorální ekonomii, Nudge, vyšla v roce 2008 (česky pak o něco později pod názvem Šťouch). Dozvíme se v ní například to, proč jsou na dně záchodových mušlí veřejných toalet vyobrazeny mouchy, podobizny hereček, například Jane Fondové, či proč dokonce někdy má mušle tvar a podobu dámských úst. To proto, praví Richard Thaler (můj rozhovor s ním zde) a Cass Sunstein, autoři Nudge, že muži pak při vykonávání malé potřeby míří mnohem častěji tam, kam mají – na zobrazení mouchy či herečky, tedy do nitra urinálu –, a nikoli na podlahu. Drobná muška tedy ušetří náklady na úklid veřejných toalet (když byly v osmdesátých letech mouchy poprvé namalovány do mušlí na amsterdamském letišti Schiphol, poklesly náklady na úklid toalet údajně o osmdesát procent).

Moucha v pisoáru je ještě celkem nevinným příkladem libertariánského paternalismu. Návštěvník toalety je prostě „pošťouchnut“ k tomu, aby mířil tam, kam má, a nevznikaly zbytečné náklady plynoucí z netrefení mušle. Jenže Thaler se Sunsteinem navrhují v duchu libertariánského paternalismu i závažnější opatření. Uvádějí třeba, že Američané poměrně často nevyužívají možnosti účastnit se penzijních programů, které jsou částečně hrazeny zaměstnavatelem. Prý je tomu tam proto, pokračují, že dokud daný zaměstnanec nepodepíše, že se programu účastnit chce, má se za to, že takový zájem nemá. Thaler se Sunsteinem to následně navrhují celé otočit – dokud zaměstnanec nepodepíše, že se účastnit nechce, je automaticky do programu zařazen. Takový návrh ovšem kritizují ekonomové rakouské školy, například Mario Rizzo (můj rozhovor s ním zde), jenž je patrně nehlasitějším odpůrcem libertariánského paternalismu z řad „rakušanů“. Podle Rizza není jasné, zda má vláda legislativně na zaměstnavateli vynucovat, aby zaměstnance do programu automaticky zařadil, a není tak ani jasné, kde role státu začíná a kde končí. V konečném důsledku je takovéto opatření vodou na mlýn silným zájmovým skupinám, například penzijním fondům, přičemž zároveň posiluje korporativistické struktury a zbavuje jednotlivce odpovědnosti nad svým životem.

Rakouská škola a ekonomie štěstí

Podobná struktura, jakou má vztah ekonomie rakouské školy a behaviorální ekonomie, je vlastní i vztahu ekonomie rakouské školy a ekonomie štěstí. V rámci ekonomie štěstí je totiž zřetelně patrný pokus o příklon k psychologickým aspektům a sofistikovanější bádání nad tím, co opravdu člověka činí šťastným. Na druhou stranu ovšem by se ekonomové rakouské školy neshodli ze závěry – a zejména s hospodářskopolitickými doporučeními –, jež na základě výzkumu ekonomie štěstí mnozí činí. Zásadním konceptem, který ji charakterizuje, je takzvaný Easterlinův paradox. Ekonom Richard Easterlin dospěl v sedmdesátých letech k poznatku, že spokojenost obyvatelstva vyspělého světa nestoupá s růstem obecného blahobytu. Často užívaným vysvětlením paradoxu je, že lidi činí spokojenými pouze zbohatnutí relativní, v rámci určité referenční skupiny (např. mezi kolegy na pracovišti, mezi sousedy atp.), a nikoli zbohatnutí absolutní. Existují však i jiná vysvětlení. Ať je tomu, jak chce, Easterlinův paradox významně napomohl rozvoji celého směru ekonomie štěstí, jehož klíčovým představitelem je švýcarský ekonom Bruno Frey. Frey ovšem zdůrazňuje, že štěstí a životní spokojenost nemusí být to jediné, oč se má člověk snažit. „Štěstí není jediná věc, o níž se má usilovat – odpovědnost, sebezdokonalení, loajalita jsou neméně podstatné,“ řekl mi v rozhovoru v roce 2008.

V tom by si patrně notoval s Friedrichem von Hayekem, klíčovým ekonomem rakouské školy, který hlásal, že osobní štěstí a spokojenost nejsou tak důležité jako osobní růst a osobnostní rozvoj. Potenciální rozpor mezi rakouskou ekonomickou školou a ekonomií štěstí tkví v tom, že mnozí ekonomové či třeba i politici mohou na základě výzkumu Freye a spol. činit závěry, které budou posilovat paternalistické inklinace. V tom smyslu, že snaha o spokojenost dané společnosti, jakési obecné blaho, se stanou záminkou pro další rozšiřování moci státu.

Závěr

Behaviorální ekonomie, ekonomie štěstí, ale i ekonomie krásy jsou zajímavé, ekonomii obohacující a dokonce zpřístupňující směry. Nabourávají pohled na člověka jakožto „homo economicus“, bezcitnou kalkulačku výnosů a nákladů. Jejich závěry však mohou být zneužity k zesílení paternalistických inklinací ať už ekonomů, či třeba politiků. Proto je třeba věnovat zvýšenou pozornost momentům, kdy pop-ekonomové začnou vehementně předkládat praktická doporučení. Konzultace s některými zavedenějšími směry v ekonomii, například rakouskou ekonomickou školou, pak mnohdy napoví, že za „sexy“ maskou pop-ekonomie se mohou skrývat i novátorsky uchopené paternalistické záminky. A jak známo, jejich dlouhodobé důsledky, pakliže se zhmotní, mnohdy nebývají celospolečensky přínosné.



Nelíbí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Líbí
   Hodnocení  7.67

Diskuze

Lukáš Kovanda

Červánek je můj nejoblíbenější druh mraku. Kondenzuje v sobě vedle vodních par i fabulózní směs romantiky, naděje, optimismu, touhy... Co to má společného s ekonomií? Nic. Anebo možná všechno. Vítám Vás na blogu převážně populární ekonomie, čili pop-ekonomie: ano, pop-ekonomové se neštítí kalkulovat ani romantiku, naději, optimismus a touhu...

Oblíbenost autora: 7.68

O autorovi

Hlavní analytik časopisu Týden je též ředitelem společnosti Prague Twenty a přednáší na Národohospodářské fakultě VŠE. Bádá ve sféře filozofie a metodologie ekonomické vědy, vědecké texty publikuje v žurnálu Politická ekonomie. Je autorem knihy Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, bestselleru Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize a nejnověji "učebnice pop-ekonomie" s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé. Disclaimer: Informace na této stránce jsou poskytovány pouze s úmyslem diskutovat na dané téma, nejsou investičními doporučeními. Za žádných okolností nepředstavuje tato informace doporučení k nákupu či prodeji cenných papírů.

Kalendář

<<   březen 2017

PoÚtStČtSoNe
  12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031